MILAN DUŠEK

V Oftisu v Ústí nad Orlicí vyšla publikace, kterou napsal Jaroslav Hubený a nazval ji BRANDÝS JAKOBY s podtitulem Čtení o Brandýse nad Orlicí. (Pevná vazba, 352 str.)

Hubený vstoupil do literatury poučený životem, přes mnohá zaměstnání, včetně starostování v městečku, o němž píše, působením v redakci okresních a později i krajských novin, dokonce o sobě dal vědět i literárně – zdařilou novelou Cesta za zrcadlem. Mám pocit, že v až překvapivě rozsáhlé knize o Brandýse jako by našel svoji další parketu. Rozhodně v ní využil svých zkušeností z novin a ledacos nasvědčuje, že cílevědomě shromažďoval fakta delší čas, protože ve svém souhrnu působí velice přesvědčivě.

Už rozsahem stránek jde o neobvyklou knihu. Pokud autor zvolil i neobvyklý název, neobvyklý musel být zákonitě i prolog, kde vysvětluje, proč použil ono zpochybňující slovo „jakoby“. Například provokativně tvrdí, že je Brandýs městem, ale současně i venkovem. Zpozorníme. Po několika dalších větách si položíme otázku: Bude takto zpochybňovat dál? Co má za lubem? A najednou zjišťujeme, že jeho text není negací, ale že nás chce upozornit na pozoruhodnou minulost, která nekoresponduje s tím, co se v jeho městě odehrává dnes. Ale ani tohle neznamená, že by své město neměl rád. Spíše naopak. Stačí si přečíst popisek pod mapkou na straně 8. Cituji: „Nevystoupit z vlaku na stanici Brandýs nad Orlicí se rovnalo pominutí podobně významných stanic, jakými byly Vídeň, Brno, Praha a Drážďany…“ Smělé prohlášení, nemyslíte? Berme ho s nadsázkou, stejně jako tvrzení, že v knížce je jen takový ten pelmel, v němž na sebe téměř nic nenavazuje, že nechce nahrazovat historiky atd.

Svůj vztah potvrzuje i úvahou, že Brandýs lze považovat nejen za jedno z nejmenších, ale i nejmilejších, nejkrásnějších a nejduchovnějších měst na východě Čech. Mohl bych začít vyjmenovávat, co všechno jsem se přečtením knihy dozvěděl z minulosti (vodoléčebné lázně, hrad a pověst o pokladu, o vztahu k Jednoty bratrské v pobělohorské době, pobytu Komenského, o Jiskrovi z Brandýsa, o železnici, která nepochybně sehrála významnou úlohu, až po nedávnou minulost a přítomnost, ale to ať si každý přečte sám.

Podle mne Jaroslav Hubený poskytl čtenářům víc, než bylo nejspíš očekáváno. Vyčerpal, co bylo třeba, vyslovil se k minulosti a dokonce naznačil, jak by se na ni mělo navazovat.

Jsem přesvědčen, že autor předkládá všechno podstatné, co lze k městu a lidem s ním spjatým – už třeba jen tím, že v něm zanechali nějakou pozitivní stopu – vyslovit. Samotný text doplňují černobílé fotografie, ale i několik bloků barevných, které dokumentují místa, o nichž je psáno. Tady si myslím, že méně mohlo znamenat i více.

Domnívám se, že jde o poctivě napsanou knihu, jež jistě neujde pozornosti čtenářů, kteří se zajímají o historii regionů, jež sehrály poměrně významnou úlohu v českých dějinách.