IVO FENCL

Krásná, ale nepraktická žena zradí vlastního bohatého manžela, za jehož bohatstvím byla špína, ale „na zemi“ mezi normálními lidmi je pouze cizorodým a vše rozkližujícím prvkem.

Woody Allen obsadil do titulní role filmu JASMÍNINY SLZY Cate Blanchettovou, která je nesmírně šik. Umí i fantasticky hrát, Oscar ji nejspíš nemine. Působí to tak, že právě Cate film táhne, scénář je ale taky výborný. Přinejmenším odráží život horních i nižších vrstev v Americe, a to natolik, až se ošívají ti diváci, kteří si zvykli na dnes obvyklé filmové manýry, sny a hry (doplněk chleba), které nechávají zapomenout na svět.

Blanchettová hraje bohatou dámu, jejíž manžel (Alec Baldwin) zvládá za jejími dokonalými zády x sexuálních záletů, až jeden skončí „vážnou“ láskou k jakési dvacítce, což muž Jasmíně vyklopí přímou čarou: „Máme se rádi.“ A ona jej v šoku udá FBI.

Rodinné podnikání nebylo totiž košer, a tak manžela na chodníku zatknou a on se později oběsí. A Jasmína? Ujede z New Yorku do San Franciska, sama před sebou, hlavně ale za nevlastní sestrou, prodavačkou. Chce na západě začít nový život, snad, ale nakonec vlastně zvládne jediné. Poblouznit dalšího bohatce. Ruka už vězí v rukávě, ale stačí jediné náhodné setkání na ulici a minulost Jasmínu dožene a překazí plány, jak už to chodívá.

Cate Blanchettová nám ve filmu předvádí na snad všechny představitelné emoce a je neuvěřitelně přitažlivá, ačkoli její hrdinka přináší do sestřina okolí zlo. Scénář je přitom natolik dobře napsán, abyste uvěřili, že zlo nevyvěrá z podstaty člověka jako takového, nýbrž jen z Jasmíniny nemohoucné povahy. Allen natočil naprosto uvěřitelný film, který ukazuje život nahoře níže (jistěže ne úplně dole) a tématem se mu stal osud ženy, která poměry nahoře poznala a neumí se sžít a smířit s lidmi dole, byť tuto kooperaci autor předvádí v trochu diskutabilní zkratce, kdy Jasmína nezvládne a nechce akceptovat vášeň „obyčejného“ zubaře (který ji, pravda, fakticky sexuálně obtěžuje z pozice šéfa) a radši odejde. „Donucena vlastní krásou“ (nebo já to tak chápu) se i vrátí k původnímu stylu, nechá se balit na večírku a…

Dalším z klíčových prvků je ovšem i motiv Jasmíniných samomluv mezi lidmi. Právě tyto monology nám mnohé dovysvětlí - a přecházejí do vizuálních retrospektiv, ale mají někdy i charakter freudovského uřeknutí se, kupříkladu ve chvíli, kdy hrdinka ve stresu volá: „S kým se tu mám vyspat, abych dostala martini?“

Podstatným prvkem příběhu je, řekl bych, i ten fakt, že Jasmína zradí manžela až ve chvíli, kdy má dojít k rozvodu. A sice to vypadá, že o předchozích nevěrách nevěděla (na rozdíl od celého svého okolí), ale jednoznačně to z příběhu nevyplývá a tvrdím, že režisér mezi řádky naznačuje, že nevěry nejspíše tušila a někdy asi akceptovala. Neohrožovaly totiž její společenský status.

Allenův snímek bohužel zůstal zatížen obvyklým problémem psychologických „filmů ze života“: Skuteční lidé jsou, jak víme, méně charismatičtí než jejich herečtí představitelé, natož pak Blanchettová. Woody to ale „naštěstí“ (pišme v uvozovkách) ví, a tak své herečce sepsal part na tělo. Čímž se ovšem vzdal i šancí na tu linii vyprávění, z které bychom zvěděli, co by v San Francisku čekalo méně charismatickou podvodnici.

Onen rozpor můžeme sledovat už ve chvíli, kdy Jasmína neohrabaně počne pracovat u stomatologa. Všimněme si, že ten muž zřejmě vteřinu neuvažuje o tom, že by ji třeba vyhodil. V obráceném gardu se pak charisma projeví i na lehkosti, s níž se Jasmína nechá ulovit dalším milionářem. Nu, řekněme si, existuje prostě sorta lidí, kteří k sobě „patří“. A tíhnou. I máme tedy vůbec hrdince ony čiperné tahy na šachovnici života zazlívat? Vždyť je sama sebou. Právě u nich. A neplatí: Kdo chce s vlky být, musí s vlky výt? Platí, ale ouha. Vytí už Jasmína jednou narušila a minulost ji dohoní doslova na ulici. Byť ulici na druhém konci Států. Byť Allen Francisko jinak glorifikuje (po šňůře evropských měst z předchozích filmů).

Jsou, pravda, vlci a vlci. Někteří v mezích zákona, jiní za ní. A Jasmínin původní manžel své bohatství neudržoval na výši férově, to je skutečností, nicméně „chystaný“ manžel nejspíš zločin obchází a… „Jenom“ pochází z dobré rodiny a sní o židli v Kongresu. A Allen se zde šikovně vyhnul „socialistickému“ výkřiku ve stylu: „Pohleďte, za všemi velkými penězi skutečně pokaždé stojí nějaký zločin.“ Ano, vyhnul. A přesto nás právě tohle napadne. Naštěstí nejen to. Opakovaně se hovoří také o genech a opakovaně nám vytanou slova „svůj k svému“, a to nejčastěji ve chvílích, kdy Jasmínu sledujeme jako nájemnici (ne)vlastní sestry. Tam sice přijela, ale nic neumí a zřejmě ani učit se. I proto mezi obyčejné lidi nepatří a nejenže se mezi nimi nedokáže uplatnit, už podvědomě to ani nechce. „Protože… chci dělat něco pořádného!“ hlásá Jasmína v lůně vlastních kytičkových iluzi a v záběru, který Allen úmyslně komponoval jako náš pohled na pacientku na analytikově lehátku. Jasmína si to neuvědomuje, ale nesní tu o ničem skutečně pořádném, nýbrž o návratu nahoru. Do „zlaté“ vany (taky jeden záběr).

„Okamžitě po telefonátu jsem litovala,“ řekne sice po letech synovi, který ji zavrhl, ale lže. Nebo snad ne? Myslím, že lže, a tento přínosný film předvádí jak společnost, tak i krásnou, ale svoji krásu instinktivně i plánovitě zneužívající ženu.