EVA FRANTINOVÁ
Řekněte není nic jistého na světě
kde pláštěm hvězdnatým přikrývá tě noc
a odkrývá den
help me help nikdo nejde na pomoc
ulice přecpaná automobily
občas se kupují ještě ano
i když se modely navzájem požírají
i když se přežily
chtěla bych Fiat Sen odfrčet do křesel náručí
která vrzala budoucností mou i české škodovky
odfrčet do křesel čalouněných modří
zatím co bezdomovci jak broučci ve strašném městě po ulicích spí
v hadrech zabalené larvy
Sekoro vstaň!
možná se rodí brouk Pytlík
před obrazovkou s dinosaury
anebo v kině se sluchátky a s brýlemi které nás vtáhnou do děje
ubohého proti Matce naděje
z těch brýlí čiší strach vzali nám všechno Slávku chce se plakat
trávu lesy poštu podnebesí školu a na nárožích akát
čistou bolest sůl bez příměsi
rozhovory z očí do očí sůl jodizovanou
ach zemi v kolébce nám danou
Bitte? Bitte? Vy neslyšíte? Kde je vrah? Na ostrově In anebo Out?
on nezbaví se vin
stejně jako ti co hnětli
matku měst matku doby
ve starém městě je to kráva
malovaná a s křišťálovými řetězy na barokním kotníku
s turisty kolem sebe
bohatší nasedají do lodiček
chudí se z mostů dívají – přesně podle katalogu a cen
a o vánocích vykoupáme city – otužilce
přispějte na děti na nemocné na slepce
ruce se natahují přes mříže k rozdávané polévce
však z mého okna je město oprýskaná na cihly něhy maminka
v zástěře z fasády 1960
a v účesu karmínových střech
Jak ráda pozoruji tichý dvůr
dům vyhrál majitel dvora mrakodrap stavět nebude
ale dnes zdálo se mi o mamince
upadla na schodech
malá panenka z celuloidu s namalovanými rty
když jsem ji zvedala
rty cosi ševelily
Hledělas jí do tváře a začala se bát
zblízka
o domov v ulici Jediná
Osude: tanči!
chraplavý menuet pro žvanec pro zlevněnou vánočku pro paviána
v divadlech bez jeviště poběží Rozkrádačka – drama
a možná ještě zbyde některý den pro báseň
inspirace je na place pro tebe jen pro tebe
přestože hroutí se organismy
na vorech odplouvají
kosti a kůže a na nich růže
ty růže přežijí tvůj rozpad o dvě hodiny vůně
časované růže
a některé to přece nestihnou wau wau!
sbohem bud živote neboj se nelez pod stůl je to verš
lehce se psalo o smrti začínáš se bát
někdo mi pokládá každé ráno ostrou studenou čepel
na nahé rameno a čeká
nahoře uhodíš do kláves
co když tam jsou jen schránky pian
a ne struny a prstoklad
Petrof si nemůže rvát ani vlasy Horowitz
do vzduchu zkouší prstem Nic
co když jsou tam jen rozházená písmena a nepoznáme
kdo nás měl rád a kdo nám báseň shazoval
na cestu
a kdo mne balil na patnáct výletů do Jeruzaléma
jako věčné zavazadlo
než čas nás dotrhá jak prádlo…
prádlo se záplatami jizev
pod nimi – balónek duše –
napumpovaný výzvami
hle pod jizvami v batohu
nesu si sandály a telavivskou středočeskou oblohu
pod lípy spěchám
přičichnu k rýmu za zády 57. zimu
po boku úly lesních rohů má ruko v lesním rohu plástvi
jedině malý svět umí se zasnít
vysoko nad televizními křápy
jeden vedle druhého na ně civíte
dvě odlišné mapy pro šlépěj rozhovoru
jo děkuji ti za návštěvu ale budou dávat další díl
chudáci spojte se připravte se k odvodu
do válek zlacených a zlatých záchodů
do země Všehoničeho kde zní Bach z počítače
Podle not to nesvedu jen podle internetovýho grafu
a Ave Maria mne zaujalo tak začíná hra o vraždách
tvrdí třináctiletá
narodila se do Všehoničeho světa
osude pohleď na tanec
kolem ohňů jak tanečníci vylézají z klecí notebooků
černí kravaťáci
Ptáci
vrhají na tebe
pohledy supích zobáků
protože pamatuješ rok 1960
Dům dětí v Havlíčkových sadech
malé malíře zpěváky čtenáře krokodýla z řeky Nil
jo ten si v řece lebe lebedil
dnes míjíš vilu téměř dokonalou
ticho tu úpí na rožni nudy
celý den supi se na tebe vrhají – pamatuješ i závodní chatu
vedoucí Boženka recitovala Nezvala
jak chtěla bych ji potkat v krkonošských lukách
Manon nevěděla jsem co s tím
se steskem po všem co končí co začíná
kráso posadila sis mne do klína
bylo mi sotva pět
a nikdo netušil že se ve mně začala přeskupovat slova
Je to mé největší bohatství
chvíle po pás v louce
a každá vteřina je platební kartou
jak dlouho budu vybírat jeden myslel až se…
smál ses tatínku
nakonec bylo zbytečné
prvně a naposledy tě převlékat
na co jsi myslel poslední vteřinu utajeného pobytu v nemocnici
jsem šťastna – nikdy jsem neslyšela
sestry vám ho posadí
vidím tě stát – v obýváku
snímek před očima
a bytem cestují obrazy praská zeď
řekněte co je jistějšího na světě
čas jede po tvářích – holicí strojek
už svítá
nebuď se
v předsíni tma zanechává skrojek
držíš ho v zubech brousek snu
tma zanechává v ústech lístek – vzduchoplavenku
kéž hubu nezavřu
kéž mám co říci o všech kolem
jsou to spolutrosečníci
a jako já se cítí strašně sami
a moře sbilo pro nás trestnou lavici
můj verši kapitáne!
na rozkaz polezu do ráhnoví nic jiného neumím
dílo muška zlatá bez díla zhebnu
loď ke dnu
napij se
až zítra…
ne opera se dává teď!
a já se chci zachránit vysokými tóny
tóny paňáců anebo znovu
zabořit ruku do lesního rohu
zlaté peřiny
na první prázdniny ty v malinovém houští
měsíce dva – jehly na lněné obleky
barvy pouští
kolem krouží čmelák Jawa
s Jiříčkem v sedle: nasedni!
letíme na křídlech Josefova Dolu
vzduch je krásný krásný s téébou s téébou…
u lýtka výfuk stříbrný slepýš
palce v heřmánku u sklárny plné fialových tyčí
mou první báseň děda nosil v kapse saka
do rozpadu
běžel první poločas žití – píši
a myslím: zachrání mne láska
jednoho zachránila
druhý na mostě zkameněl – v otočení
pohasla jedna jiskra jasná a já slibuji: dnešní den
pro tebe dál chci žíti jen
můj hrabě Monte Tristo
který se neprokopeš smutkem
slibuji jako v druhé třídě
jak u Zdi nářků žídě
jak doutník ústům kuřáka
slibuji i když nemám naději
krk v závějích
sama jak poplatek u lékaře
třicet korun se kutálí
ale uťatá hlava slunce dvacky nás zvala
do cirkusů na houpačky
vrátíte mi to nazpátek?
do lékáren se vstupovalo bez obavy
chrámy sirupů a pastilek
chodila jsem sem s dědou
na čichanou za dveře vykoupané v ledovém smetanovém laku
ač na severu byly to tropy
pralesy kopřiv a meduněk…
Ukázka ze stejnojmenné knihy