JIŘÍ STANO

Se zájmem jsem si přečetl v LUKu č. 40 zajímavý článek Zdeňka Hrabici o Švabinského portrétu Julia Fučíka. Autor zmínil několik fám, drbů i faktů o vzniku tohoto jedinečného portrétu, který se po zveřejnění stal nadlouho erbem mládeže a ozdobou triček, podobně jako pozdější portrét Che Guevary. Manifestovala tím svůj příklon k levicovému vývoji společnosti i k idejím těchto osobností.

Pověsti a dohady o vzniku portrétu Fučíka jsou možná poutavé, avšak skutečnost je jiná a zcela prostá. Mohu to tvrdit, neboť jsem byl pro mne nečekaným a hořkým způsobem „u toho“.

Začalo to takto:

Z rozhodnutí sekretariátu ÚV KSČ bylo začátkem roku 1950 založeno vydavatelství knih, které po zrušení známého brněnského nakladatelství Rovnost převzalo jeho název. Redakce se usídlila v Praze, zatímco veškeré administrativní a výrobní oddělení v Brně zůstalo „nové“ Rovnosti sloužit nadále.

Nová Rovnost dostala za úkol doplnit program a koncepci nakladatelství Svoboda, které kromě klasiků beletrie vydávalo sebrané spisy Marxe, Engelse, Lenina, Mao Ce-tunga aj., a publikovat vědeckou literaturu mnoha oborů, opírající se o učení marxismu-leninismu. Především zahraničních autorů, neboť domácích bylo poskrovnu. Možno z nich uvést ekonoma Olivu, historiky Macka, Šolleho, Husu.

Já jsem se stal členem této redakce pro obor literární vědy. Stalo se tak v dubnu 1950. V redakci už působili čtyři redaktoři, sekretářka a šéfredaktor Zdeněk Císařovský. Ten byl asi po čtyřech měsících převeden na vyšší funkci a šéfredaktorem jsem se stal já. Tak jsem nevědomky vstoupil do „případu Fučíkův portrét“.

Mezi jinými rozpracovanými rukopisy zanechal Císařovský redakčně už hotovou brožurku, jejímž obsahem byly velmi zajímavé a v té době objevné statě Gustava Bareše a Josefa Rybáka o Fučíkovi. Knížečka vyšla pod prostým titulem Julius Fučík, redakčně zpracovaná Ladislavem Tunysem.

Císařovský nám zanechal i nádhernou kresbu Fučíkovy hlavy, vytvořenou národním umělcem Maxem Švabinským. Jak ji od Mistra získal nevím, avšak stalo se tak určitě v dobré víře pomoci novému nakladatelství k popularitě. Nevěděl přitom, proč jej Švabinský vytvořil a na čí objednávku. Jak bylo známo, Švabinský se o drobné hmotné záležitosti nestaral a portrét dal tomu, kdo si pro něj přišel. O Císařovském zase bylo známo, že měl bohaté a úzké styky s výtvarnými umělci, s tím i informace. Později sám k výtvarníkům patřil. Tehdy pro něho zřejmě nebylo těžké se o portrétu dovědět.

Brzy poté, kdy knížka vyšla, vyšlo také najevo, kdo portrét u Mistra objednával, kým byl k této práci pohnut a čím inspirován. Objednavatelem byla Gusta Fučíková a portrét se měl stát senzací prvního svazku Fučíkových spisů, které Fučíková připravovala s Ladislavem Štollem.

Další dění už proběhlo rychle a pro nakladatelství a zvlášť pro šéfredaktora žalostně. Začalo to telefonátem Gusty Fučíkové, v němž mne zneuctila až do třetího kolena coby podvodníka a zloděje, který v ní zcizením portrétu vyvolal hněv a hořkost ze zklamání, že už to nebude ona, kdo jako první seznámí veřejnost s tímto dílem Maxe Švabinského. Nicméně, jak mi později sama řekla, zachovala se šlechetně k Mistrovi a jako honorář mu poslala karton prvotřídního vína.

Originál obrazu samozřejmě okamžitě putoval z redakce k majitelce. Kam se nakonec poděl, nevím. Šlechetností nešetřila ani ke mně a po omluvě a vysvětlení celé nešťastné záležitosti jsme se dokonce spřátelili. To bylo později, když jsem už opustil nakladatelskou práci a stal se reportérem a fejetonistou Rudého práva, listu, za který i její Julek položil život. O tomto přátelství svědčí snímek z lázeňského pobytu v Karlových Varech.

Pokud jde o osud nakladatelství Rovnost, stačilo za čtyři roky své existence – v roce 1953 bylo sloučeno se Svobodou v tzv. Státní nakladatelství politické literatury – obohatit knižní trh o několik desítek významných a vynikajících knih. Šlo především o filozofické a historické publikace soustředěné do edice Socialistická věda, Za svobodu lidu a Živé odkazy.

Zmíněný fatální Julius Fučík byl pilotním titulem edice Knihovna socialistické akademie.

Z odštěpku Rovnosti vzniklo nakrátko malé vydavatelství propagandistických brožur pod názvem Rudé právo, jehož redaktorem se stal i Ludvík Vaculík. Já jsem v té době byl už brancem u protiletadlových kanonů.