NEVIO SPADONI

Mezi červení a hebkostí

Koberec listí na trávě

rytíři poražení větrem

Mé myšlenky jsou stále stejné stejné stejné

v pozdní hodině kdy hvězdy vyvolávají

tvou bytost z nicoty a popela

Pohádky stočené do kornoutu

tisíc chutí vzplálo v pomíjivém ohni

v hebké červeni mezi vlčími máky

půjdeme kupředu najít více světla

v době dávno sklizeného obilí

Zanechat znamení znamená sen i trápení

dvě čáry hluboko vyryté hřebíkem

Bude-li moře chtít může nám dopřát sluchu

s bučením ztraceného telátka

Avšak žár už skončil hledáme suché šišky

k pálení v provlhlých místnostech

prásk praská to praská dál a dál

ve spleti která se rozmotala

a já ještě rozpínám křídla do vlahého vzduchu

mládím které se směje ve sklenici

Právě teď

Chroptí

muž

ztracený

v hluchém městě

brebtá

zkalené myšlenky

Nikdo víc už ho nebude

volat jménem

V tomto čase

rozzlobeného nebe

v tomto čase

který nasazuje stará pouta

na nové končetiny

kéž se vzbudí v tomto čase

vůní topolů

časně ráno

kdy léto těžce pracuje k porodu

Budeme si vyprávět

Budeme si vyprávět

o dětských rozmarech

ponořeni v hrách

vybledlé duhy

večer ach večer

s vůní trávy

promočené lijákem

budeme si vyprávět o stínech které klouzaly

po zjizvených stezkách rány

co dosud krvácí

z píšťaly houpající se ve větru

Rozejít se je jako sedřít duši

v níž se prohánějí sny z níž se ztrácí míza

Nasedáš do tramvaje

jsi nádoba s vrásčitou tváří

přetékající zvědavostí

Do srpnového parna

pouze mravenci vylézají

aby podrbali jilm

Ravenna dnes

Ravenno chci se ti svěřit

snil jsem o tvých králích

ale přešla dlouhá doba

spánku víc než tisíciletého

a koruna ztratila lesk

jak ony kostely

kde se kupuje věc

kterou nazývají rájem

Ty temné tváře

temné z války

bez praporců tam venku

bez umění a beze smyslu

snad kdysi byli vojáci

ale tolik věcí se ztratilo

na cestách hlouposti naší doby

vinou hluku

který burácí v hlavě

Jsi lodičkou zmítanou na vlnách

věží v níž se hovoří všemi jazyky světa

tvé oči se obracejí k moři

co už tě nepoznává

To je portrét Ravenny

Ó stará dámo vidím tě trochu línou a malátnou

upadlas do spánku ale když nic jiného

uhlídalas čtyři kosti

Florenťana který sem přišel

aby došel klidu

Přeložili ANDREA VYHNALÍKOVÁ a KAREL SÝS

Nevio Spadoni, básník a dramaturg, se narodil v roce 1949. Žije v Ravenně, kde učil na městských gymnáziích filozofii. Píše v dialektu a ve spisovném italském jazyce. Jeho básnické sbírky psané v dialektu, plod pětadvacetileté práce, jsou shromážděny ve sbírce Cal parôl fati in ca s předmluvou E. Raimondiho, vydané nakladatelstvím Raffaeli. S L. Beninim Sforzou publikoval sbírku Kořeny a sen, básníci dialektu druhé poloviny dvacátého století v Romagni a Faenze (Moby Dick 1996), a s Gianfrancem Lauretanem lektoroval knihu Z nejživější krve, romaňští básníci dvacátého století (Cesena Il Vicolo 2013). V roce 2014 mu vyšla sbírka básní Nésar s předmluvou Clelie Martignoniové, Como LietoColle. Je autorem divadelních monologických her uvedených na scéně Ravennna Teatro a Ravenna Festival. Některé z nich byly publikovány ve výboru Divadlo v romaňském dialektu ( Lus, La Pérsa, Sta nöt che al vós, L’isola di Alcina, La tromba, Galla Placidia) s biografií od G. Celatiho, (Ravenna, nakladatelství Girasole, 2003). Zvláště monologické hry Lus a L’isola di Alcina byly uvedeny v řadě italských i zahraničních divadel: v Římě, v Miláně, v Turíně, v Berlíně, Kodani a New Yorku.