MILAN BLAHYNKA

„Předkládám se vám jako prostý brožovaný katalog v řeži vázané / pejprbek / listujte si mnou jak chcete nejlépe pozpátku,“ čte se přesně uprostřed ČASOVANÉ RŮŽE (Zdenka Brožová-Periskop, Hluboš 2015, 188 s., edice Báseň na sobotu, sv. 26), a protože na autorku Evu Frantinovou, o níž jsem už nejednou s chutí a zvědavě psal, dám a důvěřuji jí stejně jako edici, v níž knížka vyšla, vzal jsem tu báseň na sobotu do rukou skutečně v sobotu a listoval v tom prostém brožovaném katalogu podle rady básnířčiny pozpátku, začal básní Tatínek referuje z ráje (154 veršů) a pokračoval pak předešlou básní Perseidy po záruce (198 veršů), začetl se, zapředl nad verši „Sbohem a šáteček / takže znova“ a nad opakováním „Co si tu uděláš… / Chceš…? / Chceš…?“, zapřemýšlel nad mnohým různorodým „támhle…“ (tu „holčička z Barrandova / které přidělili kolej / po které přijela její osudová tramvaj“, ale ona věčně bude marně přes ni přebíhat, „támhle hotelový pokoj v Amsterodamu kde Davida Oistracha / přepadla poslední slabost / ale on stále hraje“, „támhle jsou spící vojáci a všechny minulé i budoucí války / v zákopech ideálů a různých učení a ismů…“ a „kolem jejich nohou v bagančatech Berlín Drážďany Irák Ukrajina…/ a hodně dětí / proč umřel Kája ve třech letech…“), zastavil jsem se nad nejedním z těch veršů jako nad otázkou i výzvou – a sobota na báseň byla v háji, aniž jsem se prolistoval k básni titulní, k Časované růži, k růží ne stolisté, ale s více než 4100 plátky, totiž verši.

Už ve své prvotině Noci bez krajnic, kterou se jí navzdory desítiletím pozdních debutů, někdy přenošených, podařilo vydat v třiadvaceti, zatoužila Frantinová „napsat / dlouhou a krásnou báseň“, a to milostnou „o našem mlčení“, a ptala se po tak odvážném slově, „že by pohltilo / i samotnou / hudbu“. Teď tu nezvykle dlouhá báseň Časovanou růží je, nepochybně celoživotní konfese, v níž autorka shrnuje, z čeho všeho vzešla, rodinu a dobu, v níž a z níž vyrůstala, o čem opakovaně snila i psala, co vše ve světě viděla a vidí, co je jí drahé i čeho se děsí, jak žila a žije hudbou, svým vzděláním, povoláním, údělem, a jak stále znovu myslí na báseň, poslání básníka a své. „Jsem rondo své doby.“

Pohltilo slovo samotnou hudbu? „Já / píšu svou báseň na houslovém pouzdře v tramvaji.“ A už předtím (listuju zase „nejlépe pozpátku“): „Já píšu vám“ (ano, klasický kontext), ale není Taťána a nepíše Oněginovi, „já píšu vám co mohu více / já s básní která dováží nejen zmar / s básní a čajem Radost jedu k vám“ (ano, je v tom i Biebl, na jiném místě Časované růže vyvolaný i jménem, ale je v tom též marketingový název jednoho z dnešních tisíců balení čaje). Nezvalovi, který se v Časované růži často připomíná jménem, citáty, parafrázemi a názvy svých knih, bylo „ano“ a „ne“ jedno slovo. Frantinová podobně: chtěla by velice „psát jednoduše / aby každý porozuměl / verš vedle verše jako pruhy na peřině vyložené z okenice“, ale o sedmdesát stran dále praví o sobě: „jsem anténa / která se poddala vysílání hádanek / a sudoku u nichž je psáno Těžké.“

Čtu bědně pomalu, takže nejsem dost sečtělý a nevím, zda je v naší, natož světové poezii skladba pojmenovatelná protějškem prozaické knihy, jakou je Nezvalovo Dolce far niente, nečleněné na díly, části a kapitoly. Ani Dolce far niente není nepřetržitým tokem vět, „skládá“ se z odstavců. Časovaná růže se neskládá nejen ze zpěvů, ale ani ze slok třeba nestejného rozměru, verš za veršem jde jako pruhy na peřině, pod níž je autorčin celý pruhovaný svět, některé verše se chvílemi opakují, někdy i po desítkách stran (např. o „nejdražší kavárně na Národní“), ale básnířka tu k svému celoživotnímu psaní „bez krajnic“ připojuje experiment psaní (a čtení) bez oddechu, jakoby v polemice s Poeovým Principem básnické skladby, který není jen mystifikačním výkladem geneze jeho Havrana.

Časovaná růže je experiment o to větší, že autorka, která je doma v hudbě a dobře ví o tom, jak se větší skladby člení na věty, opery na jednání, ale i písně na sloky a refrény… S neprodleným posuzováním experimentů nejsou příliš dobré zkušenosti: co se v dané chvíli zdá nemožné, ukáže se někdy po čase jako nejen možné, ale objevné. A tak ze svého překvapení, že Frantinová obětuje svým nečleněným proudem veršů výhodu incipitů a point částí, kompozičních segmentů, že pádí bez oddechu a nádechu, nemám v úmyslu úctyhodný a odvážný experiment hodnotit a pošetile předcházet soud času.

Co však už nyní lze říci: v tom veletoku veršů, unášejícím vzpomínky, utkvělé pocity, zkušenosti i pěnu, často špinavou pěnu dnešních dní, v tom veletoku bez jezů a přehrad se zrcadlí ta atomizace, rozpad dějů, pospolitostí, názorů, jednání i osobností na atomy, kdysi považované za dále už nedělitelné.

Právě ta atomizace, která je strašnou situací dnešního téměř už zglobalizovaného světa a předehrou jeho hrozícího apokalyptického rozpadu – na méně než prach a popel.