MARTA FRANCOVÁ
Letošního 25. srpna uplynulo sto patnáct let od úmrtí významného myslitele, básníka a – což se nepříliš často připomíná – též hudebníka Friedricha Nietzscheho. Touto úvahou chci dokončit svou malou „trilogii“, věnovanou autorovi k různým výročím života (F. Nietzsche – člověk a zvěstovatel, F. Nietzsche – básník).
Jeho láska a talent k hudbě byly mimořádné a projevovaly se již od útlého dětství. V šesti letech dostal od matky klavír a už jako chlapec se pokoušel o drobné hudební skladby. Později velmi krásně a rád hrál na piano, miloval zejména klasickou hudbu, obzvláště díla Beethovenova, a improvizoval s nadšením a inspirací prý hlavně v čase, kdy se schylovalo k bouřce. Ve čtrnácti letech si poznamenal: Bůh nám dal hudbu, abychom především skrze ni byli vedeni vzhůru. A jindy píše svému příteli: Bez hudby je život prostě omyl, pachtění, vyhnanství.
Vysoké ocenění významu hudby pro člověka a kulturu vyjadřuje ve svém díle z r. 1872 Zrození tragédie z ducha hudby a je zde inspirován antickými studiemi, Schopenhauerem, Wagnerem a též Schillerem. Osudové přátelství s Wagnerem s pozdější krutou disonancí v osobním vztahu i hudebním cítění, popsané ve spisech Nečasové úvahy, přesně v úvaze Richard Wagner v Bayreutu (1873–1876), Případ Wagner a Nietzsche kontra Wagner z r. 1888, je jednou z nejšťastnějších a současně nejbolestnějších životních a uměleckých zkušeností autora. Obdivuje nyní „jižní“ hudbu Bizetovu jako protiklad k hudbě svého dřívějšího idolu; obzvláště miloval Carmen jako zemitý, realistický a hudebně opojný příběh lásky: Její štěstí je krátké, divoké, africké.
Na jeho pohřbu se hrály skladby Brahmse a Palestriny.
O hudební tvorbě Friedricha Nietzscheho se zmiňuje několik význačných autorů: kromě jeho sestry Elisabeth Försterové (Mladý Nietzsche a Život Friedricha Nietzscheho (1895) to byli E. Gürster (Nietzsche a hudba, Mnichov, 1929), Walther Vetter (Nietzschův hudební duchovní směr, 1925), Dr. Georg Göhler, Dr. Riemann (Hudební lexikon 1961) a vydavatel klavírních děl Fr. Kistner v Lipsku.
Friedrich Nietzsche zkomponoval celkem 73 skladeb, z nichž 50 se dochovalo. Skládal díla pro sólový klavír, písně s klavírním doprovodem a složil též jednu fantazii pro housle. Jádrem jeho písňové tvorby je 17 písní (vytištěných v r. 1864) na texty vlastní i známých evropských básníků A. Puškina, S. Petöfiho, K. M. Hertbenyho, F. Rückerta, A. von Chamissa, T. Opitze a dalších. Tyto písně ztvárnil světoznámý německý pěvec Dietrich Fischer.Dieskau s klavírním doprovodem Ariberta Reimanna a Elmara Buddeho. Jsou to kupř. kompozice Z mládí, Zde proudí potok, Mladá rybářka, Rozlomený prstýnek, Nepohoda, Zaklínání, Mé místo přede dveřmi, Nekonečný, Dohra, Píseň o zhašené svíci aj.; dále nábožensko-historické dílo Responsorium pro sbor a piano (1871), několik motet, skici a nedokončené kompozice, mezi nimi jedna mše a vánoční oratorium.
Druhé jádro Nietzschovy tvorby představují čistě klavírní skladby (celkem deset), z nich dvě sonáty G-dur a D-dur (1856–57), skladba Při měsíčním svitu v pustě (1858), symfonická báseň Ermanarich (1862), Ozvěna silvestrovské noci s Procesní písní, Selský tanec, Půlnoční zvon (1864–1871), Monodie pro čtyřruční provedení (1872), a již zmíněné Manfred – Meditace. Součástí klavírního cyklu kromě dvou sonát a jedné sonatiny op. II. jsou ještě Óda na přátelství, Dva polské tance, Maďarský pochod a Bojový pochod. Tento cyklus, nikoli však celý, nahrál na CD známý německý pianista Michael Krücker v r. 2008.
Třebaže velký filozof a básník nedosáhl stejného světového věhlasu i jako hudební skladatel či interpret, přece je jeho přínos pro oblast hudby nezanedbatelný. Stejně jako se v jeho životě prolínají a vzájemně ovlivňují nadání filozofa, filologa, básníka, kritika, moralisty, proroka, badatele a estetika, tak jeho mnohostranný talent doplňuje tvůrčí inspirace muzikální. Byl, jak někteří badatelé s uznáním potvrzují, výjimečným typem renesančního člověka moderní doby. F. X. Šalda krásně vyjádřil velikost osudu géniů podobné duchovní a emocionální mohutnosti, když napsal: Bůh se projevil, Boha poznal a na to jest trest smrti nebo šílenství a hanby. Nabízel se osudu, vyzýval jej jako strom blesk, a hle, on sjel a zabil. Ano, po smrti jejich poznáte je, vyzývatele a vyvolence osudu… Bylo to příliš veliké štěstí a musí je zaplatit lety a lety zapomenutí a povlovné zkázy.
Na konci života sedával nemocný filozof v bílém rouše na terase domu ve Výmaru v péči své sestry, nepřítomně naslouchal rozmluvám, večer se díval za zapadajícím sluncem a leckdy plakal. Dne 25. srpna roku 1900 dosáhl tento velký, osamělý a tragický duch věčného míru.