IVAN DOROVSKÝ
Z knihy Já se tam nevrátím
Vítr ve vlasech
Stačí
když mám ve vlasech
jižní vítr
když pod prsty svých bosých nohou
cítím
jak pálí prach země
Co potřebuji více?
Balkán koluje v mé krvi
Bible
Máš-li dvě košile,
jednu dej bližnímu,
praví se v Bibli.
Košil měl mnoho,
však žádného bližního.
Vše měřil totiž vlastním pohodlím
a věřil pouze ve vlastního boha.
Být trávou
U matčina hrobu
na dalekém kontinentu
chtěl bych být trávou
a zakrýt jej,
aby jí nebylo tak chladno.
Rodná země
Chtěl bych splynout
s tebou
jako kapky deště
s vodou jezera
Jako obzor s horou
pozdě za šera
Jako stružka s říčkou
říčka s Dunajem
Jako Dunaj s Černým mořem
jako moje touha s hořem
chtěl bych splynout
s tebou
moje rodná země
Domov
Na stole talíř
nožík a chléb
Fazole je ještě horká
Voní mátou peprnou
kuchyní
vzpomínkou
maminkou
a mým balkánským domovem
Chléb
Na stole ležel poslední kus chleba
Maminka jej rozpůlila
Snědl jsem svůj díl
Zbytek znovu rozpůlila
a podala mi půlku půlky
Snědl jsem ji
Tu druhou půlku
opět rozkrojila
a řekla:
musím se s tebou synku
spravedlivě rozdělit
Ozvěna
Ležím v trávě a hledím k obloze.
Mohu o všem přemýšlet.
Bez obav, bez závazků
vůči komukoliv,
vůči čemukoliv.
V tom tichu mi v hlavě zní:
rodný kraj?
A ozvěna odpovídá:
tam se už nikdy nevrátíš.
Zde je tvůj domov,
peklo i ráj.
Zde je nyní můj rodný kraj.
Zde je můj domov, mé bezpečí.
Až budu vychládat,
dají mi do rukou kámen ze skály
vyhřátý balkánským sluncem.
Bude mne věčně zahřívat.
Odpusť, Františku Halasi,
do Čuky se už nikdy nevrátím,
že zde dožiji svůj
leden i máj.
Žádám o milost
(Podle Desanky Maksimovićové)
1.
Žádám milost:
Za všechny svoje chyby,
za všechna lidská utrpení,
za všechny bezvěrce,
již přesto chodí do kostela,
za všechny předpovědi,
které se nesplnily,
za nespavce,
již celou noc svítí,
a ráno musejí být fit
a se mnou soucítí,
za bláznivou dobu,
kterou žijeme,
za básníky,
kteří si podřezali žíly,
i za ty,
kteří se mladí zastřelili,
za děti,
které se nenarodily,
ačkoli měly,
za všechny touhy,
jež se proměnily v dým,
za pošlapané zákony a neuznaná práva,
za každou promarněnou milostnou touhu,
za toho, jenž celý život jen bere,
nikdy však nikomu nic nedává,
za toho,
co se bezohledně dopředu dere,
za každý verš, jenž tváří se jak báseň,
za všechny dušičky,
jimž každý jen laje,
za všechny děti v matčině klíně,
za každou řeku, která plyne líně,
za shnilé plody podzimu,
za mnichy s jejich apokryfy,
za nerozluštěné hieroglyfy,
za uprchlíky,
již došli pěšky až na kraj světa,
za toho,
kterého dráždí každá cizí věta,
za včely,
jež neustále bzučí,
za závistivce,
již zlostí stále bručí,
za ty,
kteří se neradi učí,
za invalidy bez rukou a nohou,
za strach a neklid každé ženy,
za všechny zlodějské ceny,
za hořkou chuť svobody,
za neklid arabských bratří,
za každou neopětovanou lásku,
za každý život,
který visí na vlásku
a skládá se z loučení a setkání.
Jak je zřejmé,
i jedna vlaštovka dokáže divy,
že já jsem tu stále s vámi a živý.
2.
Život jsem ještě zřejmě neprohrál,
v hledání štěstí pokračuji dál.
Vlaštovky rýsují na obrazovce nebe
kardiogram dnešního dne.
Já ještě dýchám, lásko, vedle tebe
a smrček k obloze se pne.
Bříza
Opěvaná krásko Bílé Rusi
milovaná lidmi z venkova i z měst
vyjímáš se v lese jak jitřenka v roji hvězd
třebaže se mezi duby dusíš
V noci budíš zdání divoženky
křísíš světlo na závoji tmy
A když dívky chodí na sněženky
vyprávějí ti své tajné sny
Balkán
Po každé vichřici
zůstane jen kámen,
hrdost,
slunce a mýty,
prameny a hranice –
vše se změní v popel a dým.
Zůstane jen smutek,
písně a hněv.
Popel nakonec odvane čas.
Utichnou stará obětiště,
útulky strachu a stínů,
naivní symboly svědomí
a víry.
A mně se do úst dere
Hamletova věčná otázka,
na niž nemám odpověď.
Vím,
smrt je poslední realita bytí.
Poezie,
pramáti života,
pomoz mi!
Poezie
Odcházím ze světa,
měním se ve verše.
Sedím na jazýčku ohně
a spaluji sám sebe.
Ukládám do svého nitra
modrou oblohu.
Kolem jen les, stromy, slunce.
Poezii potkávám i ve spánku.
Je to můj sen.
Je v barvách obrázků,
jež mě obklopují.
Je v hudbě, jež se rozeznívá.
Slyším ji, vidím ji,
svléká přede mnou svůj závoj,
nabízí mi úsměv,
její oči nejsou nic než světlo.
Nikdy nejsem sám,
když na stromech se pohupuje listí
a já si pískám,
když bezejmenný brouk
usedá na květinu,
když mne navštěvuje hlemýžď
a potok odráží svit luny,
když měřím hloubku kapky,
která se skutálela z lístku na mou dlaň.
Poezie je rozpínavá rostlina.
Nejčastěji se rozevírá,
když slunce zavírá svůj krámek.
Fialky
Zůstane-li někdy v kapse
pouhá desetikoruna
za polovinu kup si chleba
Zbytek dej květinářce
na rohu České
K fialkám přidá ti
kousek svého úsměvu
jenž naplní tě nadějí
Bude ti náhle do zpěvu
Kámen
Sedím na prahu
Přede mnou kámen se svou legendou
vedle něj tráva opětuje můj úsměv
Den jako stvořený
vydat se pěšky
do světa
A nechat za sebou
otevřené dveře těm
kteří přijdou po nás
Člověk
Potkám-li ráno dobrého člověka,
přizdobí mi prošlou noc.
Není to málo, ani moc,
však k radosti to stačí.
Chtěl bych potkávat člověka,
v němž koluje krev,
v němž člověčina žije,
v němž lidské srdce bije
a jehož úsměv zahání hněv.
Chtěl bych potkávat člověka,
který má rád děti
a před nikým a ničím nikdy nekleká.
Takového bych chtěl potkávat člověka,
abych mohl otvírat studánky
s Bohuslavem Martinů.
Člověk II
Když někdy na dveře tvého bytu
zaťuká člověk,
otevři mu.
Může to být žebrák bez domova,
který nemá nikoho.
Pozvi ho dál,
vyslechni jeho povzdechy.
Budou silnější
než půlnoční bouřka
na obloze.
Obloha je jedna pro vás oba –
a ty i on jste pod ní vyrostli.
Lev a Střelec
Já zuřím
ty střílíš
já zuby cením
ty zaujímáš postavení
Po chvíli utichám
a zdánlivě dřímám
Ty odkládáš zbraň
a podáváš dýmku míru
Aspoň se nenudíme
a jeden o druhém víme
Nedělní ráno
Šel jsem do parku.
Ospalé město čerstvě umyté.
A náhle jsme byli tři:
já,
kos přede mnou
a nad námi káně.
Káně z výšky pozorovalo svět,
kos hledal potravu a vyzýval k rozhovoru
a já –
já jsem hledal klid
a poslouchal nedělní ticho.