ALEXEJ MIKULÁŠEK

U příležitosti osmdesátých narozenin jednoho z našich nejvýznamnějších balkanologů a badatelů v oboru slovanských jazyků a literatur, profesora filozofické fakulty brněnské univerzity Ivana Dorovského (18. 5. 1935 v makedonské Čuce) vyšel na jaře tohoto roku reprezentativní výbor z jeho básnické tvorby. Knihu uspořádala a ilustrovala jeho manželka Dagmar Dorovská (působila na pedagogické fakultě téže univerzity a mj. uspořádala řadu čítanek pro děti a příruček pro učitele základní školy). Kniha vyšla pod halasovským názvem JÁ SE TAM NEVRÁTÍM, přičemž na „vydání přispěli členové rodiny a Společnost přátel jižních Slovanů“. Kompozičně je rozdělena do sedmi tematicky si blízkých básnických oddílů, přičemž osmá kapitola přináší výběr z recenzí a kritik autorova básnického a překladatelského díla (z pera M. Blahynky, D. Kšicové, I. Pospíšila a dalších: třikrát je citován literární časopis Obrys-Kmen).

Výbor z poezie podstatně přesahuje „rodinný“, jubilejní rámec své geneze, popř. rámec daný věnováním členům rodiny. Dagmar Dorovská kdysi charakterizovala jeho básně „jako formálně eliptické, mající moudrý obsah, gradaci básnického výrazu a často překvapivou pointu“ /Literární činnost Makedonců v Československu (v České republice), In: Litteraria Humanitas 2001, s. 122/. Má samozřejmě pravdu, co se poetiky týče. Mimořádně důležitým znakem jeho veršů, snad nejdůležitějším, je však personální integrita a identita – nebo alespoň intenzivní dojem ze sugesce identity – básníka jako člověka a lyrického subjektu, mluvčího v díle. Při vší metaforičnosti, symbolice, jazykové hře, nadsázce a dalších uměleckých prostředcích tu nenajdeme poetiku masky, ironické distance, postmoderní ambivalence, sarkastické autostylizace, „neodpovědnosti“ autora za své dílo, naopak – verše mají velmi často ráz autentické zpovědi, otevřeného citového vyznání, záznamu nějaké nutkavé, do vědomí se deroucí vzpomínky. Málokdy však jde o popisný záznam banality jen vnějškově zvýznamňované… Jistě, vždy zůstává prostor pro fikci autorskou i čtenářskou. Samotný Dorovský na tuto „prekérní“ situaci své lyrického subjektu reaguje v básni Přání (s. 223) až příliš skromnými slovy: „Já přece vím, / že nejsem básník.“ Jistě je však „uprchlík, toužící po zrnku víry / a po hrstce rodné hlíny“ (Otázky bez odpovědi, s. 178).

Ivan Dorovský samozřejmě je básník, a to básník dvojdomý, makedonský a český současně: v obou jazycích také píše a do obou překládá. Dobře ví, že do rodného kraje se už nevrátí („Odpusť, Františku Halasi, / do Čuky se už nikdy nevrátím“, s. 13), a jakkoli jsou vzpomínky na Balkán živé, jakkoli autorovi znějí jeho písně „nikoli v řečtině, / ani česky ani makedonsky, / nýbrž v písničtině“ (s. 65), je to nesporně poezie česká, využívající prostor českého jazyka, byť trochu jiné vůně a barvy, než se v současnosti nosí, jistě tradiční – ovšem v nejlepším smyslu toho slova. Jde jistě o lyriku krajinnou, přírodní, která se prostupuje s poezií existenciální (resp. intimní, srov. b. Dech jara, kdy „chřestil lkající les“, jenž „umíral v tratolišti vůní“ a „jeho krev voněla pryskyřicí“), reflexivní a vlasteneckou. Přírodních motivů je ve výboru snad nejvíce, z přírody živé i té (domněle) mrtvé, ale zaznamenávají (coby umělecké motivy i přírodní entity), jako letokruhy konzervují v kmeni stromu paměť kraje. I zemi „tluče srdce“ (s. 102). Veršům dominují motivy kamene (hora, skála, oblázek…) a vody (moře, řeka, vlna…). „Nevím, co bych za to dal, / abych měl v sobě / rytmus a melodii vln, / příboj v kroku a v emocích. / A hlavně abych měl / tvou bezbřehou moudrost, / moře“ (b. Písek v dlaních, s. 259).

Nalezneme mezi nimi působivou modlitbu, dokonce vydávanou za „pouhý náčrt básně“ (Žádám o milost), v níž jako ve všech ostatních silně zvučí touha po sociální spravedlnosti. Nechybí texty blízké lidové písni, pravidelného rytmu a rýmu (popř. psané „volně na motiv lidové písně“ jako báseň Sněženka: oslovovaná jako „něžněnka“), k nimž při hlasité četbě máme chuť vytvářet si nápěv. „…v duchu i nahlas si zpívám“ (s. 28), lze dodat s autorem… Některé by jistě stály za zhudebnění.

Intimní lyrika je často vystavena „diktatuře paměti“ (s. 228) a je psána proto, aby se člověk vzpíral všemu, co jej drtí (s. 225), co je nepřirozené. Vzpomínky na ztracený domov, kraj a melodie, „jež mi bloudí hlavou“ (Kde je můj domov?), se však ozývají velmi často. Ale Dorovský ví, že „něžné hnízdo snů je skryto v člověku“ (s. 139) a že odhalit „sám sebe / a nalézt druhého / je výhra / která snáze / boří hráze / zoufalství / a ty se vracíš k sobě“ (s. 129).

A jak patrno, nejednou se v lyrice intimní ozve apelativní verš, lyrika etická v podobě jakýchsi gnóm/sentencí či rad na další cestu životem. Samozřejmě jejich životní moudrost docení jen ti, kteří dokážou číst v realitě (v přírodě i společnosti) jako v otevřené knize, umějí a chtějí slyšet její zpěv, hněvivé varování, její šepoty i mlčení. Tu a tam, spíše však vzácně, proklubává se rovněž lyrika otevřeně politická, např. ta reagující na dnešní války, o nichž „nejmocnější na Zemi“ budu stále farizejsky tvrdit, „že všechno ničení / bylo nezbytně nutné. // Dokonce jsou na to hrdí.“ (s. 214).

Z české literatury najdeme reflexe a ohlasy díla J. Vrchlického (v básni Za trochu klidu oslovuje básníka nikoli náhodou civilním jménem), F. Halase (b. Ozvěna). J. Hory (srov. poetiku vln, vlnění) nebo S. K. Neumanna (chvála života). Z jihoslovanských autorů je přímo jmenována Desanka Maksimovičová (1898–1993), srbská Sapfó, a chorvatská básnířka Vesna Parunová (1922–2010), ale znalec by jistě nalezl řadu dalších paralel a uměleckých, tedy tvůrčích ohlasů.