EVA FRANTINOVÁ

Tvrdím, že básník píše především pro sebe – vzít pero do ruky je dobrodružství větší než to na moři. Jak dlouho trvá, než si nápad smočí palec u písčitého břehu, a kolik času uplyne, než se nám v zátylku objeví čtyřmetrová stěna, než nás ta první nejkrásnější báseň zavalí?

Nedávno jsem si vzpomněla na svůj let ulicí – k novinovému stánku. Zas jsem se viděla na ulici před čtyřiceti lety, na ulici, kde jsem stála s rozevřenými novinami a znovu a znovu musela číst svou první otištěnou báseň. Bylo to opojné a neskutečné a od té chvíle jsem ani nechtěla vyhlížet záchranný kruh.

Začala jsem skládat básně k sobě – tu pevné, tu chatrnější plachty – až vyšla první knížka. V nakladatelství mi dali jen pár autorských výtisků, náklad mířil do knihkupectví. Má jediná „technická“ a ryze soukromá starost byla dát si pár výtisků svázat do pevných desek. A že šlo o štěstí, jsem si uvědomila, když jsem začala po mnoha letech zakopávat o své další knížky. Velkou část jejich nákladu mám v bytě. Některé knížky žloutnou, další jsou docela čerstvé. Někdo se bojí do letadla, já chodím s taškou svých knih po různých čteních i pořadech poezie. Je to tak jednoduché ponořit ruku až po loket do tašky, vyložit třeba Sešívaného cherubína na stolek kavárny a chytit někoho, kdo jde kolem za rukáv: „Udělejte si radost, můžete ji mít za padesát korun i s podpisem!“ A přece – už jsem ten pohyb udělala stokrát, ale bez knihy! Knihu v tašce pohladím a něco mi brání jít s ní na trh, nějaká stěna se postavila mezi mne a knihy. Děsím se prodeje a možná je to diagnóza. Jenže náklady na vydání básní rostou a peníze v nich uložené také. „Tak proč to píšeš a ještě vydáváš, když z toho máš prodělek, tak proč někoho nepožádáš o pomoc, aby ti udělal reklamu?“, slýchám… Těžká otázka od někoho, kdo jakživ nevstoupil na palubu poezie… ale s nápadem reklamy mou naději postrčila vpřed.

Napadlo mne, že bych mohla o kratičkou řeč požádat vedoucího našeho amatérského orchestru, také houslistu, který by před komorním orchestrem uvedl mou novou knížku s tím, že zájemci o ni se u mne mohou po zkoušce hlásit… S nadějí jsem se upírala k mail: „Ne! Domnívám se, že každý z nás vykazuje nějakou další činnost, kde se seberealizuje, já například chovám včely, sbírám známky, hraju po hospodách i kostelích, zahradničím, sadařím. Nesnažím se žádnou z těchto činností obtěžovat své známé, zejména ve spolcích jaksi s ‚jinou orientací‘, tedy mezi včelařema nenabízím známky (a naopak). Často mi takováto činnost připadá jako sociální terorismus. Od toho jsou např. sociální sítě Facebook, Twitter. Tam může jít každý se svou kůží na trh, přiměřeně i obchodovat, ale být také připravený na zesměšnění, někdy i od cizích lidí. Pokud jde o můj vztah ke knihám a poezii zvlášť, vůbec tomu nerozumím. Kdyby nám někdo chtěl na zkouškách nabízet třeba kosmetiku nebo organizovat něco jako prodejní letadlo (pyramidové prodeje), taky bych se zcela jistě a vehementně postavil proti. Nezlob se proto a vymysli něco jiného.“

Řekla jsem si: jak může rozumět hudbě, když srovnává poezii se sbíráním známek?