MIROSLAV VEJLUPEK

Sobota 20. prosince 2014

„Chtěla bych psát jen prosté básně …“

E. F.

Nejnebezpečnější je v umění rutina. Zabije spolehlivě. Dílo i tvůrce.

Napadají nás tyto myšlenky při četbě bibliofilií, básnických sbírek veršového členění i básnických próz pražské rodačky, zároveň uhranuté a zároveň omámené fenoménem Mácha, EVY FRANTINOVÉ (*4. 9. 1956), prima donny v ženské populaci slovesně tvořících ochránkyň domova a rodové sounáležitosti. Právě Frantinová si s rutinou nezadává. Naopak se najdou i tací, kteří Frantinové vyčtou tu „nadneseně poetické myšlení“, tu „přemíru metafor“. Ale může snad někdo říci, že se Eva Frantinová opakuje?

Témata básnířka neuchopuje, ona se v nich identicky nachází. Jako všichni další, píše o životě. Jako někteří další, píše o uměleckém tvoření a interpretaci. Co se do vědomí vnímavého čtenáře vpije v každém případě, jsou a) básně – ať strofované, ať v próze – evokující citovou přízeň k zesnulému otci, básně rezonující osudovou tragikou blízkého příbuzenstva a také básně o domovu a rodině.

Tedy popořádku.

Ad a) „Jak objímaly tvoje zápěstí / tak obejmou i moje / – a vzpomínky se roztikají / (přesnýstrojek…)“ (Hodinky po tátovi) – „Pozůstalá a pozůstalý / je jen cizí slovo… / (dokud nezačneš tatínkovu tvář / pod talířem prostírat)“ (Se slovníkem u večeře; in: Z hvězdy pod okap, 2011) – „Píšu v čase, kdy se pomaličku, ale vlastně v rychlosti naplňují věštecké předpovědi tatínka – o nůši plné peněz, s kterou jednou půjde pro chleba. Činže si stoupla na špičky, vidí mi na pěšinku. Vzít si mne činže nemůže, nakonec není čert, dohadovat se s ní však musím já i ty. Lidé s nadváhou předepisují činže lidem s podváhou a neptají se po zítřku.“ Čiže básnířkou neskrývaná sociální empatie nepíše kopie jinde vyčteného, oslyšeného. Ona tvoří secundum artem a s kreativní imaginací originální, jakoby lavírované obrázky všedního života, a všechny (!!) vyvolávají evokativní interakci! Protože nové. Například jako když „chudý dorazí na film Jurský park až za pět let od premiéry, až když vstupné klesne na osminku“. (Kosti jsou vrženy, 2000) A také si všímáme, že nejoriginálnější – tesklivostí zaplněné – sociální obrázky prolínají individuálním intimním. Takový je to kumšt Evy Frantinové: na básnickém portrétu milovaného člověka postihne sociální reálie konkrétní doby. „Celý rok z flanelových kostek / šestka nepadá / a přece hřeje… / (přes prázdnou židli / naději / civíme na záda)“. (Košile po tátovi) – „Někdy se budím: táta nežije! / Blesk páře den / – a kdo ho sešije?“ (Pohled z okna) – „Tak jako v rukou klávesová harmonika / tatínku / ve mně dýcháš“. (Tři řádky nahoru; in: Sešívaný cherubín, 2013)

Také další verše jsou Evy Frantinové. Tentokrát – řekli bychom – z jejího básnického památníčku. Ad b) „Nejčastěj vidím tebe / – krasavici rodu – / jak tě pár německých hesel táhne z postele / rve černý žíněný cop: Raus! / Od té chvíle máš pas na cestu / o které věříš že je výlet / z něhož se i vlak třetí třídy vrací / a ještě stihneš mezi dveřmi / zakopnout dlaní o psa: dobře hlídej! / Pravnuci jeho štěňátek žijí“. (Adélce) – „Mí drazí prarodiče Fuchsovi / s vámi tisíce hlav / zmizelo za ostnatým drátem / anebo už cestou / a já dnes / (nad novým pyžamem s pruhy / které nechce nosit nikdo z rodiny) / volám na apelplatz své duše otázky / Prázdné lžíce co vyčkávají jídlo odpovědí / Svůj příděl z věčně dýmajících kotlíků / co nestačí“. (Pyžamo; in:Beseda pro jeden hlas, 2000)

Druhou novodějinnou událostí, která se do duševních niv Evy Frantinové vlomila, byla alibisticky zvaná letecká kampaň NATO nad Jugoslávií (1999): „… Milica z Batajnice / Dítě od prsu sotva vzaté / Milica Rakičová / nepřichází domů“. (Bílé stany) – „Na kusy medvídek A kostky dostavěných hradů / Na hadry dítě / Příští prohry Šance / když v Batajnici na předměstí Bělehradu / prošel se Sever s Atlantikem / – svatba Aliance …“.(Tříletá Milica Rakičová) Nebo také: „… dnes majitel místo střechy / prohlíží ve vsi Lipjan nedaleko Prištiny / dřevěnou síť / a okenice s rozeklanými jazyky skla / zbytečný jako v kapse klíč / jako loď bez vesla …“ (Trosky domu ve vesnici Lipjan); tu pak je animozita už všeobecná: „Žijeme odpovídá mi do telefonu sestra / žijeme ještě žijeme! / a kdyby přišli se zbraní máme také zbraně“ / vykřikl při besedě muž / co dodal: Narodil jsem se v Bělehradě / jsem tam mezi svými …. (Z besedy o Kosovu; in: Sešívaný cherubín, 2013)

„Zase se rozjíždějí / a já zas vidím (minus 57 let): / Pepík je odtrhován od Adély / Adéla od otce on od matky / a všichni od svých sestřenic a sester / v naději že Hermínka je na útěku / v kapse zmačkanou hvězdu / hvězdici z pláže Svět / miláček Ester / prchala s odřenými lavicemi v duši / moje budoucí ješiva / sedím dnes v ní A uši napínám: / ještěrky metafor tak krásně šustí / vyháníš jimi úzkost z vlaků / a já je budu letos slyšet v Izraeli / kde Neznámo kam Vltavu začíná / kde před zničeným chrámem zakopneš – kamenná kostka dělítka chce dělit / ach oči pod plachtami náklaďáků / k zemi klopené / na přechodu Morina…“ (Balkánské transporty 1999; in:Beseda pro jeden hlas, 2000) Také my přidáme obrázek, neveršovaný ovšem: Na hraničním přechodu Morina jsou přece připraveni lékaři, pracovníci óbéesé a s nimi především desítky dobrovolníků z humanitárních organizací. Mají vodu, jídlo a přikrývky.

Na druhé straně hranice se třepotá jugoslávská (nebo je to srbská?) vlajka. Pod ní stejně šedé uniformy jako kdysi za války v Bosně. Dalekohledem dokážeš rozeznat obrovskou hromadu plechových poznávacích čísel aut – spolu s osobními doklady je běžencům odebírají srbští policisté: jenom aby se Kosované nezkusili vrátit!

V karavanech se satelitními anténami na střechách číhají novináři z největších televizních stanic. Vysílají v přímém přenosu největší evropský exodus od konce čtyřicátých let.

– Signifikantním symptomem sociální reality posledního čtvrtstoletí, žitého v prostoru mezi Krušnými horami a Moravskoslezskými Beskydy, je destrukce seriózních lidských vztahů a morální i ekonomický rozpad jistot, obvykle skýtávaných fungující rodinou ve společenském prostředí fungující a důvěry hodné právní sféry, a neméně sféry politické – od Poslanecké sněmovny po nejposlednější obecní úřad myšleno. Ovšem parlamentní demokracie na český způsob – theatrum magnum. I v těchto souvislostech nám připadá, že básnická tvorba Frantinové (jakož jiných duchem obdařených tvůrců) – toť interestum publicum. A z téhož hlediska lze, leč bohužel jen lze, želet buď zcela chybějících, nebo trapně zrezlých mechanismů osvětových, spojujících člověka s kulturou, neopřenou o bezduchost televizních seriálů a neurotizující kasovní, neméně bezduché akční thrillery.

Ad c) „Vaše vlasy lámou se a šediví / nejvíc když sama sobě říkám: mohu za to já / ach hlavy rodičů / Nejdražší svazky knihovny dálek / v nichž láska nepřestává listovat kapitolu / o přitažlivé síle / domova…“ (Zásluha; in: Beseda pro jeden hlas, 2000) – „Stále vidím dvoukřídlé domovní dveře dokořán, v nich smutný triptych v nočních županech – uprostřed já, o které se rozhoduje. Jakmile slyším zavrzání, vždycky si na ty dveře vzpomenu, vzpomenu osudovost chvíle, v níž mi tatínek prvně umírá. Jak chobotnice ustaraná péčí o celou vinici vajíček. Jak chobotnice, která po celou dobu mé operace nevzala na nemocniční chodbě do úst.“ (Kosti jsou vrženy, 2000) – „Tucet hodinek / (utlučou se sklíčky) / Naše do sebe zaklesnuté malíčky / Dědo Helenko babi mami tati / Fotoalba / Bez munice sluneční palba / Plovací vesta / Z modrého těsta / A mlčení / – Superstar umění…“ (Co se mnou odejde; in: Sešívaný cherubín, 2013) Ergo: je nám do třetice třeba vyjasnit si, jak jenom poznat, že o životě ao uměleckém tvoření píše právě Frantinová. Ta dvě témata nedokážeme, totiž nesmíme oddělit. V případě Frantinové přece žít rovná se umělecky tvořit, jakože umělecké tvoření je samým smyslem básnířčina bytí. A také zde, vprostřed dalších nosných témat, absentuje u Frantinové vzletnost. Ostatně uhlédněme: „Smysl života? Na slunci pod kolíčky / vlát… (jen čistá trička / může láska oblékat.)“ (Velké prádlo na zahradě; in: Z hvězdy pod okap, 2011) – „Existence poezie je dnes existencí ztracenou a my jsme jejím adresářem, který vydaly Slepecké tiskárny.“ (Cesta Zárohák; in: Srolované sny, 2004) – „Kdysi jsem napsala jednu z prvních básní – o kalafuně. V jedné ruce jsem držela kus pryskyřice obložené zeleným tenkým filcem, kus, v kterém smyčec vydřel cestu melodii, druhou jsem psala… Potom jsem kalafunu přiložila k oku a uviděla les, borové i smrkové kmeny, po nichž se plazila smůla, smůla, bez které by houslista neměl štěstí, ale ani smůlu, kmeny, bez nichž by melodie nezněla. Bylo to štěstí přikládat k očím ten kus smůly a pravou rukou zkoušet, zkoušet psát…“ (Štěstí a smůla; in: Nehybný ráj, 2008) – „Až když osnova zmizí, poznáš, jak jsi ji milovala. A že jsi pohrdáním dala šanci všem, kteří byli – s nástroji a party – ve střehu. Osnovu uloupili i s klíčem a tobě zbyla bílá stránka papíru.“ (Kosti jsou vrženy, 2000) – „Jsi v sedle básně / a koně pobízejí linky notesu.“ (Ostruhy; in: Z hvězdy pod okap 2011) – „Život je jednoverší – kratší i delší.“ (Padni komu padni; in: Sešívaný cherubín, 2013)

V našem rozjímání jsme se pokusili postihnout atmosféru duchovní planetky tvořivé ženy a též jsme zauvažovali o smyslu života. Ač neplánovaně, řekla nám Eva Frantinová o všem.

„Básníci, držte se při sobě, držte se tepla mikrovláken svých duší – jen tak z nich cizí mohou ušít spacáky, do kterých zavrtají i své vlastní palce! Dávno už nevěřím, že napsat posté o jedné kostkaté košili, že napsat o lopatce plné popela, je nuda. Jde o to nasvítit věci z druhé strany, přesto že tvou baterku trumfne zářivka konzumu. Košile na těle básně se náhle zavlní těly drahých, jež s tebou – jenom takto – zůstanou, lopatky plné uhlíků zazáří.“

(Čtenář napoví?)

Převzato z webu LtN se souhlasem redakce a autora