S básníkem a esejistou Markem Řezankou hovoří Michal Černík

 

Některé vaše přesné verše, které vyšly v létě v LUKu, mne inspirovaly k otázkám: …možná abychom šli s dobou / možná/ aby se vědělo / čeho máme plné zuby. Čeho máte plné zuby?

Těch věcí by se jistě našlo více – nejvíce mi ale vadí nezájem o druhého člověka, lhostejnost, neschopnost lidé stát při sobě. To se samozřejmě někomu hodí. Tomu, kdo chce druhé ovládat. Vadí mi přetvářky, pokrytectví, dvojí metry. To, že se prezentujeme jako ochránci západních hodnot, a přitom jsme ochotni tolerovat mučení, vedení válek na základě vymyšlených důkazů, omezování občanských svobod, pronásledování mírových aktivistů, atp. Že pliveme po Snowdenovi a slavíme Bushe. To, že nám nevadí věci, jež by nám vadit měly. Jako třeba, že politologové učící na školách, jsou zároveň politiky, ideology. To, že neumíme hájit své zájmy. Že nemáme dostatečné všeobecné vzdělání – a jsme závislí na výkladu novodobých kněží, jak nám tu kterou etapu dějin vyloží.

Cituji: Učíme se být /analfabety / svědomí. Můžete tuto metaforu konkretizovat?

Nerad vysvětluji, co chtěl tím či oním básník říci. To hodlám nechat na čtenáři, kam ho slova a jimi tvořené obrazy zavedou. V tomto konkrétním příkladě k metafoře řeknu tolik: Pod rouškou ideologie, jak jsme ti nejvyspělejší, často nedokážeme projevit ani špetku empatie k bližnímu. Váš kolega může klidně vyskočit z okna – a vy jediné, co uděláte, je, že to okno zavřete. To je vlastně další metafora – ale snad už jasná. Přijde mi, že jsme k sobě otupělí. Bojíme se hlavně o sebe – a nechceme si pálit prsty s někým druhým. Paradoxně je tento přístup pouze čekáním na to, až na nás přijde řada.

Cituji z jiné básně: Víme, jakým jazykem mluvíme / ale nerozumíme mu / slova ztratila duši. Opravdu slova ztratila duši, anebo jen slova některých lidí?

Zmíním pár termínů – demokracie, svoboda, lidská práva. Takových slov bych mohl uvést plno. Vydala by na pořádný seznam. Mám pocit, že jejich obsah je devalvován. Vytunelován. Většinou je neslučitelný s podstatou systému, v němž žijeme. Takže jen opakujeme nějaké fráze – jako modlitbičky – ale dokážeme se zamyslit nad jejich obsahem? Domnívám se, že mnohdy nikoli.

Teď je za světici lež. To je verš z básněNa titulní straně.Upřesněte mi, kdy je lež světicí?

Například slyšíme dokola, jak Rusko napadlo Ukrajinu. Šéf francouzských tajných služeb Homary jasně sdělil, že pro takovéto tvrzení není k dispozici jediný důkaz. Přesto se vytváří určitá nálada – a ta podporuje agresi vůči Rusku. Podobně se tomu děje v současné uprchlické otázce, kdy je naše pozornost nasměrována na „hrozbu islámu“, ale „hrozba kapitalismu“ je odsunuta na druhou kolej. Přitom tady byla aplikována nějaká strategie „boje proti terorismu“, která vlastně terorismus posílila. Kdo se z toho zodpovídá? Proč se máme bát lidí, jakými jsme my sami? Neměli bychom se bát spíše těch, kteří nás ženou proti sobě?

Co lidem dnes nejvíce nalhávají politici a média?

Již jsem zmínil například mediální antiruskou propagandu. Mediální manipulace je v tomto ohledu nesmírná. Vezměte si – slyšel jste v médiích zmínku o společném československém mírovém hnutí, Sjednocení za mír? Figuruje tam řada osobností z obou států. Média ale o tom mlčí. Když jsem psal do České televize, proč je ticho po pěšině, nedostal jsem za dva měsíce odpověď.
Těch témat je ale celá řada. To, co se dostává na obrazovky a titulní strany novin, je silně selektivní. Navíc mi zde chybí kvalitní školství, které vede žáky ke kritickému myšlení.

A co si lidé dnes nalhávají nejvíc sobě?

Podle mě to, že dnes již neexistuje hranice mezi levicí a pravicí. Že to jsou překonané pojmy. Ony ale nejsou. Jenom naše levice přestala být antisystémová. Pravice ale nikdy zájmy většiny občanů hájit nebude. Hlásí-li se dnes antimuslim Konvička ke Svobodným, hlásí se k tvrdě asociálnímu programu. K ochráncům již překonané teorie volného trhu.

A ještě naposledy budu citovat: Je třeba armáda analfabetů / ignorantů vlastních dějin / aby se mohly psát nové / krví. Tohle čtyřverší je na celou esej. Můžete jej ho stručně okomentovat, postavit do reality?

O tom vlastně celou dobu mluvím. Vyjdete-li ze škol bez povědomí o svých dějinách, jste závislý na tom, jak je vám kdo vykreslí. Nemůžete se poučit z minulých chyb. A stáváte se kanónenfutrem pro děla politiky establishmentu. A je již vcelku jedno, zda budete narukovat proti Rusovi nebo proti mohamedánovi. Nepřítele vám již určí. Hlavně někoho jiného, než systém, který kolabuje.

Není psaní poezie naprostá marnost? Proč tedy píšete?

Pokud máte na mysli fakt, že v podstatě nemáte šanci prorazit, pak je to marné. Já ale píši, abych se vypsal z věcí, z nichž se vypsat potřebuji – a abych něco sdělil. Třeba jen pár lidem. Již to má podle mě cenu.

Považujete se za angažovaného básníka? A tedy i za levicového?

Píši i niternou poezii či poezii přírodní. Ale je pravda, že reaguji na řadu věcí, které se mě dotýkají a že mám potřebu vyjadřovat se i k politice. Tam se hlásím k levici, a to nikoli k té kosmetické, ale k antisystémové. K levici, která skluzuje pojmy demokracie a sociálno. K levici, která podle mě na naší politické scéně chybí.

Máte svou vizi světa, jak by měl vypadat? V jakém světě byste chtěl žít?

Mým ideálem je taková společnost, která bude schopna vytvořit podmínky pro existenci demokracie, sociálního státu i multikulturalismu. Tedy společnost, která neklade na první místo zisk a nehájí toliko práva nadnárodních korporací. Mluvím tedy o alternativě ke stávajícímu systému a k posílení přímé demokracie jak v politice, tak v ekonomickém rozhodování.

Mezi mnoha básníky a spisovateli léta převládal názor, že politika do umění nepatří. Co si o tom myslíte?

Umělec podle mě má reagovat na všechny podněty, které na něho působí. Být apolitickým znamená být o jeden z rozměrů ochuzený. Myslím si, že umění se má dotýkat všech sfér společnosti a všech koutů člověka.

Dá se svoboda zneužívat?

Především se dá zneužívat jako pojem. O svobodě se hodně mluví i v zemích, kde je svoboda velice omezována. Hlavní potom je, jak si svobodu definujete. Můžete být totiž svobodným i ve zcela nesvobodné společnosti. Vnitřně svobodným, protože se neohnete. Ale je to těžké – stačí, abyste měl rodinu – a již nemůžete myslit jenom na sebe.

Myslíte si, že umělecké slovo v dnešní době devalvace slova a duchovních hodnot má ještě nějakou váhu?

Bohužel, řada představitelů „naší umělecké fronty“ se zdiskreditovala, a to ať už máme na mysli prezidentskou volbu, rudé karty 17. 11. 2014, podporu tzv. církevních revolucí či rozdmýchávání vášní vůči islámu a imigrantům. Těžko pak takové lidi následovat a brát je vážně.

Jste člověk, který své kritické myšlení k současnému dění ve světě formuluje nejen v poezii i ve svých esejích a článcích. Kde se ve vás probudila ta kritická reflexe skutečnosti? V rodičovské výchově, v mládí, ve škole, mezi přáteli?

Možná od všeho něco. Hlavně je to asi určitý proces, k němuž člověk dospěje. Má nějaké představy – a ty potom konfrontuje s realitou. A najednou dospěje do bodu, kdy již nedokáže mlčet. V souladu se svými hodnotami, se svým svědomím.

Které knihy vstoupily do vašeho myšlení a pomohly vám formovat postoj ke světu?

Takových knih by byla celá řada. Silnou stopu ve mně zanechali třeba Feuchtwanger, Fallada, Werfel, Mannové, Kafka, Čapek, Hašek, ale i například Loukotková.

O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?

O dalším směřování. Naší společnosti, Evropské unie, světa. Děsím se hnědnutí společnosti, její fašizace a nacizace. Zamýšlím se nad selháním takzvaných elit. Přemýšlím, jak zajistit, aby k sobě lidé našli řeč. Abychom se stále nemotali v témže bludném kruhu sociální nespravedlnosti a nenávisti.

Už léta se zaklínáme vývozem euroatlantických hodnot, vývozem demokracie a svobody. Dají se tyto hodnoty vyvážet do světa s odlišným systémem, zvyklostmi, kulturou?

Především bychom měli mít co vyvážet. Ale rasismus, mučení, sociální nespravedlnost, vykořisťování, omezování svobod? Takovýto artikl se asi neuchytí. Dokonce i tehdy, když ho orazíme nálepkou „západní hodnoty“.

Přejete si něco pošetilého?

Ano. Mír a sociální blahobyt pro co nejvíce lidí, pokud možno pro všechny.

 

Marek Řezanka, nar. r. 1980, textař a básník, publicista píšící pro Literární noviny a AltPress. Vydal například sbírku Otisky (Plot) s ilustracemi J. Staňka či veršovanou knížku pro děti – Děti objevují svět (rovněž s obrázky J. Staňka.) Několik básnických sbírek mu vyšlo elektronicky – viz: http://www.bezvydavatele.cz/author-book.php?Id=66. Sympatizuje s Hnutím za Přímou Demokracii, ovlivnil ho její bývalý mluvčí Milan Valach. Své básně publikuje zejména na serverech Písmák.cz (Muamarek) a LitWeb.cz (Marek). Více o něm lze možno najít na jeho stránkách www.muamarek.cz.