IVAN DOROVSKÝ, KAREL SÝS

O vztahu Dory Gabeové a Vítězslava Nezvala 

Úvodem

Nezvalova Třebíč se vrátila! Tradiční jarní slavnost poezie se konala vždy po pěti letech. V roce 1985 naposledy, neboť v roce 1990 Třebíčané usoudili, že Nezval dělal Třebíči ostudu doma i ve světě.

Letošní obnovená Nezvalova Třebíč byla důstojná, hlavně zásluhou Městské knihovny, která se básníka ujala stejně jako před lety.

Postupně přineseme příspěvky, které na minikonferenci přednesli básníci i literární historici.

Rozpačité bylo pouze úvodní slovo místostarosty. Mezi jiným několikrát opakoval, že stará památečná Třebíč byla „vybombardována“. Myslel jsem, že na Nezvalovo město kdosi svrhl bomby jako na Vietnam, Bělehrad, Bagdád, Afghánistán, Libyi, Jemen, případně na Plzeň, Prahu, Drážďany, Hamburk, Hirošimu či Nagasaki… Nikoli, to komunisti Třebíč „bombardovali“, aby uvolnili místo pro jakési kulturní domy a podobné pomníky bolševické megalomanie. Inu, museli jsme přetrpět postmoderní VUML… Ale hned za ním přišla ke slovu poezie, a to se počítá!

KAREL SÝS

IVAN DOROVSKÝ

Odpusť mým upsaným prstům…

O vztahu Dory Gabeové a Vítězslava Nezvala

Léta mezi dvěma světovými válkami patří v dějinách vzájemných česko-slovensko-jihoslovanských, česko-slovensko-bulharských i česko-slovensko-balkánských kulturních, hospodářských a politických styků vztahů k jedněm z nejvýznamnějších a nejpřínosnějších období. Při zpracování jejich dějin nebyla dosud mj. analyzována a zhodnocena úloha českého meziválečného denního a periodického tisku pro vzájemné poznávání. Chybějí hodnocení odborné, překladatelské a popularizační aktivity mnoha významných kulturních a vědeckých osobností a jejich zařazení do širšího kontextu české a slovenské slavistiky.

Bulharská básnířka Dora Gabeová (28. 8. 1886 – 16. 2. 1983) jezdila v prvních desetiletích 20. století se svým manželem, literárním historikem a polonistou Bojanem Penevem (1882–1927), přes Československo do Polska. O český jazyk a literaturu se Gabeová začala více zajímat po seznámení s Arnem Novákem. Nejpravděpodobněji se s ním a s jeho paní seznámil nejprve Bojan Penev za svého studijního pobytu v Praze. Nedlouho po Penevově návratu do Sofie pak Dora Gabeová zaslala v březnu 1915 s věnováním Paní a panu Novákovi svou básnickou prvotinu.

Písemný (a s největší pravděpodobností také osobní) styk Dory Gabeové a Bojana Peneva s Arnem Novákem pokračoval také ve dvacátých a třicátých letech 20. stol. V třicátých letech 20. století se básnířka začala učit česky, neboť chtěla lépe poznat českou literaturu a kulturu. Polština, kterou údajně již dobře ovládala, jí pomáhala lépe porozumět např. Wolkrovým pohádkám a básním, které pak překládala.

V říjnu 1931 přijela Dora Gabeová s Elizavetou Bagrjanovou (1893–1991) do Prahy a měla v Umělecké besedě přednášku o bulharské literatuře (nebylo to přednáškové turné, jak se v některých pracích mylně uvádí), kterou účastníci besedy přijali, jak psal bulharista a slavista Josef Páta (1886–1942), jako uměleckou esej. Stať o bulharském literárním ovzduší, kterou Josef Páta napsal do našich Rozhledů po literatuře a umění v polovině roku 1932, vyvolala ostrou reakci Dory Gabeové. Dne 27. února 1933 uveřejnila v listu Demokratičeski sgovor a následujícího dne také v deníku Mir Otevřený list panu Josefu Pátovi v Praze, v němž vyjádřila své rozhořčení. Bulharská básnířka ve svém Otevřeném listu mj. Pátovi vytýkala, že nesleduje hlavní bulharskou literární revue Zlatorog. V odpovědi J. Páta kromě jiného psal: Charakterizoval jsem současně hledání v mladé bulharské literatuře, vytkl jsem nedostatek dobrých dějin bulharské literatury na výši doby a vědy, upozornil jsem na zmatek, jejž působí stranická kritika a subjektivní názory o bulharském písemnictví. Pro ilustraci jsem uvedl pražskou přednášku bulh.(arské) básnířky pí Dory Gabe a nespokojenost básníka Kirila Christova.

V témže listě pak Josef Páta 1. června 1933 napsal: Uvedl jsem všechny významnější bulharské literární historie a literárně-historické revue a uvedl jsem také nejlepší bulharské literární historiky a kritiky. Přitom jsem ovšem musil chtěj nechtěj se zmínit o nespokojenosti K. Christova, určitou částí bulharské kritiky úplně opomíjeného: vymazávati ze soudobé bulharské literatury básníka K. Christova dobře nejde… Tím spíše, že básník a dramatik K. Christov (1875–1944, v letech 1929–1937 žil v Praze) byl lektorem bulharského jazyka a patřil k propagátorům české kultury. Některá jeho díla se týkají našeho prostředí, našich dějin a kultury a některá jeho dramata se u nás hrála. Jeho drama Mistr a ďábel (1935, Majstor i djavol), které získalo bulharskou státní cenu, bylo napsáno v Praze a námětově je spojeno se stavbou chrámu na Karlově.

Podle dochovaných informací se Dora Gabeová seznámila s Vítězslavem Nezvalem (26. 5. 1900 – 6. 4. 1958) na vzpomínkovém večeru k úmrtí Thomase Alvy Edisona, který se konal ve Vinohradském divadle v Praze na podzim roku 1931. Na slavnostní večeři na počest francouzského spisovatele Georga Duhamela (1884–1966) v říjnu 1931 se D. Gabeová, která byla předsedkyní bulharské pobočky PEN klubu, seznámila mj. také s Karlem Čapkem, který byl tenkrát prvním předsedou československého PEN klubu (1925–1933), a s tehdejším ministrem zahraničí Kamilem Kroftou (1876–1945). Po Čapkově smrti (25. prosince 1938) napsala D. Gabeová emocionálně laděný nekrolog (deník Mir, 3. ledna 1939, s. 3). V něm mj. vyzvedává Čapkovy grandiózní utopické romány a hry (Krakatit, Ze života hmyzu), jeho malé lidičky v románu První parta a všechny knihy cestopisných fejetonů. Když jsem překládala Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem, napsala Gabeová, pochopila jsem, jakou bezednou hlubinou je jeho filozofický rozum, jaký jemný cit a srdečnou hřejivost má, jakou světlou a téměř dětskou duši, která sestoupila na zem a nezapomněla na nebe. Osvetový sväz pre Slovensko společně s Aliance Francaise a Slovanskou besedou uspořádaly v Bratislavě dne 23. října 1931 přednášku Dory Gabeové Osud dnešnej bulharskej literatúry.

Ve svých literárních pamětech Z mého života (1965) Vítězslav Nezval vzpomíná na D. Gabeovou takto: V letech třicátých či nedlouho po nich seznámil jsem se s dvěma bulharskými spisovatelkami: s Dorou Gabe a s Bagrjanou. Měl jsem milou příležitost doprovázeti je na cestě po některých českých městech a s Dorou Gabe jsem navštívil Bratislavu. Při té příležitosti překládali jsme s Dorou básnické prózičky z její knížky pro děti, nazvané Dávno, která mě na každé stránce okouzlovala svou zvláštní poetičností a zvláštním druhem citu, který byl do nich zaklet. Od té doby, co znám volné verše Nazima Hikmeta, musím dosti často myslet na lyrismus Dory Gabe, který jako by měl něco rodově blízkého lyrismu tureckého básníka. Tehdy byla, myslím, Dora Gabe s Elizavetou Bagrjanou hosty Penklubu. Na podzim roku 1931 (20. října 1931, tj. celé čtyři roky po Penevově smrti) D. Gabeová zaslala svou sbírku Pozemská cesta (Zemen pät) paní a panu prof. Arne Novákovi se vzpomínkou na svého manžela Bojana Peneva.

V roce 1971 mi Dora Gabeová vyprávěla o svém seznámení s V. Nezvalem: Byla jsem u vás poprvé v roce 1931. Na cestě do Polska jsme se zastavily s Elizavetou Bagrjanovou v Praze. Na pozvání tuším vašeho ministerstva zahraničí jsem přednášela o bulharské literatuře. Nezval byl tenkrát v Brně a o mém příjezdu do Prahy se dozvěděl z filmového týdeníku, v němž ukázali mou fotografii. Byla jsem tenkrát mladá a hezká. Nezval přijel prvním vlakem do Prahy. Ačkoli byl o patnáct let mladší než já, zamiloval se do mne. Viděli jsme se jen krátce. Pak jsem přijela do Prahy podruhé. Nezval mi četl své verše a snažil se každé slovo vysvětlit. Dělal mi průvodce Prahou, vyprávěl o Starém Městě a Malé Straně. Přečetla jsem mu tenkrát francouzský překlad nejkratší prózičky Večer z knížky Dávno (bulharsky Njakoga, 1924), kterou jsme pak v kavárně Slavia společně překládali do češtiny. Nezval trval na tom, že ji musíme přeložit, že něco podobného nosí v hlavě už dlouho, ale že já jsem napsala knížku dřív. Vysedávali jsme ve Slavii a překládali větu po větě. Nezval měl silný cit pro vhodné slovo. Domlouvali jsme se všelijak. Nejlépe jsme si rozuměli, když on mluvil česky a já polsky. Věnování v knize Praha s prsty deště (1936), kterou jí Nezval poslal koncem listopadu 1937, potvrzuje slova D. Gabeové: Paní Doře Gabe se vzpomínkou na magickou barvu pražských ulic, když jsme jimi procházeli – srdečně její přítel.

V roce 1932 přijala Dora Gabeová znovu do Prahy. Nezval byl okouzlen krásou bulharské básnířky a nijak neskrýval své citové vzplanutí. Můžeme předpokládat, že básnířka lásku opětovala. Dora Gabeová mi u ní v bytě ukázala knížky, které jí Nezval poslal. Na titulní stránku sbírky Básně noci (1930) jí počátkem června 1932 napsal: Paní Doře Gabe, veliké básnířce, která se dotýká jedním křídlem dětství a druhým nejvyšších věží nad láskou, její kráse a jejímu umění. O tři týdny později pak Vítězslav Nezval poslal Doře Gabeové svou právě vydanou knížku Skleněný havelok (1932), na jejíž první stránku napsal báseň, kterou jí věnoval. Nazval ji

PRVNÍ EPENU PLAY

Dora Gabe přichází / jdu jí vstříc / v klobouku ze skla // Mluvit pravdu / je krunýř / o něco těžší / než chodit v kutně // Dora Gabe čte vignety za sklem / a spěchá / nedočetla / odchází pryč // Sbohem nebo na shledanou / dvě slova která vraždí život /a křiví budoucí NĚKDY.

Myslím, že právě Dora Gabeová inspirovala podivuhodného kouzelníka V. Nezvala k napsání básně Sbohem a šáteček ze stejnojmenného tzv. cestopisného deníku z Francie (A. Novák). Po návštěvě Brna (nikoli tajné, jak se někde nesprávně uvádí) ji Nezval vyprovodil do Bratislavy na loď, kterou se Gabeová vracela po Dunaji do Bulharska. Proto je v básni siréna lodní zvonec. Gabeová je pro básníka vlaštovka, jež mu ukázala jih, kde má své hnízdo… Vynikající znalec Nezvalova díla Milan Blahynka je ovšem poněkud odlišného názoru.

Dora Gabeová zůstala ještě dlouho po návratu domů Nezvalovým inspiračním zdrojem. Výsledkem byl formalistický, gideovsky stylizovaný román Jak vejce vejci (1933). Budou v něm obsaženy skoro všechny formy prózy, novela, povídka, lyrika, film, studie, verš – a všechno toto tvoří dohromady „román“, román v novém smyslu, o němž dávno sním a který, myslím, uskutečňuji teprve teď. Jeho kompozice je velice složitá, šálivá, chce obsáhnout život v jeho zvláštní logice, psal Doře Gabeové Nezval v září 1932. (Viz zde dopis z 14. září 1932.)

Děj románu je umístěn do Brna a hlavně do Bratislavy. Vystupují v něm dva vyprávěcí subjekty: autor a Konstantina. V rozmluvě s ní vytvořil básník jadrnou legendu o brněnském drakovi, které odpovídá Konstantinino vyprávění o žebrácích, do něhož pojal také historii jejího pohnutého manželského života a smrti jejího manžela. Nezval v něm podle Milana Blahynky usiluje vyloudit fabuli na životě a jeho náhodách, jimiž se básník a jeho přítelkyně Konstantina… dávají vodit. Na záložce výtisku, který jí zaslal v polovině roku 1934, Nezval napsal: Drahé přítelkyni a básnířce Doře Gabe, Konstantině tohoto románu, který nedovedl vyslovit ani tisícinu jejího skutečného kouzla.

Překlad knížky lyrických próz Dory Gabeové Dávno měl náš básník v úmyslu dokončit již v roce 1932. Překlad však vyšel s ilustracemi Toyen až v roce 1938. Knížka byla pro Nezvala jedním z dalších silných inspiračních impulsů. A když její přítel (tak jí nejčastěji V. Nezval psal) poslal Doře Gabeové koncem listopadu 1937 svou objemnou a objevnou knihu dětského nazírání na světAnička skřítek a Slaměný Hubert (1936), napsal toto věnování: Drahé paní Doře Gabe, od níž vím tolik o duši dítěte, srdečně a upřímně její přítel.

Krátké prózy bulharské básnířky podnítily Nezvala k tomu, aby už v srpnu 1938 napsal básně v próze Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti (vyšlo 1953). Mnohá místa v Nezvalově knížce jsou blízká textům z knížky Dávno D. Gabeové. Jde však převážně o typologicky podobné umělecké postupy, vyjadřující stejné nebo podobné myšlenky.

Nezvalův mnohotvárný život věcí, květin, zvířátek a lidí pro děti podnítil zase bulharskou básnířku k napsání podobné knížky. Napsala více než šedesát krátkých prozaických textů, z nichž 36 pojala do sbírky Před našima očima s podtitulem Krátká vyprávění pro malé děti (Prez našite očički. Razkazčeta za malki deca, 1962). Když pak v roce 1965 přivezla do Athén francouzský překlad knížky Před našima očima řeckému básníku Jannisu Ritsosovi (1909–1990), mimochodem velkému příteli Vítězslava Nezvala a překladateli jeho veršů do řečtiny, byl jí tak okouzlen a nadšen, že ji začal překládat. Ritsos přeložil do řečtiny také prózy z knížky Dávno a obě knížky pak vydal pod společným názvem Já, moje maminka a svět (1965, Ego, i mitera mu ki o kosmos).

Při našich setkáních hovořila Dora Gabeová o Nezvalovi a jeho básnické tvorbě s velkým uznáním. Obdivovala lyričnost, bezprostřednost a hudebnost jeho veršů. Přiznala se mi, že se jí Nezvalova lyrická polytematická báseň Edison, která je proložena mnoha refrény, dost těžko překládala. Přeložila jen značnou část. Nezval však v červnu 1934 spěchal drahé přítelkyni a básnířce poděkovat za krásné překlady mé poezie a o tři roky později také za to, že má tak vzácné porozumění pro českou poezii. V jednom z věnování v knize Absolutní hrobař (1937) dokonce napsal, že její krásnou imaginaci obdivuje, v další dedikaci zase (v knize Žena v množném čísle, 1935) ho její vzácná a čirá poezie dojímá.

K překladatelům Borisi Jocovovi (1894–1945), Georgimu Karaslavovovi (1904–1980), autoru reportážního románu Spořilov (1931), a k Blenice (1899–1978, pseudonym básnířky Penky Denevové-Canevové) se v třicátých letech přidala také Dora Gabeová. Gabeová překládala mj. také některé texty z Čapkových Hovorů s TGM a verše slovenského básníka Jána Smreka. V Rozhledech po literatuře a umění1933 Páta kriticky zhodnotil její novou knížku Náměsíčnice (1932, Lunatička). Mj. napsal, že jedenáct svazečků roztomilých dětských skladeb řadí autorku k nejlepším bulharským spisovatelům tohoto důležitého a vděčného oboru dětské literatury. Vyzvedl také její překlady z polské a české literatury. Na své cestě Evropou, psal Páta, nasbírala bulharská básnířka mnoho dojmů kulturních, literárních a uměleckých. Mnoho dojmů a mnoho – vlivů. Musila se s nimi vyrovnati. Tak vznikla drobná knížka jejích veršů, nadepsaná podle první nejdelší skladby Lunatička. Je tu plno ohlasů cizích, jež zaútočily na vnímavou duši básnířčinu. Snad novinky ve skromné domácí literatuře, ale náměty dávné v literaturách cizích. A po charakteristice některých básní a po konstatování, že to není celkově nic nového, Josef Páta na závěr napsal: Ale krásný, rytmický verš, bezprostřední mluva, výrazná, plastická a melodická – toť přednost nové básnické sbírky paní Dory Gabe. Pátovo hodnocení Náměsíčnice bylo objektivní a spravedlivé.

V pozůstalosti Vítězslava Nezvala se nachází jeho hrubý rukopisný překlad hlavní lyrickoepické skladby Lunatička ze stejnojmenné sbírky. Jak o více než čtyři desetiletí později sama básnířka prozradila, vznik poémy i celé sbírky je spjat s V. Nezvalem.

V rozhovoru básnířka mj. uvedla, že myšlenka napsat podobnou skladbu se zrodila již v roce 1923. Po celá léta v ní zrála a autorka nabývala nových zkušeností: Když jsem byla v roce 1932 v Praze, v rozhovoru o poezii jsem Vítězslavu Nezvalu řekla, že mám nějaké takové dojmy, prožitky, které jsou velmi silné a že bych strašně ráda chtěla napsat poému, do níž bych je všechny zahrnula. Nezval mi řekl: Proč to neuděláš? Nu, povídám mu, je to pro mne těžké. Jak mohu zahrnout do jedné poémy časově a místně zcela různé události? To by člověk musel být náměsíčník, aby mohl být všude. Nezval mě hned přerušil: Náměsíčník! Tak tady máš titul: Náměsíčnice. Udělej to tak, povídá, aby hrdina byl náměsíčník. Když jsem se vrátila, hned jsem se do toho pustila. Šlo mi to jak po másle, tak snadno jsem tu poému napsala– vyprávěla Dora Gabeová o vzniku poémy.

Po roce 1945, kdy došlo u nás i v Bulharsku k podstatným společenským změnám, se postupně dostávalo k českému a slovenskému čtenáři prozaické a básnické dílo Dory Gabeové. Nejdříve vyšel v roce 1949 její román o chlapcích Peťkovi a Koljovi, kteří pomáhali partyzánům v boji proti fašistům, Peťka jde do hor (1946, I nie malkite). Teprve ukázky v antologii Jižní vítr (1974) a básnické výbory Posečkej, slunce (1981) a Můj svět je široširý (1997) však ukázaly na skutečné hodnoty tvorby Dory Gabeové.

Dopis Vítězslava Nezvala Doře Gabeové

Doruško, má vzpomínko i přítomnosti,

…odpusť mým upsaným prstům, oklepaným od klaviatury psacího stroje, že tento dopis přichází pozdě. Mám velkou radost, že jsi napsala nové básně, jak bych byl šťasten, kdybychom seděli spolu a kdybys mně je překládala jako onen popěvek o ptáčkovi, v jehož zobáku je Tvůj osud, jako krásnou „Bezdětnou“… Mé básně jsou ukončeny. Chtěl bych Ti je sám číst, chtěl bych měřit jejich fluidum na Tvé přítomnosti, chtěl bych znát reflexy, které vzbudí na Tvé tváři, a tak čekám na zázrak, jako bychom se měli sejít brzy…

Doruško, přede mnou leží 140 popsaných listů, já si neodpočívám, já pracuji, píši prozaické dílo, které bych jen nerad nazval románem. Budou v něm obsaženy skoro všechny formy prózy, novela, povídka, lyrika, film, studie, verš – a všechno toto tvoří dohromady „román“, román v novém smyslu, o němž dávno sním a který, myslím, uskutečňuji teprve teď. Jeho kompozice je velice složitá, šálivá, chce obsáhnout život v jeho zvláštní logice, tak zvláštní, jak se projevila Tobě, když jsi byla dvakrát poraněna po obdarování žebráka, chce být stejně mysteriózní a realistický, jako je život, bude obsahovat více historií, než jich lze uzavřít do tradičního románu, má být evropský a vycházet z jedinečných vlastností českých měst, chce ve zkratkách a nepředvídaně zachytit všechny antinomie dnešního života a přitom se chce vyhnout vší strojenosti tradičních románů, své situace nechce mít rozestaveny jako divadelní kulisy. A Doruško, aby ses trochu zasmála, můj „román“ nebude ani trochu „pornografický“, což jistě mé pomlouvače uvede do zoufalství.

A teď hlavní věc: Beatricí a Vergilem tohoto Paradisu a Purgatoria je bytost, která se Ti podobá, jak se podobají lidé sami sobě, když se nám o nich zdá ve spánku. V jedné kapitole Ti vypravuji svůj sen o lordu Byronovi. Vidím ho v dětské podobě, je mu šest roků, beru ho do náruče, má ve tváři všechny rysy básníka, jak je znám z podobizen, usmívá se na mne docela dětsky, když mu říkám: Tak to jsi ty, který… vytvoříš Childe Harolda, Dona Juana, to jsi ty, jenž padneš v Řecku. V takovém poměru jsou k sobě Dora a Konstantina, přes to, že je to jedna bytost, podobá se sám sobě jako Byron dítě a Byron lord, ne, v krátkém dopise to nelze správně vystihnout. Právě tak mysteriózně se podobá má cesta s Tebou do Bratislavy mé cestě s Konstantinou do tohoto města, které vydává v mém snu všecka tajemství života, jež chová v sobě současný svět, vymýšlíme legendy, které neexistují, dějí se nám události, pro které se posunuje skutečný život příliš pomalým tempem, roztínáme gordické uzly, mluvíme o skutečných lidech, naše životy se všemi skutečnými nitkami tu stojí, aby na ně přivázaly historie, které se mi rodí teprve pod pérem, mluví se prostě, poezie se nechytá na démanty, nýbrž na okenní skla, nepředstírá se heroismus. Co Ti píši je matné, špatně napsané, nic to neříká a budeš muset přečíst všech 300 stran této knihy, kterou píši s Tebou a pro Tebe, abych byl ospravedlněn za tuto somnambulní pouť, kterou spolu konáme, nic není kopírováno ze skutečnosti, a přece je to skutečné jako skutečnosti v mýtech, můj mýtus je však zbaven patosu. Nejkrásnější na celé této složité práci, s kterou žiji od rána do večera, je sladká skutečnost, že jsem s Tebou, že vidím Tvou tvář plastičtěji, než je možno při obyčejném snění, že již čtrnáct dní mé pocity vyrůstají z pocitu Tebe. Není to román o nás, neboj se, my jím pouze procházíme a všechno z života se řadí tak, jak bychom to mohli pochopit jen my, denně, sotva se probudím, vstupuji s Tebou, s Tvým dvojníkem, do života v jeho realitě.

Po celou tu dobu, co Ti píši, je zatmění měsíce, snad i Ty je vidíš, zatímco Tvůj dvojník čeká v mé knize na zítřejší den…

Za chvilku půjdu spát. Již nejsem v onom pokoji s oknem na jih, kde jsem napsal „Skleněný havelok“ a svou letošní knihu básní, jsem v jiném pokojíku, v přízemí s oknem na východ, a zde jsem napsal Edisona. Je to jako rondová forma sonáty, v tomto pokoji jsem psal kdysi a dnes se do něho vracím, abych se rozloučil navždycky s tímto domem, s touto školou, s tímto městečkem, zde dopíšu svou přítomnou knihu a dva dny na to, až bude skončena, kolem1. října, přijede veliký stěhovací vůz a odstěhuje rodiče do Brna. Pojedu tam s nimi, chci pracovat na svém novém dramatu a dokončím Tvé Někoga.

Piš mně, Doruško, Tvé dopisy mě rozechvívají, toužím po každém Tvém slově. Byl bych šťasten, kdyby tu již Tvůj dopis byl, jsem stále s Tebou

Tvůj Nezval

V Dalešicích, 14. září 1932.

(Pozůstalost V. Nezvala, Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově)

Předneseno na Nezvalově Třebíči 2015

DORA GABEOVÁ

+++

Odnesla jsem si domů své starosti

a rozpustila je v sobě,

tys ale zůstal.

V tvé dlani se však choulí

ručička dítěte

a v záňadří ptáček raněný

hozeným kamenem – tvé srdce.

Dítě poroste v tvé dlani,

ptáček se uzdraví

teplem tvé krve,

ale co já?

Koho může zachránit

utichlé srdce?

Z bulharštiny přeložil id