VĚRA BERANOVÁ

Nad knihou Josefa Jedličky České typy, nakladatelství Franze Kafky, Praha 1992

Nikdy nebylo tolik knih k dispozici. Ať těch, které leží na pultech megaknihkupectví, ale i těch v mizejících antikvariátech a především těch uložených v bednách před knihkupectvími či v různých průjezdech. Je zajímavé, že čím méně důstojné místo, kde se s nimi setkáváme, tím roztodivnější je nabídka.

V takovém prostředí jsem se docela náhodně setkala s útlou knížkou. Upřímně řečeno, vlastně mne upoutala titulní stránka Karla Nepraše. Autor souboru textů, původně určených pro rozhlas, je Josef Jedlička. Viola Fischerová v doslovu píše: „Josef Jedlička pro mne ztělesňuje trpké poznání mé generační vrstvy. Dílo těch několika, kteří nás utvářeli v nejlepším smyslu, existuje přespříliš často v podobě torza, jež nikterak neodpovídá jejich skutečnému literárnímu a osobnostnímu vlivu.“

Proč právě tato knížka, která se ocitla na odkladišti knižního trhu, zasluhuje pozornost? Je to především její ústřední téma, i když jej autor řeší prostřednictvím různých námětů.

Problém hrdiny, jeho odraz v umělecké tvorbě, je v podstatě tak starý, jako jeho teoretická reflexe. Vychází z přesvědčení, že „česká kulturní tradice, a tedy ani česká literatura nemá skutečného hrdinu“.

Josef Jedlička nebyl ani první, ani poslední, pro kterého je toto téma, bez nadsázky, životně důležité. Podle něj se jen Aloisi Jiráskovi podařilo vytvořit opravdového literárního hrdinu. Podle něj to jsou Bořivoj, Horymír, Jánošík, Kozina, mlynář z Lucerny, a mohli bychom dodat i řadu postav z F. L. Věka. Odpovědí na otázku, proč se hrdinů nedostává, je neskonale mnoho a snad jich v čase ještě přibývá. Nejčastěji se setkáváme s charakteristikou našich „hrdinů“ jako hochštaplerů, sice milých, ale za pravé hrdiny je nelze považovat. Tradičním prototypem je Honza a zvláště pak Švejk. Jakoby se rozcházela představa o hrdinovi, jistý ideál s nabízenými figurami a zpětně, jakoby opravdová literatura nechtěla a nebyla schopna podle tohoto ideálu literární postavu vytvořit. A s tím vlastně souvisí i další problém. Je nám těchto hrdinů třeba? Josef Jedlička si k tomu, aby našel odpověď na tuto otázku, vybírá konkrétní příklady. Tak mu Babička Boženy Němcové představuje touhu po idyle. Mikoláš Aleš svou tvorbou představuje národní kontinuitu, pocit domova, s kterým jsou jeho hrdinové pevně svázáni. Postava Švejka pak bývá velmi často využívána u různých autorů k charakteristice spíše pseudohrdiny než hrdiny opravdového. Josef Jedlička tento stav jasně charakterizoval: „Když se nám, Čechům, vede jakžtakž, jsme náramně nedůtkliví na důstojnost a čest. Rádi se pokládáme za dědice Mistra Jana Husa. Ale když jsou časy zlé, bereme si obvykle za vzor Josefa Švejka.“

V této souvislosti bude velmi zajímavé sledovat, v jakém duchu budou probíhat letošní oslavy 600 let od upálení této stále rozdílně interpretované osobnosti. Jsme jeho dědici?

Tvorba Karla Čapka doslova vybízí k úvahám o možném či nemožném hrdinství jeho postav. Čapkovi hrdinové nejsou zdaleka typičtí, vždyť mají naprosto jiné zájmy, zabývají se naprosto jinými úkoly než tradičně chápaný Hrdina. Pro hrdiny Karla Čapka je mnohdy typické odcizení, hledání autentičnosti, pocit osamělosti, ale přes tyto nehrdinské postoje jsou vnímavými čtenáři i publikem bráni jako opravdoví hrdinové. Hrdinové nové doby.

Naše nedůvěra v jakéhokoliv hrdinu se váže na tradiční proměnlivost interpretace jeho skutků, jeho osobnosti, jeho významu.

Nová doba se svými kritérii, hodnotami etickými, ale i estetickými vždy hledá v nabídce „hrdinů“ ty své, nezpochybnitelné. A protože se tyto proměny u nás střídají téměř s každým nastupujícím dvacetiletím, je i krátký lidský život svědkem několika takových proměn a velmi těžko je zvládá.

Proměny společenské se samozřejmě svým způsobem odráží v proměnách zájmů uměleckých. Byli bychom nespravedliví, kdybychom se nezmínili i o proudech protichůdných, které se byť okrajově snaží o deklaraci svých hrdinů.

Podstata je tedy v tom, že doslova obecná a stálá rozviklanost nejrůznějších hodnot se projevuje v naší inklinaci k hrdinům nejednoznačným. Nejsou to rekové, ale spíše jejich sluhové, nejsou to krasavci, ale ušmudlaní venkované.