IVAN DOROVSKÝ

Z knihy Já se tam nevrátím

 

Vítr ve vlasech

Stačí

když mám ve vlasech

jižní vítr

když pod prsty svých bosých nohou

cítím

jak pálí prach země

Co potřebuji více?

Balkán koluje v mé krvi

 

Bible

Máš-li dvě košile,

jednu dej bližnímu,

praví se v Bibli.

Košil měl mnoho,

však žádného bližního.

Vše měřil totiž vlastním pohodlím

a věřil pouze ve vlastního boha.

 

Být trávou

U matčina hrobu

na dalekém kontinentu

chtěl bych být trávou

a zakrýt jej,

aby jí nebylo tak chladno.

 

Rodná země

Chtěl bych splynout

s tebou

jako kapky deště

s vodou jezera

 

Jako obzor s horou

pozdě za šera

Jako stružka s říčkou

říčka s Dunajem

 

Jako Dunaj s Černým mořem

jako moje touha s hořem

 

chtěl bych splynout

s tebou

moje rodná země

 

Domov

Na stole talíř

nožík a chléb

Fazole je ještě horká

Voní mátou peprnou

kuchyní

vzpomínkou

maminkou

a mým balkánským domovem

 

Chléb

Na stole ležel poslední kus chleba

Maminka jej rozpůlila

Snědl jsem svůj díl

Zbytek znovu rozpůlila

a podala mi půlku půlky

Snědl jsem ji

Tu druhou půlku

opět rozkrojila

a řekla:

musím se s tebou synku

spravedlivě rozdělit

 

Ozvěna

Ležím v trávě a hledím k obloze.

Mohu o všem přemýšlet.

Bez obav, bez závazků

vůči komukoliv,

vůči čemukoliv.

V tom tichu mi v hlavě zní:

rodný kraj?

A ozvěna odpovídá:

tam se už nikdy nevrátíš.

Zde je tvůj domov,

peklo i ráj.

Zde je nyní můj rodný kraj.

Zde je můj domov, mé bezpečí.

Až budu vychládat,

dají mi do rukou kámen ze skály

vyhřátý balkánským sluncem.

Bude mne věčně zahřívat.

Odpusť, Františku Halasi,

do Čuky se už nikdy nevrátím,

že zde dožiji svůj

leden i máj.

 

Žádám o milost

(Podle Desanky Maksimovićové)

1.

Žádám milost:

Za všechny svoje chyby,

za všechna lidská utrpení,

za všechny bezvěrce,

již přesto chodí do kostela,

za všechny předpovědi,

které se nesplnily,

za nespavce,

již celou noc svítí,

a ráno musejí být fit

a se mnou soucítí,

za bláznivou dobu,

kterou žijeme,

za básníky,

kteří si podřezali žíly,

i za ty,

kteří se mladí zastřelili,

za děti,

které se nenarodily,

ačkoli měly,

za všechny touhy,

jež se proměnily v dým,

za pošlapané zákony a neuznaná práva,

za každou promarněnou milostnou touhu,

za toho, jenž celý život jen bere,

nikdy však nikomu nic nedává,

za toho,

co se bezohledně dopředu dere,

za každý verš, jenž tváří se jak báseň,

za všechny dušičky,

jimž každý jen laje,

za všechny děti v matčině klíně,

za každou řeku, která plyne líně,

za shnilé plody podzimu,

za mnichy s jejich apokryfy,

za nerozluštěné hieroglyfy,

za uprchlíky,

již došli pěšky až na kraj světa,

za toho,

kterého dráždí každá cizí věta,

za včely,

jež neustále bzučí,

za závistivce,

již zlostí stále bručí,

za ty,

kteří se neradi učí,

za invalidy bez rukou a nohou,

za strach a neklid každé ženy,

za všechny zlodějské ceny,

za hořkou chuť svobody,

za neklid arabských bratří,

za každou neopětovanou lásku,

za každý život,

který visí na vlásku

a skládá se z loučení a setkání.

Jak je zřejmé,

i jedna vlaštovka dokáže divy,

že já jsem tu stále s vámi a živý.

 

2.

Život jsem ještě zřejmě neprohrál,

v hledání štěstí pokračuji dál.

Vlaštovky rýsují na obrazovce nebe

kardiogram dnešního dne.

Já ještě dýchám, lásko, vedle tebe

a smrček k obloze se pne.

 

Bříza

Opěvaná krásko Bílé Rusi

milovaná lidmi z venkova i z měst

vyjímáš se v lese jak jitřenka v roji hvězd

třebaže se mezi duby dusíš

 

V noci budíš zdání divoženky

křísíš světlo na závoji tmy

A když dívky chodí na sněženky

vyprávějí ti své tajné sny

 

Balkán

Po každé vichřici

zůstane jen kámen,

hrdost,

slunce a mýty,

prameny a hranice –

vše se změní v popel a dým.

Zůstane jen smutek,

písně a hněv.

Popel nakonec odvane čas.

Utichnou stará obětiště,

útulky strachu a stínů,

naivní symboly svědomí

a víry.

A mně se do úst dere

Hamletova věčná otázka,

na niž nemám odpověď.

Vím,

smrt je poslední realita bytí.

Poezie,

pramáti života,

pomoz mi!

 

Poezie

Odcházím ze světa,

měním se ve verše.

Sedím na jazýčku ohně

a spaluji sám sebe.

Ukládám do svého nitra

modrou oblohu.

Kolem jen les, stromy, slunce.

Poezii potkávám i ve spánku.

Je to můj sen.

Je v barvách obrázků,

jež mě obklopují.

Je v hudbě, jež se rozeznívá.

Slyším ji, vidím ji,

svléká přede mnou svůj závoj,

nabízí mi úsměv,

její oči nejsou nic než světlo.

Nikdy nejsem sám,

když na stromech se pohupuje listí

a já si pískám,

když bezejmenný brouk

usedá na květinu,

když mne navštěvuje hlemýžď

a potok odráží svit luny,

když měřím hloubku kapky,

která se skutálela z lístku na mou dlaň.

Poezie je rozpínavá rostlina.

Nejčastěji se rozevírá,

když slunce zavírá svůj krámek.

 

Fialky

Zůstane-li někdy v kapse

pouhá desetikoruna

za polovinu kup si chleba

Zbytek dej květinářce

na rohu České

K fialkám přidá ti

kousek svého úsměvu

jenž naplní tě nadějí

Bude ti náhle do zpěvu

 

Kámen

Sedím na prahu

Přede mnou kámen se svou legendou

vedle něj tráva opětuje můj úsměv

Den jako stvořený

vydat se pěšky

do světa

A nechat za sebou

otevřené dveře těm

kteří přijdou po nás

 

Člověk

Potkám-li ráno dobrého člověka,

přizdobí mi prošlou noc.

Není to málo, ani moc,

však k radosti to stačí.

Chtěl bych potkávat člověka,

v němž koluje krev,

v němž člověčina žije,

v němž lidské srdce bije

a jehož úsměv zahání hněv.

Chtěl bych potkávat člověka,

který má rád děti

a před nikým a ničím nikdy nekleká.

Takového bych chtěl potkávat člověka,

abych mohl otvírat studánky

s Bohuslavem Martinů.

 

Člověk II

Když někdy na dveře tvého bytu

zaťuká člověk,

otevři mu.

Může to být žebrák bez domova,

který nemá nikoho.

Pozvi ho dál,

vyslechni jeho povzdechy.

Budou silnější

než půlnoční bouřka

na obloze.

Obloha je jedna pro vás oba –

a ty i on jste pod ní vyrostli.

 

Lev a Střelec

Já zuřím

ty střílíš

já zuby cením

ty zaujímáš postavení

Po chvíli utichám

a zdánlivě dřímám

Ty odkládáš zbraň

a podáváš dýmku míru

 

Aspoň se nenudíme

a jeden o druhém víme

 

Nedělní ráno

Šel jsem do parku.

Ospalé město čerstvě umyté.

A náhle jsme byli tři:

já,

kos přede mnou

a nad námi káně.

 

Káně z výšky pozorovalo svět,

kos hledal potravu a vyzýval k rozhovoru

a já –

já jsem hledal klid

a poslouchal nedělní ticho.