JIŘÍ JÍROVEC

Za elitu společnosti lze považovat tu část populace, která má intelektuálně na víc než běžný občan a svoje kvality projeví činem. Byť nemusí být vždy úspěšný.

V klíčové scéně Formanova filmu Let přes kukaččí hnízdo se Nicholson vsadí, že utrhne radiátor a prolomí jím okenní mříž, aby uvolnil cestu k úniku. Nakonec se mu to nepodaří, odchází zdrchaný, ale neporažený. Jeho výrok „alespoň jsem to zkusil“ dává ostatním využitelnou naději do budoucna.

V Kanadě se o elitách nikdy moc nemluvilo. Podnik, ve kterém jsem 22 let pracoval, vyráběl jaderné reaktory, míval asi 80 % světového trhu s radionuklidy pro lékařské využití a měl špičkový základní výzkum v oblasti jaderné fyziky i chemie a životního prostředí.

Když jsem nastoupil, jmenovali jsme se Chalk River Nuclear Laboratories. Pak jakýsi idiot rozhodl, že slovo nuclear, neboli „jaderný“, nepůsobí na veřejnost dobře a tak jsme se změnili na Chalk River Laboratories.

Kanadská veřejnost nemá ponětí, co slovo jaderný znamená, ale bující aktivismus vedl k útokům na vše týkající se „atomů“. Politici pak v podstatě zakázali vědcům, aby se pouštěli do diskusí a pokoušeli se napravovat aktivistické bludy.

Není bez zajímavosti, že jeden čas vedla ministerstvo, pod které jsme spadali, bývalá zdravotní sestra z Alberty. Tehdy vládnoucí konzervativní strana potřebovala doplnit penisy na „silových ministerstvech“, politicky přijatelným počtem vagin – na postech méně významných.

Ředitelství našeho podniku se posléze stalo trafikou pro potřebné kamarády politiků. Protože ti ničemu nerozuměli, vznikla interní cenzura, která upravovala zprávy „nahoru“ do srozumitelné jednoduchosti. Současně bylo nařízeno, že všechny informace pro veřejnost musejí jít výhradně přes tiskové oddělení. Něco podobného existovalo v Československu v době normalizace na počátku sedmdesátých let. Vědecká elita z Chalk River tedy držela hubu.

V Československu bývali za elitu považováni spisovatelé, vědci a tu a tam některý herec. Postupem času ale svůj kredit ztratili. Po roce 1989 si začali vyřizovat účty a ve své horlivosti zlikvidovali svoje dříve vlivné organizace.

Kolik lidí ví, že původní Svaz spisovatelů byl přeměněn na Obec spisovatelů, která se „geniálně“ zbavila politicky nepohodlných členů původního svazu a prošustrovala majetek?

Skupina nostalgiků po dobách, kdy se psaním dalo uživit, založila v roce 2014 Asociaci spisovatelů. Ta chce vrátit spisovatele zpět do veřejného prostoru. Nejlépe jen ty z Asociace. Nebudou se přece špinit se spisovateli, kteří byli v roce 1989 zatraceni, ale přežili a v roce 2000 vytvořili Unii českých spisovatelů.

Spisovatelé ztratili svůj vliv a nemohou očekávat, že je moc pustí do médií a ke slovu vůbec, pokud nebudou poslušní.

Totéž platí pro vědu. Ta si rozbourala původní Československou akademii věd (ČSAV), čímž se zbavila organizace, která měla sílu ministerstva. V její členské základně byli i komunisti, jako všude jinde, ale většina z nich musela splnit dost náročné požadavky. Akademik nebo člen korespondent musel něco ve vědě dokázat, aby mohl být zvolen.

Místo toho vznikla Česká učená společnost, která se sice zbavila bývalých členů KSČ, ale současně ztratila jakýkoli politický vliv. Jediným viditelnějším členem této společnosti byl Václav Pačes. Tedy v době, kdy ho ještě bavilo vyjadřovat se veřejně k problémům vědy.

Noví představitelé vědy navíc zavedli systém grantů, který zcela zásadním způsobem zasahuje do procesu bádání. Přináší existenční nejistotu a navíc supliky o granty vyžadují ohromné úsilí, které pak chybí pro vědeckou práci.

České „elity“ – uvozovky jsou zcela patřičné – nejsou v naší společnosti patrné. Staly se loutkami závislými na politicích, což je v českém kontextu zcela tragické. Pokud se k něčemu vyjadřují, jde o prkotiny typu jmenování profesorů.

Čeští vědci se pokusili vstoupit do veřejného prostoru peticí proti rasismu a xenofobii. Mimo jiné se v ní píše:

„Jsme vědci a vědkyně, akademici a akademičky, výzkumní pracovníci, studenti a studentky vědeckých oborů, lidé, jejichž základní schopností i hodnotou by mělo být kritické myšlení, schopnost nazírat problémy nezaujatě, pracovat s informacemi, rozeznat fakta od hypotéz a nedopouštět se manipulací.“

Samá pěkná slova. Jenže kdyby opravdu používali kritické myšlení, respektive kdyby se toho odvážili, museli by opustit malé české poměry a varovat před tím, co se děje ve světě a postavit se proti politikům, včetně českých, kteří si zahrávají s válkou.

Tragédií současného světa je, že je ovládán hlupáky, jejichž chování hraničí s idiocií. Malé české poměry to dokládají dosti dobře.

Minulé století přineslo dvě světové války. Po roce 1946 se chystalo na třetí. Hlupák jménem Churchill spustil železnou oponu a vyhlásil nepřátelství ještě nedávnému spojenci. Myslel si, že v zájmu západního světa dorazí Stalina a tím rozdělil svět na dlouhou dobu. Pak přibyly další války: Korea, Vietnam, Afghánistán, Irán, Irák, Sýrie, Libanon, Alžír, Libye a další miliony obětí.

Hlupák na druhé straně rozpustil SSSR, čímž narušil tehdy existující rovnováhu a umožnil dalším hlupákům na politické scéně, aby se pustili do dalšího zbrojení a přípravy nových konfliktů, protože se znovu zdálo, že lze Rusko natrvalo porazit.

Na tomto místě je třeba upřesnit výrok o hlupáctví. Původně se týkal politiků, ale to jsou stejně jen herci bez vlastního nápadu. Publiku přednášejí texty připravené v zájmu těch, kdo mají skutečnou moc.

Herec, přednášející na jevišti ty nejčistší a nejkrásnější myšlenky, nemusí mít v sobě ani zrnko mravnosti. Stejně tak politik. Proto je nerealistické něco od něj očekávat.

Když na konci osmdesátých let formálně skončila studená válka, klesly výdaje na zbrojení. V USA na nějakých 300 miliard ročně. To bylo za Demokratů a tak Republikáni začali protestovat, že je tím ohrožena mocenská pozice USA ve světě a že je nutné výdaje na obranu zvýšit. To se stalo a tak jejich dnešní rozpočet dosáhl nějakých 800 miliard ročně.

Těch 500 miliard je oč tu běží, protože tyto peníze, čerpané z veřejných prostředků, respektive které si USA po světě půjčují, jsou obrovským lákadlem pro lidi, kteří na výrobě a prodeji zbraní bohatnou.

Peníze na zbrojení a války jsou vždy k dispozici, je-li veřejnost řádně vystrašena. Proto je nutné vytvořit nepřítele, nejlépe záludného a pomstychtivého. Je třeba udržovat ohniska napětí a přilévat olej, aby oheň nevyhasl.

Válečná propaganda se maskuje slovy o obraně a míru. Případně zmínkou o lidských právech.

Propaganda rovněž vytváří dojem, že se malé státy podílejí na něčem velkém. Tak vznikají koalice ochotných, které dávají válkám legitimitu a přicmrndávačům typu Havla pocit, že taky světu vládnou.

Kdyby vědci mysleli svoji výzvu doopravdy, měli by se zabývat tím, co je opravdu důležité.

Měli by protestovat proti vyvolávání napětí ve světě. Měli by varovat před tím, že existuje kritická fáze, kdy je třeba zbraně začít používat, aby se uvolnilo místo pro další.

Měli by protestovat proti vyhazování peněz za Gripeny, které používáme na chránění vzdušného prostoru Islandu.

Měli by protestovat proti plánům na nákup nových Pandurů a bojových vrtulníků. Američtí zbrojaři nám je na úvěr ochotně dodají.

Měli by protestovat proti válkám, které USA připravují a především kritizovat vládu za to, že nedokáže „spojencům“ říct „v tomhle s vámi nejedeme“.

Když to neudělají, zůstanou srabové, protože se nepokusili.