FRANTIĚK DOSTÁL

Jsem srozuměn s realitou, že káva v papírovém kelímku servírovaná u nás podle odkoukaného vzoru ze zahraničí, se stala pro naší současnou omladinu samozřejmostí. Jenže u kávy v příjemném prostředí se často rodily velké věci i na poli kulturním. Vždyť také čeští kumštýři, byť podléhali všelijakému i roztodivnému počínání, přesto mívali vždy uznalý a úzký vztah k městu nad Seinou. Namátkou si vzpomínám na malíře Václava Brožíka, odpočívajícího již od roku 1901 na hřbitovu Montmartre. To zase mladík a budoucí velký sochař Josef Václav Myslbek v Paříži zanechal sochu ukřižovaného Ježíše Krista v chrámu Sacré-Coeur. V mnohem větším provedení ji lze spatřit na rodinné hrobce Ringhofferů nedaleko Prahy. Nejstarší vstupy do stanic pařížského metra mi zase přivolávají na mysl jméno Alfonse Muchy…

Ne, nelze pokračovat ve vzpomínkách, neboť bych jimi zaplnil středeční přílohu novin, které jako čtenáři držíte právě v rukou. A těch básníků, které tohle město přivedlo někdy až do mámivého alkoholového stavu! Stejně tak příliš fotografujících lidí podlehlo Paříži, ať již ve městě žili, anebo zde prožili aspoň několik let. Město vždy přitahovalo svojí neskutečnou inspirací a objevovanou krásou, navzdory přílivu všelijakých lidských figurek ze všech koutů zeměkoule. Krásu a kolorit města si tamější radní, i přes turistické návaly, dokázali oproti Praze mnohem lépe uchovat. Ve známém kabaretu Moulin Rouge by asi těžko vznikl nový podnik, ve kterém by se prodávalo zlevněné zboží z hypermarketů, anebo zařízení s nabídkou kávy do papírového šálku. Ostatně už i náš exprezident přišel na vánoční trh s knížkou „Chtěli jsme víc než hypermarkety“. Rovněž proměna pařížské kavárny La Rotonde, v níž posedával a upíjel ze sklínky malíř Amadeo Modigliani, v zařízení, v němž by se u pultu dala zakoupit káva do papíru, by se zřejmě neuskutečnila.

Těžko odhadnout, zda jsme v Praze oproti městu nad Seinou přišli s něčím rozumnějším. Například Malostranská kavárna po restitučních přestřelkách chytila šmrnc a odér podniku, v němž o kávu do papíru pro znavené turisty samozřejmě není nouze. Nový majitel domu pochází z ciziny a nemusí vůbec nic vědět, že zde sedávali u kávy významní lidé, o kterých se nyní české děti učí ve spojitosti s během českých dějin. Vedle Jana Nerudy, Emy Destinnové a Jana Zrzavého se zde posadil i Franz Kafka…

Cítím, že o mnoha podobných proměnách míst našeho kulturního přebývání a života by měly rozhodovat státní úřady. Stejně tak pociťuji, že po listopadu 1989 se někde usadili lidé se špatným přístupem vzduchu do plic. Někteří však postrádají i myšlení se znalostmi dohromady. Nepřekvapí, že třeba ani neznají Nerudovu sbírku Zpěvy páteční, ve které lze najít i báseň Jen dál…

Nakonec se zcela při vědomí přiznávám k tomu, že kdybych byl přímý potomek sv. Václava, požádal bych o odstranění sochy svého předka z pražského náměstí, které už jsem slyšel také nazývat žumpou.