MAREK ŘEZANKA

Nedá mi, abych se nezamyslil, k jakým hodnotám se dnes vlastně upínáme? Ke konzumu? K dekadenci? K apolitičnosti? Máme vůbec nějaké hodnoty?
Neméně podstatná je okolnost, kdo jsou našimi morálními vzory. Jsou to umělci? Spisovatelé? Takzvaní intelektuálové? Nebo snad studenti?

Mýtům klaněti se nedoporučuje

Nejlepší by zřejmě bylo, kdybychom se nepotřebovali spoléhat na nikoho. Ze spasitelů se velmi snadno stávají tyrani. Anebo lépe – bylo by krásné, kdybychom se mohli jako na morální autority spoléhat jeden na druhého. To by ovšem předpokládalo, že budeme mít všichni určitý rozhled a určité penzum vědomostí. Člověk neznalý je člověkem tápajícím – a jednoznačně manipulovatelným. Nevíte-li, že led je skupenstvím vody, může vám kdokoli navykládat, že se vyrábí ze skla. Ve výkladu historie – minulé i současné – to platí dvojnásob.
Nespoléhejme na takzvané autority, neboť i autority nejzvučnějších jmen, jejichž dílo má cenu připomínat, tváří tvář různým událostem a proměnám doby selhaly.
Příkladů máme bezpočet.
J. Seifert 29. 6. 1942 uveřejňuje v Národní práci článek Srdce radí rozumu. Dočteme se v něm: „…Zbyl nám jen pocit hrůzy: kam dospěl národ, tak neodpovědně pohrávající si svým vlastním osudem. Byli bychom ovšem na velikém omylu, kdybychom se domnívali, že dar (rozuměj Německému Červenému kříži, pozn. autora) může smýti vinu, spáchanou nerozvážlivými, lehkomyslnými spoluobčany (…) Německý národ bojuje na všech frontách. Bojuje obětavě a při tom rozhodně vítězí. Pro nás jako součást Říše platí v této době válečné především zásada, že nad všemi právy je naše povinnost (…) Platila v dobách před květnovými událostmi a platí dvojnásob a trojnásob dnes, kdy londýnští emigranti svými cynickými zločiny naráz připravili nás o to, co jsme chtěli svou spoluprací s Říší vybudovat (…) Malá, nepatrná oběť, která je vlastně spíše radostí, budiž jedním z našich prvních příspěvků ve chvíli, kdy počínáme svou věrností i svou prací znovu získávati si důvěru Říše, kterou jsme v minulých dnech tak marnotratně ztratili…“
F. Peroutka zase v Přítomnosti z 9. 11. 1938 v článku Úvaha o stranách doslova píše: „Naše dosavadní demokracie byla systémem pro doby klidu a blahobytu, kdy se bralo z plného a kdy chyby nebo otálení neměly osudných následků. Tato šťastná situace minula a ať se nám to líbí nebo nelíbí, jsme nuceni zavést systém tužší.“ Zmíněný citát by šel parafrázovat pomocí metafor, že když už nejde zpívat s anděly, jsme nuceni výt s vlky.
V jiném svém článku v Přítomnosti, v Dynamickém životě z 26. 4. 1939 na počest Hitlerových narozenin, Peroutka píše: „Adolf Hitler mluví jako Němec, myslí jako Němec a jedná jako Němec. Nebylo by většího, a pro toho, kdo se mu oddá, osudnějšího omylu, než domnívat se, že se pohybuje jedinec tam, kde ve skutečnosti se pohybuje vůle celého národa…“ Jistě, doba byla vypjatá – ale také mnozí spisovatelé již do novin nepsali – a celá řada jich byla v nucené emigraci. Mnoho lidí, zvláště z řad německých komunistů a sociálních demokratů, poznávalo, co jsou to tábory na smrt. Bylo by zajímavé znát například názor L. Feuchtwangera na výše citované řádky. Nebo dokonce na řádky z dalšího Peroutkova článku, tentokrát datovaného k 22. 2. 1939 (Židé, Češi a Němci): „Musím učinit jedno přiznání: nemám žádného talentu k antisemitismu, ale při pohledu na bývalou německou literaturu několikrát jsem si pomyslil, že by ve mně mohlo vzniknout pokušení kulturního antisemitismu, kdyby, podobně jako tam, málo asimilovaní židé se zmocnili ducha naší literatury a našich novin a kdyby svými způsoby a svým myšlením zastírali naše způsoby vlastní a přehlušovali ráz myšlení našeho.“

Nejsme černobílí a selháváme. Neměli bychom slepě adorovat a vytvářet mýty. Nepotřebujeme je. Vytvoříme-li někomu pomník z mýtů, připravujeme tak základy pro jeho svržení – mnohdy i s velmi cenným obsahem. Potřebujeme znát naši historii. Nezkreslenou. Pokud lidé jako A. Portmann (prezentuje se jako historik) dokážou pronést, že vytváření mýtu V. Havla je potřeba – a že se nebrání ani lžím, pokud pomohou tento mýtus udržet (volně parafrázuji jeho výrok v Knihovně V. Havla z besedy Respektu k 25. výročí 17. listopadu), je něco špatně s naší společností. Pro takzvanou Pražskou kavárnu by bylo hlavně pohromou, kdyby četli poválečného Peroutku a zjistili, že kapitalismu moc šance nedával a že smysluplnou budoucnost spatřoval v nějaké formě demokratického socialismu (a to, zdůrazňuji, nebyl levičák).

Výčet našich čelných tváří inteligence, které někdy během své pouti životem a dějinami selhaly, by byl velmi dlouhý. Hlavní poselství, které bychom si měli odnést, je to, že zatímco Borovský přistoupil na konci svého života na dohodu, že nebude psát vůbec, Peroutka psal oslavný traktát na Hitlera (viz Dynamický život), Nezval ódu na Stalina, dnešní novináři, kteří věhlas těchto lidí nemají – ani jejich vědomosti a rozhled, jednostranně oslavují Pravý sektor a štvou do války proti Rusku – což považuji osobně za mnohonásobně větší selhání. Již proto, že jim nehrozí koncentrační tábory a popravčí čety.

Hodnoty k vážení a zvážení

Od hlasatelů „pravdy“ a opor „našich hodnot“ se pozvolna přesuňme k hodnotám samotným.

„Tato úvaha o různých typech zkušených a aktivních lidí s oporou v minulosti se jen zdá být teoretická. Záporná energie z východu a z jihu je praxe. Míří na nás, protože mnohé příslušníky tamních okruhů, kde stále více vítězí chaos a násilí nad normálním životem, dráždíme. Žijeme si tu příliš klidně, spokojeně a blahobytně.
V této situaci není od věci mít přehled, kdo si hodnot, na nichž je postaven náš svět, váží a kdo je ochoten je hájit.“ (A. Mitrofanov, Jidášové, nebo Šavlové?, Novinky.cz, 22. 1. 2015)

Koho měl pan Mitrofanov v poslední větě své stati na mysli? Zřejmě pana Kalouska a jeho TOP 09. Pan Kalousek mu totiž svým zřetelným vyjádřením musel udělat radost.

„TOP 09 udělá vše pro to, abychom patřili do tohoto západního křesťanského světa“, rozohnil se Kalousek.
Nejlepší výuka – přesně ve stylu J. A. Komenského – je výuka prezentovaná na názorných příkladech. Není tedy nic jednoduššího, než si demonstrovat, co vše je TOP 09 ochotna udělat, abychom zapadli do „západního křesťanského světa“. V době, kdy řada výrazných německých osobností protestuje proti verbování do celosvětového konfliktu (viz petice Ne naším jménem), našeho knížete nejvíce trápí, jak dodat kyjevské vládě zbraně.
Tento svůj záměr ospravedlňuje argumentem, že přece: „Ruská armáda dodává povstalcům nejmodernější zbraně.“
Je příznačné, že žádný z našich „hlídacích psů demokracie“ neštěká, že neexistují důkazy, že by protikyjevští bojovníci disponovali nějakou extra technikou. Spíše naopak. Ne, pan kníže má přece vždy pravdu, i když ji vůbec, ale vůbec nemá. Roli „věčného lháře“ již totiž v našem mainstreamovém mediálním prostoru dostal někdo jiný.
Ostatně, kdo už jednou podporoval dodávky zbraní režimu Saúdské Arábie, proč by je nepodporoval v případě režimu na Ukrajině. Otázkou ale je, proti komu mají tyto zbraně sloužit? Přeje si snad knížepán, aby na východní Ukrajině umíralo ještě více civilistů? Nebo snad počítá s tím, že na Rusa to chce něco fajnovějšího? Skutečně válka s Ruskem musí být, kdyby na chleba nebylo?
Nepřehlédnutelným zastáncem „našich hodnot“ je J. Pehe: „Útok na pařížskou redakci byl totiž útokem právě na tuto svobodu, což by i naši tvůrci slohových cvičení typu ‚za všechno může nakonec zase jen Západ‘ anebo ‚naše svoboda je ve světě globálního kapitalismu stejně už jen chiméra‘ měli brát v úvahu. Taková tvrzení, jakož třeba i radikální soudy o ‚lžiideologii lidskoprávního atlanticismu‘ se dobře čtou v intelektuálních esejích, ale jejich pravdivost trochu bledne tváří v tvář realitě, jako je třeba ta z Paříže.
Navíc, bez trochy ‚západního patriotismu‘ a hrdosti na hodnoty, které se v posledních desetiletích zkoncentrovaly do pojmu ‚svoboda‘ (o níž bylo nutné svádět ve 20. století nemalý boj i v rámci samotné západní civilizace), můžeme nakonec skončit jako apendix civilizačních okruhů, z nichž se rekrutují tu pařížští teroristé, tu zelení mužíci na Krymu, tu komunističtí kapitalisté v Číně.“
Z různých stran se ozývá, jak máme ty „naše hodnoty“ chránit a pečovat o ně jako o nejvzácnější býlí. Co přesně se ovšem po nás chce, abychom bránili? Jak vlastně máme (a můžeme) definovat hodnoty dneška? Jak jenom vymezíme hodnoty evropského kontinentu?
V kolébce evropského integračního procesu ležely hodnoty dvě. Jednou byla snaha o zajištění celoevropského míru, druhou pak byl slib sociálního blahobytu.

Evropa na kapačkách

Dnes by již obě tyto hodnoty měly být vyspělé, a ne být připojeny k inkubátoru. Ony jsou ovšem na kapačkách a jediné, na co čekáme, je zpráva, kdy nám oznámí, že pacienti byli odpojeni od přístrojů – a že evropský sociální stát je mrtev. Stejně, jako je na umření evropský mír. Cožpak jsme si neprošli tragickým konfliktem Jugoslávii? Nebo snad nesledujeme právě teď v přímém přenosu další z evropských tragédií, tentokrát na Ukrajině?
Slavné to není ani s evropským blahobytem. Podstatou stávajícího systému je kumulace zisku nejmocnějšími, kdy tyto kruhy hazardují, aby ale rizika nesli výhradně ti, kteří moc nemají. Aby těm bylo odmala vtloukáno, jak musí být zodpovědní – a jak musí platit dluhy – i těch, kteří přes míru hýřili.
Takzvané střední vrstvy chudnou. Populace imigrantů a menšin je v procesu pauperizace první na ráně. Rodí se a vyrůstají generace „nepotřebných“, „nepoužitelných“, „bezcílných“. Generace napěchované do rozmanitých ghett, z nichž nebude úniku. Jenom je okroužkují a označkují, aby na ně mohli ukázat a říci – ti za to mohou.
Aby nám náhodou nedošlo, že tento proces je procesem naprosté sociální degradace a ústupu od hodnot, těch „našich hodnot“, za něž bychom měli bojovat, jsme přesvědčováni, že naším protivníkem jsou jiné náboženství či jiná barva pleti. Jinak by totiž „naše hodnoty, za něž stojí za to bojovat“, získaly konkrétní podobu – jednalo by se o naše práva sociální – a konkrétní obrysy by dostali též ti, vůči nimž je třeba se vymezit.
Sledujeme-li povyk kolem řecké Syrizy, můžeme přímo lisovat paniku určitých kruhů, které se mohou pominout, že jim nevychází taktika zástupných viníků, tu v podobě muslimů, tu Romů – a že někdo přichází s definicí problému, která míří zrovna k těmto kruhům.
Jakou Evropu dnes vlastně bráníme? Osobně považuji tuto otázku za klíčovou. Jsme totiž na pomyslné křižovatce čtyř cest. První z nich je v tuto chvíli tou hlavní – nikoli ale tou, jež nás má kam dovést. Je to cesta fiskálního paktu a ratifikace transatlantických smluv. Je to cesta „zavedených sociálních demokracií“, které vyprázdnily svůj obsah a od pravicových stran jsou k nerozeznání. Podle toho i tyto strany ve volbách dopadají. Popisovaná cesta vede k prohloubení sporů a konfliktů a k tříštění Evropy. Směřuje k naprosté redukci demokracie až na samé minimum – zvlášť kdyby začaly fungovat arbitráže ve prospěch nadnárodních korporací. Arbitráže visící jako Damoklův meč, které setnou každého, kdo se pokusí jim čelit.
Druhá cesta je taktéž neradostná. Je dlážděna nahnědlými nacionalismy – a na jejím konci je nutné rozštěpení. Je to cesta různých orbánů, le penů a farageů – cesta založená na nesnášenlivosti a posilování „tvrdé ruky“.
Zbývající dvě cesty se liší v metodě. Komunistické strany kladou důraz spíše na nutnost zániku „staré Evropy“ jako nefunkčního modelu, přičemž až na jejích troskách může vzniknout Evropa nová, na zcela jiných základech.
Hnutí jako Syriza oproti tomu apelují na přestavbu Evropy za pochodu. Chtějí projekt Unie udržet, ale na základě hodnot, k nimž má nynější Evropa proklatě daleko. Klademe si tedy otázku, zda má EU ještě šanci přežít (když podstatně a radikálně změní svou životosprávu), či zda náhodou nejde o reformu nereformovatelného.
Jisté je, že pokud má Syriza mít nějakou naději na úspěch, potřebuje širší podporu v ostatních evropských zemích. Dostane ji?

Za co máme padnout?

Podíváme-li se na texty „obránců našich hodnot“, shledáme, že ochrana sociálních práv občanů jim na srdci neleží.
„Pokud by se demokratická levice vydala tímto směrem, je možné, že nějaké hlasy od populistů a extrémistů mezi vyděšenými Evropany uloví, ale trend tím nezmění. Její opakované prohry na evropské úrovni, jakož třeba u nás i prohry ČSSD se zcela bezideovým hnutím ANO, ukazují, že nikoho pozitivně neinspiruje. A na strašení máme v Evropě jiné politické borce.
Se svými krotkými recepty je tak dnes demokratická levice zákonitě nejen pod tlakem konzervativní politiky, ale i v ohrožení ze strany radikálních levicových populistů, jako jsou španělští Podemos nebo řecká Syriza.V ohrožení se tak ovšem ocitá i evropská demokracie.“ (J. Pehe, Je demokratická levice na odpis?, Právo, 14. 1. 2015)
V podobném duchu dospějeme k závěru, že mezi „naše hodnoty“ nepatří ani odpor vůči různým formám nacismu, fašismu a jiným formám hnědé a černé. V takovém případě bychom totiž nemohli ostentativně přehlížet omezování svobody slova na Ukrajině, činnost nepokrytě fašistických bojových praporů typu Azov a stále viditelnější bojůvky Pravého sektoru. Čteme-li různé halíky, pehe, mitrofanovy, šafry, kocáby, bursíky, štětiny a tak podobně, neobjevíme ani zbla o tomto druhu nebezpečí. Neexistuje pro ně. Přesvědčují sami sebe, že jde toliko o výplod „putinovské agitace“. Nepátrají po faktech, neporovnávají svá přesvědčení s různě dostupnými informacemi. Nehledají. Oni už svou víru nalezli. Je to víra založená na dogmatech a tabu. Pokud tuto víru prezentují jako „naši hodnotu“, je opravdu nejvyšší čas se zamyslit, zda nám stojí za ni bojovat. Až do roztrhání našeho těla.
Pátrejme ale dále. Jaké „naše hodnoty“ bychom objevili za oceánem, v zemi „neomezených možností“, která je ovšem nucena od svého trháku, „amerického snu“, ustoupit?
Detroit, město aut a současně určitý symbol USA, má hlavu v dlaních, nezaměstnaní marně hledají nové pracovní příležitosti, není to tak dávno, co po splasknutí hypoteční bubliny lidé páchali sebevraždy, neboť přicházeli o střechu nad hlavou.
Pokud někdo očekával, že zvolením prezidenta černošského původu vymizejí rasismus a segregace, přepočítal se. Rasová nenávist znovu plane – ve skutečnosti ale vidíme plamen sociálního požáru, který v první řadě postihuje v Evropě imigranty a muslimskou populaci – a v USA populaci černošského a hispánského původu. Že by toto byla hodnota, za niž máme riskovat svou kůži v nesmyslné krvavé řeži?
Možná se máme zaměřit spíše na americkou zahraniční politiku. V takovém případě nám před očima vyvstane bombardování Bělehradu, bezprecedentní útok na Irák bez mandátu OSN – pod naprosto lživou záminkou s pomocí neexistujících důkazů, bombardování Libye či nejnověji stupňování tlaku na Rusko – opět pod taktovkou osvědčené metody neexistujících a smyšlených důkazů (jednou šlo o údajné zbraně hromadného ničení, dnes jde o smyšlené ruské invazivní jednotky marně více než rok dobývající Ukrajinu). Často zaznívá argument, proč tedy Rusko o mírovém řešení na Ukrajině jedná, když tam nebojuje? Odpověď je přitom nasnadě – Rusko je eskalací konfliktu na Ukrajině bezprostředně ohroženo – je to podobná situace, jako kdyby probíhaly boje v Mexiku. Umíme si vůbec představit, že by se v takovém případě USA v sousední zemi neangažovaly a že by neformovaly mírovou dohodu? Jsem zvědav, zda si za tři roky budeme připomínat sto dvacáté výročí anexe Havaje.
Je bezpochyby zajímavé, že se „naši zastánci našich hodnot“ nehlásí k americkému hnutí Occupy Wall Street nebo k rozvoji průmyslových družstev. Zato se zcela neomylně identifikuji s krajně pravicovou Tea Party či s republikánskými představiteli, mezi něž patří například J. McCain. Je uznávají, jejich názory přebírají – a dále je prezentují jako americké (jako by v USA nezaznívaly i jiné hlasy).
Je pozoruhodné, že se nezamýšlejí nad skutečností, kam nás zavedl dvanáctiletý intenzivní boj „proti terorismu“. Cítíme se snad bezpečněji? Dokázali jsme muslimským zemím pomoci? Zvýšili jsme jim vzdělanost? Umožnili jsme jim ekonomický rozvoj? Podařilo se je nám stabilizovat?
Čím více se člověk podobně ptá, tím více zjišťuje, jak je obtížné se dobrat oněch hodnot, za něž máme být připraveni obětovat nejcennější, co máme.

Svobodně šiřme „pravdu jedinou“

Zaměřme se ale na poslední hodnotovou baštu „obránců našich hodnot“, a to na svobodu slova. Skutečně jsme natolik pluralitnější a svobodnější než zbytek světa?
Možná se řadě z nás v poslední době vybavoval film Ucho. A to v době, kdy díky E. Snowdenovi bylo zveřejněno pozadí masivních odposlechů tajnými službami USA.
Aby mohl být člověk svobodný, potřebuje relevantní široké spektrum kvalitních informací. A potřebuje vědět, aby nebyl ovlivnitelný.
Bývalý důstojník CIA, Raymond McGovern, mimo jiné uvádí: „Média již nefungují jako čtvrtá moc. A to je největší a také nejnebezpečnější změna, kterou jsem během svých jedenapadesáti let ve Washingtonu zažil: Již nemáme svobodný tisk… V otevřeném dopisu německé spolkové kancléřce se praví: ‚Jestliže fotografie, které zveřejnily NATO a USA, představují nejlepší existující ‚důkaz‘ ruské invaze, pak roste naše podezření, že bylo vynaloženo velké úsilí snažící se posílit argumenty, že jednáním NATO na nejvyšší úrovni přísluší s jistotou pohlížet na Rusko jako na provokaci. Caveat emptor je výraz, který jistě znáte. Stačí asi jen doplnit, že bychom měli být velmi opatrní s ohledem na to, co Rasmussen nebo dokonce ministr zahraničí USA John Kerry chtějí prosadit.“ (Wolfgang Bittner, Dobytí Evropy Amerikou, Jaro, Praha 2014, ISBN – 978-80-904423-4-4, s. 67-68).
Toto naši „obránci našich hodnot“ nepovažují za hrozbu demokracii? Jakou svobodu slova tedy vyznáváme? Máme se snad tetelit blahem, že si můžeme dovolit luxus vlastního názoru, abychom tuto svobodu ctili a oslavovali tak, že nekriticky přejmeme, co jen nám předžvýkáno? Takovou svobodu máme zaštítit vlastními životy?
Kam se člověk podívá, nachází pomyslné ohlodané kosti. Hájíme totiž něco, co nám kvůli ekonomickým dopadům neumožňuje chránit uprchlíky z míst, která jsme našimi zbraněmi zamořili, něco, co nedokáže většině lidí zajistit důstojné podmínky k životu, něco, co nás svazuje popruhy nevídané uniformity a poslušnosti. Poslušnosti velkokapitálu. Hájíme něco, co ospravedlňuje vraždění a nejhorší způsoby mučení. (Dozvíme se, jak se na těchto praktikách podílely jednotlivé členské státy EU?) Stavíme se za něco, co vytváří nové „ztracené generace“, zadlužené na další dvě tři třicetiletá období. Podporujeme pakty s těmi nejhoršími režimy, jen abychom porazili „momentálního nepřítele“. A pak se nestačíme divit, jaká že sklizeň z naší „dračí setby“ vzešla.
Nepočítáme mrtvé, kteří lemují naše „humanitní mise“. Ty odepisujeme z „daní“ jako „vedlejší škody“.
Bráníme zájmy korporací, které z podstaty věci výrazně ničí naše životní prostředí a poškozují stávající ekosystémy. Kumulace zisku je totiž s jejich ochranou neslučitelná.
Jsme nesolidární. Zdroje těžíme pod heslem: „Po nás potopa.“ Sociální problémy světa neřešíme, ale prohlubujeme.

Ty naše hodnoty…

Za tohoto stavu věcí nezbývá, než konstatovat, že výše vyjmenovaný seznam „našich hodnot“ za obhajobu nestojí. Hodnot, za něž naše předci tvrdě bojovali – a za něž má smysl bojovat – se dobrovolně vzdáváme. Válčit a nasazovat krky za zájmy oligarchů a nadnárodních korporací by bylo počínáním navýsost slaboduchým.
Až příliš by to připomínalo Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
Jediná písnička, kterou bychom si pak mohli zpívat – pokud by ji cenzorští ochránci „našich hodnot“ nepřipsali na seznam zakázaných názorů, knih a dalších děl – by zněla asi následovně: „Ty naše hodnoty ryzí, mír nám již ze světa mizí.“ Dokud se neumřelo, zkusme zpívat i jinak. Tak, jak určité kruhy nás slyšet zpívat nechtějí. Zpívejme, až jim zalehnou bubínky. Zpívejme, ať válečné bubny zmlknou. A možná generace, co přijde po nás, spojení „naše hodnoty“ nějaký obsah, který bude mít smysl i cenu, dá.

Předneseno na Konferenci Unie českých spisovatelů