PETR BURDA
Měsíc otevřený antikvariát v centru Prahy praská ve švech. Na ploše pětkrát pět metrů se tísní čtyři knihomilové a před regály plnými knih si dávají galantně a s humorem přednost.
„Tuhle knížku mi zabavili při domovní prohlídce a dneska si ji můžu koupit za búra. To jsme to dopracovali,“ povzdechne si nahlas starší muž v mírně ošuntělých šatech. Odezvou je mu shovívavý úsměv na tváři vrstevníka.
Ohýbám se až k poslední řadě knih, přesně podle Werichova bonmotu, že intelektuál se pro dobrou knihu rád ohne, přejedu očima hřbety vázaných knih a vytáhnu jednu, která ve své době vyvolala senzaci.
„Nová setkání. Několik českých próz,“ přečte nahlas název knihy starší muž stojící za mnou.
„ To jste si vybral dobře. Mám ji doma. Za pětikačku, to je výhra. Ale nedivte se. To víte, jak se říká, staří to mají a mladý už knížky nechtěj.“
Zalistuji prvními stránkami. Bohumil Hrabal Taneční hodiny pro straší a pokročilé, Ladislav Bublík Páteř, Josef Škvorecký Legenda Emöke, Milan Kundera Falešný autostop, Ivan Vyskočil Nejsem si jist, František Hrubín Zlatá reneta. Vyšlo v Odeonu, v šedesátém šestém. O dílech Hrabala, Škvoreckého, Kundery a Hrubína jsme se právě v tom roce hádávali u stolku útulné vinárny, sedíce na prvorepublikovém, kdysi červeném plyši. I při nočním probuzení bych dokázal odrecitovat dosud vydaná díla Hrabala, Škvoreckého, Kundery a Hrubína. Všichni, až na Hrubína, jich měli pět.
Byla to půvabná vinárnička, kde i v poledne bylo mírné přítmí, elegantní dáma v šatně, manželka vinárníka, si od nás, studentů, nevzala ani těch pár haléřů za šatnu, navíc nám zašila poutka u kabátů, knoflíky a jemně otřepané konce rukávů. Vinárník neurčitého věku s nosem zajordánského Slovana neopomněl vždycky zdůraznit, že při naší útratě je prodělek taky kšeft.
Po deseti patnácti minutách jsem rušnými ulicemi centra došel až před vinárnu. Dám si deci jako za mlada, zavzpomínám. Vašek je už pět let pod drnem, dvě mozkové mrtvice během půl roku a k tomu srdeční slabost, to se povede přežít málokomu, Honza, poslušný syn svých rodičů, pár dnů po srpnu osmašedesátého, přes Rakousko a Jižní Afriku, skončil v Austrálii. Pepa, hned po zveřejnění svého jména v Cibulkových seznamech se zabarikádoval ve svém karlínském bytě a už deset let neodpovídá ani na dopisy.
Byl by to zázrak, kdyby se vinárna zachovala v původním stavu. Na první pohled vypadá jako by ji, podobně jako pivovary své hospody, vybavil nějaký věhlasný vinný sklípek. Od stolů přes ubrusy až po obrázky na stěnách. Nepřekvapilo mě, že cena deci bílého je vyšší než celé láhve tenkrát.
Vedle u stolu sedí dva hodně odlišní mladíci, i když stejného stáří.
Ten o hlavu vyšší má kotlety do půl mozku a vlasy sčesané do podivné kreace. Oblečení, jak kdyby se vrátil nebo naopak mířil do fitcentra. Z řeči těla je možné vystopovat jednání toho, kdo chce mít vždycky navrch a pokud možno i poslední slovo. Snad kvůli zdůraznění svého ega křičí, ale to může být způsobeno i tím, že už jako dítě usínal se sluchátky na uších a dnes nedoslýchá.
„Co se ti povedlo za poslední dva roky? Můžeš mi říct?“
Naléhá na drobného, brýlatého, vrstevníka, který by se ještě hodil do školních lavic.
Ten jen pokrčí rameny a sebere imaginární smítko z roky nečištěné černé látkové bundy.
„ Tak já ti to řeknu. Nejdřív jsi chtěl s Rusama koupit vybydlený kasárna. Pak s nějakou jinou bandou provozovat benzínku. A taky jsem tě zachránil od toho, abys pro Vietnamce nedělal zahradníka. A nepěstoval to jejich svinstvo, kterým zaplavujou Rakousko a Německo. Za to je až deset let a umíš si představit, jak by zacloumalo s tvojí mámou, kdybys byl minimálně pět let v lochu?“
„ Nemám teď dobrý období. To víš sám. O pořádnou práci nezavadím a o pořádnou ženskou taky ne.“
Usrkne ze stylové sklenice před sebou. Setkání bude asi delší. Pánové mají před sebou celou láhev.
„Tak poslouchej, třeba si dělej i poznámky. Řeknu ti, co teď frčí. Voškubat bábu nebo dědka. Už to není tak lukrativní, jako když se džúsovaly podniky a různá ředitelství. Teď je to založený na nerovnováze postavení. Ty si za korunu založíš společnost s ručením omezením. Skoupíš pár desítek pohledávek za pár babek, na to ti klidně půjčím. Hlavně musíš vybírat seniory okolo sedmdesáti, musí být tak tři sta kilometrů vzdálení od tvojí firmy. Aby za tebou náhodou nepřijeli. Jo a s Českou poštou si domluvíš, abys měl lacinější podávání obyčejných dopisů. A pak ty svoje kavky začneš bombardovat dopisama s upozorněním, že věřiteli stačí u jejich dvacetitisícovýho dluhu zaplatit tisícovku a mají právní servis, který půjde na jejich vrub. S nějakým známým právníkem se dohodneš a on si poradí s tisícovejma odměnama i režijníma paušálama. Za podpis si dneska můžeš klidně účtovat tři sta z místa. Jasně, že ti něco pustí, to buď v klidu. Šábneš se i s exekutorem. Ten se zahojí na zámečníkovi, na stěhovácích i na skladným. Uvidíš, že to půjde jako na drátku. A ty budeš pořád posílat dopisy s varováním, že ten původně dvacetitisícovej dluh se dotyčnýmu vyšplhá minimálně na čtyřicet. Ty peníze dědek nebo bába neseženou. Z důchodu určitě ne, příbuzný se na ně nesložej. A že by někdo byl tak hodnej a vzal tak starýho člověka do práce, ani na tu nejhůř placenou, to nehrozí. Dneska není práce ani pro lidi, co mají pět let do důchodu. A neměj výčitky. Stát ti ještě poděkuje. Většina z nich volí komunisty.“
Na důkaz, že končí se školením, plácne obrýleného mladíka do ramene. Přesto ještě dodá:
„Musíš si pospíšit. Ale já na tebe dohlídnu. To víš, místo těch literárních pavěd jsi měl studovat něco lukrativního. Já už vydělal dvacet míčů a doma mám jenom patnáct knih, z toho tři kuchařky.“
Dopíjím nakyslé bílé víno, které mělo možná původ ve španělské krabici. Znovu se přesvědčím, že z původního interiéru vinárny nezbylo nic. Dialog těch dvou se výrazně lišil od našich sporů o to, který z českých autorů dokáže poetičtěji zachytit pulsující život zlatých šedesátých. Hrabal? Škvorecký? Kundera? Nebo Hrubín? Dneska slyším bez elegance a na plnou hub, že letí voškubat dědka, nebo voškubat bábu, kteří se nedokážou ubránit ani násilníkům, natož bankám nebo finančním institucím koupeným možná právě jen za tu jednu českou kačku.