FRANTIŠEK UHER

Žijeme ve světě převrácených hodnot. Všestranná pozornost je věnována různým celebritám, spojeným se skutečnými či vykonstruovanými skandály podle zásady, že člověk existuje, dokud se o něm mluví. Byť nepříliš pozitivně. Dotěrní fotografové číhají jako krkavci na intimní okamžiky, aniž by dbali ohleduplnosti a přirozené slušnosti. Také náměty knih stále výrazněji inklinují k obdobnému přístupu, a pokud se věnují tzv. prostému člověku, nejednou vyčleněnému, žijícímu na okraji společnosti – ať již z nezbytnosti či nedostatku vůle vymanit se z komunity stahující ke dnu, člověku převážně mladšího či středního věku, žijícímu v bludném kruhu nepochopení, narkotik, alkoholu a nejen sexuální promiskuity – pak je naroubován do prostředí druhé poloviny minulého století. Děj je často velice naivně politizován, protagonisté se stávají oběťmi a jejich životní postoje dostávají punc protestního songu. Pamětníci vědí svoje, pravda je kdesi uprostřed.

Velice málo se literatura věnuje současným lidem, prožívajícím mozolnaté pracovní dny v potu tváře nebo sužováni třeskutou zimou. Obrazně řečeno: třeba s lopatou či krumpáčem v ruce. Symbolicky působí právě silueta muže s krumpáčem na obálce povídkové knihy Antonína Šlechty POD ZEMÍ (vydal A. Šlechta, Úpice, 2015, s autorovými ilustracemi).

Osm příběhů s náměty čerpajícími z všedního, nejednou urputného zápolení se strastiplnými pracovními i existenčními podmínkami, má daleko ke světu šálivých priorit, milostných skandálů, špinavých peněz, neskromných ambicí, hrubozrnných vášní a tristních podrazů. Šlechtovy mentalitou někdy lehce splývající postavy jako kdyby byly potomky či aspoň vzdálenými příbuznými postav Hrabalových. Autorovou předností je detailní znalost prostředí, zasvěcenost do způsobu myšlení lidí, jimž nejsou dopřány valné možnosti a jejichž životní perspektivy jsou svízelně úzké, a přesto si dokážou zachovat charakter a zdravou soudnost. Neokázalou vzájemností dokazují, že svět kolem nás není jenom žumpa a pokřivené mezilidské vztahy nemusí být nutností.

Tak je tomu ve skutečnosti, tak to vidí Šlechta, tak se chovají jeho protagonisté, prostí lidé z ulice, jen zdánlivě nezajímaví, bezvýznamní a všední. Jenomže paradoxně jsou právě tím poutaví, zajímaví a podmaniví. Cituji: …když se léta plácáte od vodojemu k vodojemu… od výkopu k výkopu… brodíte se v ledových holínkách bahnitým tratolištěm…

Takové je prostředí, ve kterém se pohybují Šlechtovy neokázalí hrdinové i problematičtější figurky. Zda nezasluhují větší pozornost než vyzáblá modelka slunící se na mořské pláži, milostné aférky stárnoucích zpěvaček, opilecké rvačky pánů známých z obrazovek či hanebnosti šarlatánů z politické galerky!

Není to ovšem výlučně atmosféra dělného prostředí, která dodává Šlechtovým povídkám jasné kontury a činí knihu pozoruhodnou, to samo o sobě by samozřejmě bylo hodně málo. Předností je schopnost přiblížit barvitě, věrohodně a citlivě, se shovívavým nadhledem, svízelné i úsměvné osudy postav a postaviček z vrstev, o nichž se dneska téměř nemluví, ale bez nichž bychom se na příklad ani neumyli, neosvěžili se douškem vody. Osudy lidí, kteří se nikoli vlastní vinou stali téměř neviditelnými – a nejen v literatuře.

Právě taková je kniha Antonína Šlechty. Doušek pramenité vody.

Je příznačné, že vyšla vlastním nákladem autora. Pro nakladatelské domy zřejmě nebylo „všední pracovní“ prostředí dostatečně atraktivní.