MIROSLAV VEJLUPEK

Slyšeli jste? Je jim zase jenom pro smích.

Tak já vám budu vyprávět!…!

* * *

„Amino. Ty už jsi tu zas?“ řekl číšník restaurace Paradais k muži v obnošeném, chatrném, nežehleném oblečení a s tváří obrostlou licousy. Stál od zákazníka v uctivé vzdálenosti, to kdyby i nechtěně vdechl… „Máš vůbec peníze?“

„No jasně.“

„Ukaž.“

Amina ukázal hrst drobných.

„Umyl ses vůbec?“

„No jasně. Když jdu do společnosti, tak se umyju.“

„Co si dáš?“

„Jako vždycky přece.“

„Takže grog.“

„No jasně že grog. Ale rum zvlášť.“

Amina manažer je nezaměstnaný a bezdomovec. Kromě vysokého krevního tlaku má ještě zbytnělou prostatu, ale protože bez pravidelného příjmu, neplatí zdravotní pojištění a ani praktický lékař, ani urolog mu léky nepředepíšou. Tak se stalo, že Amina chodí čurat po čtvrthodinách, a protože má ve městě označený už každý roh a každý strom, vysloužil si psí přezdívku.

Bydlí ve zchátralé maringotce, která na periferii Poříčína zbyla po zkrachovalém Melioračním družstvu a kterou si on zateplil polystyrenovými deskami nakradenými ve zchátralém skladu zprivatizovaného Stavebního družstva. V místě, kde se podlaha maringotky prohýbala, vylomil Amina dvě prkénka a zvenku zasunul pod vzniklou díru opotřebované umělohmotné vědro. Měl záchod. Tak si to zařídil, aby ani ve dne ani noci nemusil dvacetkrát třicetkrát ven. Ráno vědro vyleje do městské kanalizace a vrátí na své místo k patřičnému účelu.

Přes den sbírá Amina buď železný šrot, aby ho směnil ve sběrně někdy za padesát, někdy za sto korun, anebo zálohované pivní láhve, které smění v prodejně COOP a za tu hromádku peněz nakoupí zlevněné předvčerejší rohlíky a k nim paštiku, a samozřejmě cigarety. Jsou ovšem dny, kdy nezavadí ani o kousek železa, ani o láhev, a tehdy nemešká: na záchodku posledního vozu vlakové soupravy směřující do většího města tu na jihovýchodní stranu, tu na stranu západní podnikne spanilou jízdu za žebrotou. To by bylo, aby se aspoň několik srdcí neustrnulo!

(A to je snad vše nejnutnější o muži přezdívaném Amina, kterému číšník právě přináší grog, rum zvlášť.)

* * *

„Tak Amino, tady to máš, a ne aby ses nám tu pomočil.“

„No jasně. Ale já si objednal grog.“

„Nemáš ho snad?“

„Podle receptury teplých nápojů se grog připravuje ze čtyř centilitrů rumu. Vážený pane vrchní, v té sklenici nejsou čtyři centilitry. Máte-li oční vadu, přineste mi laskavě láhev a já si to doleju.“

Na takové a podobné invektivy se málokterý číšník zmůže odpovědět a Amina ten přídavek rumu pokaždé dostane. Řeknete puntičkář nějaký, ale to se mýlíte. Amina, třebaže vzezření pochybného (a životního stylu nuzáka), musí pocházet z dobré, ba vyšší společnosti, neboť chová k sobě sebeúctu. Nepřipustí, aby ho kdokoliv okradl, a s obsluhujícím mluví jako jeho nadřízený.

Všechen číšnický personál v Poříčíně, a že restaurací, hotelů, pivnic a barů je ve městě devatenáct, se dohaduje, odkud že Amina do Poříčína přišel, ale hlavně, hlavně čím byl, než spadl na úplné dno. Tak například v hotelu Bílý vlk si myslí, že Amina byl původně obchodní zástupce velké firmy zásobující pohostinské provozovny alkoholickými nápoji. Personál hotelu Bílý beránek má naopak zato, že Amina pobýval na odboru vnitřních věcí kteréhosi městského úřadu. Ale těm i těm je ve skutečnosti zcela neznámo, jak je to doopravdy.

Svoji minulost tedy Amina zamaskoval dokonale a beze zbytku. Ne už přítomnost. Čtenář, jehož pozornost se pokouším upoutat tím záhadným a nevábným lidským zjevem, sotva může tušit, že ulicemi Poříčína v těchto chvílích pobíhá toulavé psisko, očichává kmeny stromů a rohy starých činžovních domů, přičemž některé ponechá dějepravě o nich, ale jiné si označí po psím způsobu. Jsou to ty stromy a rohy činžovních baráků, které cestou do Paradaisu označkoval napřed Amina.

Napovím ještě, že pes je každou minutu blíž Paradaisu a než Amina stačí dopít grog, pes stopař stojí u jeho židle a ocasem vrtí tak, že se stůl u pátého okna takřka kymácí.

Amina psa obejme:

„Amino, holka moje zlatá, zase jsi mě našla! Ty šikulo!“ taje Amina a hned přivolá číšníka:

„Pane vrchní, pane vrchní! Jednoho utopence pro moji známou! Ale bez octa…“

Číšník utopence sice přinese (v otlučeném popelníku), ale hned upozorní Aminu: „Amino, říkám ti to pokaždé. Pes do naší restaurace nesmí.“

Jako pokaždé vstrčí Amina do kapsy číšníkových kalhot pětikorunu a s trochou smutku, s trochou znechucení utrousí: „Já vím, já vím, pane vrchní. Jen pár minut. Jen pár minut. Ať to boží stvoření nepřijde o dobré mínění o lidech. To by byl jeho konec.“

* * *

A to je vše, co jsem vám chtěl o Amině říci.