VLADIMÍR KOLÁR

Bylo 11. listopadu 1918. Ústav pro výkonnou meteorologii v Praze toho dne hlásil zamračené mlhavé počasí, teplotu vzduchu kolem 3 °C, teplotu vody ve Vltavě 8 °C. Osmadvacetiletý rodák ze Žižkova Pavel Setnička, vyučený strojní zámečník, pomalou, kulhavou chůzí postupoval od nádraží do Bubenče, Korunovační třídy čp. 124, kde měl svou životní lásku, od které ho na sedm let oddělila tříletá vojna v Bosně a čtyřletá válka na ruské frontě. Dopadá na jednu nohu, kterou mu značně zkrátilo těžké zranění německou střelou dum-dum, cestou přemítá o událostech, o kterých slyšel už v košické nemocnici, o vyhlášení Československé republiky před pouhými čtrnácti dny.

Ve vlaku se dostal i k novinám. Jsou plné zpráv o podmínkách příměří mezi Německem a dohodovými mocnostmi, o útěku německého císaře Viléma do Holandska a o dalších neuvěřitelných změnách, které uvedly Evropu do chaotického pohybu. V nejbližších hodinách se očekává odstoupení rakouského císaře Karla, jehož uherská armáda už také kapitulovala. Ve Vídni se střílí u parlamentu, v Berlíně zvítězila revoluce. Objevily se také zprávy, že se domů začínají vracet legionáři z italské fronty.

Mladý muž oblečený do kombinace civilu a vojenské uniformy ještě netuší, že i jeho příjezd do Prahy zaznamenají noviny, samozřejmě neví ani to, že je docela první příslušník československých legií v Rusku, který se vrací do vlasti, nyní už samostatného státu. Že jeho spolubojovníci si na návrat počkají ještě dlouhé měsíce, většina skoro dva roky.

Myslí na své rodiče, kteří třebaže spolu zplodili tři děti, nikdy nevstoupili do manželského svazku. Maminka Anna Setničková, podomní obchodnice, sama nemanželského původu, si po rozchodu s otcem vzala jiného muže, krejčovského pomocníka, a vlastním dětem, o které ztratila zájem, přenechala jen jméno svých předků, stejně jako jí její matka, posluhovačka Kateřina Setničková, později provdaná Hrdličková. Otec Václav Šaroch, známá a svérázná žižkovská postava, se vyučil ševcem, ale záhy se uchytil v karlínské továrně na zátky, kde dosáhl funkce dílovedoucího. Byl vždy bouřlivák, svérázný lidový filozof, který už v 19. století psal pod pseudonymem bojovné verše do dělnických novin. Po rozchodu s Annou si našel jinou ženu, s tou se však i oženil a svým dalším třem dětem předal své příjmení. Voják si hodně přál uvidět se i se svými rodiči, kteří ho nechali vyrůstat prakticky na ulici; z nádraží by byl na Žižkově hned, ale přednost jednoznačně dostala jeho dívka, životní láska.

Snoubenka Jaromíra Šroubková na něho čeká i přesto, že už před lety dostala oznámení, že Pavel byl prohlášen za nezvěstného a že se asi dostal do ruského zajetí. To, že může být naživu, ji naznačil nedávno doručený dopis. Přivítá ho mocným objetím, nedává znát, že by jí vadila jeho invalidita, třebaže její Pavel už jen málo připomíná veselého, energického mladíka ze začátku známosti, kdy ho poznala jako člena holešovického dělnického sboru Tamburašů.

Už 7. prosince se koná svatba, oddává je sám předseda nového Správního sboru hlavního města Prahy a zároveň pražský primátor JUDr. Přemysl Šámal, kterého za pár měsíců prezident republiky T. G. Masaryk jmenuje svým kancléřem. Primátor novomanželům věnoval jako svatební dar čtyři tisíce korun, které byly vyňaty z kolkování tehdejší měnové reformy.

V následujícím roce 1919 se jim 24. srpna narodila dcera, budoucí spisovatelka Jaromíra Kolárová. Jen díky ní můžeme zmapovat osud Pavla Setničky mnohem úplněji, než nám o něm prozradí strohé záznamy z Vojenského historického archivu. Z nich se dovídáme jen tolik, že se narodil 28. března 1890 v Praze-Žižkově. V první světové válce byl vojínem 35. polního pluku. 6. srpna 1915 padl u Sarančuku do ruského zajetí a 1. února 1916 se v Darnici přihlásil do legií. Byl zařazen do 2. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“. Svou službu v legiích ukončil 30. listopadu 1919 v hodnosti svobodníka.

Z archivních záznamů se však nedozvíme nic o tom, proč se jako první legionář z Ruska objevil už krátce po revoluci doma v Praze.

Kus této pozoruhodné historie přiblížila moje maminka Jaromíra Kolárová ve svém klíčovém románu Můj chlapec a já. Jedna z pasáží v působivé umělecké podobě přibližuje dědečkovo zajetí:

„Voják se navenek ani nezachvěje, plíží se polem mezi silnými stvoly, terče slunečnic se v šeru podobají lidským tvářím. Kývají hlavami a voják k nim chvílemi vzhlédne, potřebuje, aby mu někdo schválil rozhodnutí, s nímž se nemůže svěřit lidem.

Hvízdne kulka, dotkne se stvolu, těžký květ se nakloní a přepadne, vojáka pokropí několik zralých zrn.

Sune se dál, vztyčí se na kolena, cítí tlak kamarádovy ruky na rameni, slyší jeho naléhavý šepot. Sám mlčí, jen položí prsty na cizí ruku, stiskne ji a sejme ze svého těla, došlápne na jedno chodidlo, a druhé, shrbeně běží a všemi smysly očekává zvuk spouště. Jeho záda jsou široká a jeho tmavá hlava vyplula nad slunečnice, nad ní zasvítily ohromné bílé dlaně.

Voják popírá strach, ale vlastní tep mu zastírá sluch, na zádech se mu stahuje kůže a ježí se všemi vlásky, bílé skvrny rukou nad polem se chvějí a rozmazávají. Ze sevřeného hrdla vylétne výkřik, nesrozumitelný a ochraptělý, nese se nad lánem jako osamělý pták.

Rozkývané slunečnice vysypávají svá semínka, dospěly přes jediné léto a ráno nastaví tvář slunci bez ohledu na nepochopitelné počínání lidí.

Kamarádi se od začátku války dělili o chleba a deku, hřáli se jeden o druhého, když jim stékal za krk déšť, přísahali na stejný prapor, který oba stejně nenáviděli, až tato noční chvíle je rozdělila a proměnila v nepřátele.

Nechovají se však podle válečných pravidel, ten se zdviženýma rukama vystavuje nekrytá záda, a přece bylo snadné stisknout ve tmě krk nebo vniknout bajonetem do břicha. A ten, co se tiskne k zemi, má povinnost zamířit do širokých zad, terč je obrovský a nemůže ho minout, ale nestřílí, cítí chlad rosy a celý se rozechvěje, zuby mu jektají, když vzlétne do tmy výkřik, nedokáže přítele ani následovat, ani zničit, bez hnutí čeká, až výkřik zanikne, výstřely zmlknou a bílé ruce nad hlavou navždycky zapadnou do tmy.

Ať mi někdo přijde s bratrem Slovanem, popírá přeběhlík o něco později svůj vlastní výkřik, ať ještě jednou přede mnou někdo řekne bratr Slovan, chytím ho za flígr a srazím ze schodů. Úkosem pozoruje ruského vojáka, který ho střeží, ta zabedněná palice ho má za Austrijce a o Čechách nemá ani potuchy.

Představoval si, že ho přivítají s otevřenou náručí a pošlou ho rozdrtit černožlutého orla, ale zavřeli ho do dřevěného baráku a drtit může leda vši, kam sáhne, tam nějakou vytáhne a vybije si na ní vztek.

Strach, který potlačil, když vystavil hruď i záda kulkám a svobodně se rozhodl pro svůj vlastní boj, se nekonečnou nečinností roztahuje a nadouvá, nabývá tvaru nepřetržité úzkosti a nejistoty. Zastřelí mě, oběsí mě, dostanu tyfus nebo choleru, sežerou mě vši nebo chcípnu hlady, zbude ze mne jen pár bezejmenných hadrů a kostí. Voják se usměje a teprve teď se mu zjeví na rtech úšklebek pravého šaška se smrtelně bílou tváří.“

Pavel Setnička byl umístěn v zajateckém táboře v Darnici, pracoval v Kyjevě jako zámečník (šlosar). Po vstupu do legií odešel s kamarády na frontu. Někdy v červnu 1917, krátce před bitvou u Zborova, je v jedné místní potyčce těžce raněn.

Takto situaci přibližuje román Můj chlapec a já:

„Ale náš voják se dočká, navleče si jinou uniformu a naučí se jiným povelům. Na pár měsíců najde svůj starý, zapomenutý smích. Strach ze sebe setřese jako kapky vody, vyroste z něho, uteče mu. V útoku voják svůj strach předbíhá, výstřely své pušky přehlušuje tichý hvizd cizích kulek. Anebo je tomu jinak, třeba strach zkvasí krev v šumivé bublinky a obloudí tělo alkoholickým opojením. Snad se jen rozplyne ve velké myšlence a teprve při prohře nebo na ústupu se ukládá ke dnu.

Otřesem se zvíří a zkalí krev, srdce ztěžkne, voják si ještě namlouvá, že upadl do trávy jen náhodou, do nohy ho zasáhl tupý, téměř bezbolestný úder. Pokouší se vstát, střela však byla zvlášť upravena, kulka se v těle roztrhla, úlomky kovu se mísí se střepinami rozdrcených kostí, třásně lidského masa s cáry uniformy, krev stříká z přeseknutých tepen a vpíjí se do země.

Je to ústupový boj, a když raněný otevře očí, vidí jen vzdalující se čapky, nadskakující chlebníky a záblesk bajonetů, ještě se vzepne, ale země ho pevně drží, vymaní z jejího objetí jen hlavu a ramena. Z masy prchajících se vydělí jediná drobná postava, brejličky sklouznou z nosu, ruce, mokré potem, se pokouší zvednout hromotluka na úzká ramínka.

„Chyť se mě kolem krku, bratře.“

„Neuneseš mě, bratře, zachraň se sám.“

„Já tě tu nenechám, bratře.“

Bratře, bratře, bratře. Slovo zní ryzím kovem (až později, mnohem později je voják vysloví se sžíravou ironií), raněný se bezstarostně usmívá, aby dodal kamarádovi odvahu k odchodu. Zdravý pláče nad svou bezmocností, slzy splývají s kapkami potu. Odvleče sotva o píď těžké tělo a vydechne, aby nabral sil.

V tom okamžiku dolehne k zraněnému bolest, naráží na jeho vědomí ve vlnách stále vyšších a vyšších. Skousne rty a krev mu teče z koutku úst,

„Vrátíme se pro tebe, bratře, hned se vrátíme.“

Je to milosrdná lež, je to konec a oba to vědí. Drobná postavička se vzdaluje, jako by odplul světlý pták. Střelba ztichla, v uších šumí, mrtví leží v podivné, ustrnulé poloze, rozkvetlá louka se houpe a vlní.

Raněný se vzdá bolesti, ulehne naznak a zavře oči, tráva ho pohltí, barevný koberec ho unáší do výšky, vzlétá s ním nahoru a snáší se s ním dolů, až závrať sevře žaludek. Voják rychle otevře oči, vidí modrou propast a zachytí se oběma rukama země, ucítí svěžest živoucích rostlin a teplo rozryté prsti, nadzdvihne se na loktech a spatří na obzoru jízdu, slyší ržání koní a maďarské kletby.

Nepřemýšlí, jen instinktivně zahraje mrtvého (viděl tolik vzorů pro svou novou roli), ani se nepohne, když spatří přímo nad sebou koňské břicho a boty s ostruhou, kůň ho překročí, ani se ho nedotkne, jen znepokojeně zafrká, jak větří krev.

Voják se opět vtiskne dlaněmi do země, odtrhne oči od modré propasti a s vypětím vší vůle upře pohled na vlastní nohu, bílé kůstky trčí ze změti masa a látky, krev tryská a vylévá se, má několik odstínů, které se navzájem mísí.

Raněný odvrátí hlavu a ztrácí se v trávě, noří se do ní a propadá se hloub a hloub do ticha. Tu zakrouží v modré propasti pták, zdola je strašný pohled na lysé pařáty a na brka rozepjatých křídel, ale je lhostejné, roznesou-li ho vrány na poli nebo na šibenici, je to konec a v koutcích úst stydne navždycky lehký, ironický škleb. Ještě se vzepře a spatří červnovou louku, všechny květy rozevřely korunky dokořán a na heřmánku se milují dvě mušky, menší než špendlíková hlavička. Obzor zaplňují zelenavé kobylky, hrnou se ve spořádaných řadách.

Voják se zhluboka nadechne, propocená košile, úzká pro jeho medvědí hrudník, se roztrhne, a pro něho je praskot porušených vláken připomínkou vlastní síly, tak tedy, vážení, tenhle boj jsme ještě neprohráli, ještě máme poslední trumf pod palcem, falešné eso v rukávě. Prsty, v nichž už ztrácí cit, rve trikolóru a hrabe pro ni pod sebou malý hrobeček. (Netuší, že jeho chvatný nápad bude pro mne pramenem mučivých myšlenek, nemůže to tušit, protože nemá ani potuchy o mé příští existenci.)

Hnědozelené kobylky se blíží, pod záblesky bajonetů lze rozeznat obličeje, řady jsou spořádané, a jsou to tedy Němci. Musím se zvednout na lokty, aby mě nepřehlédli, nesmím česky vykřiknout, nesmím česky zasténat (na heřmánku se dosud milují dvě mušky, menší než špendlíkové hlavičky), divoká, krutá bolest mi rve nohu z těla, ale nesmí mi uniknout český povzdech, květiny se rozmazávají, černý pták ulétl a lidé se přibližují. Strach se rozpustil v bolesti, raněný nemyslí už na nic, těsně u jeho očí se milují dvě mušky, stále tytéž dvě mušky ve svém malinkém světě, svírá rty a zatíná zuby, když ho smýkají na nosítkách a když ho vhodí jako kus dřeva na vůz a hustě naskládaná těla se sesují na jeho obnaženou kost.“

A jaké byly další osudy legionáře? Jak se Pavlu Setničkovi podařilo přežít německé zajetí, když pro „velezrádce“ existoval jediný trest, smrt na šibenici? Jak se zachoval v německé nemocnici, kam byl přivezen v bezvědomí? Hned po té, co se probral po operaci?

„Raněný má štěstí, že padl na lékaře, který je ochoten se párat se zajatcem, vybírat střepinu po střepině a kůstku po kůstce, snad má právě málo raněných, snad ho zajímá případ a vlastní dovednost, snad se stydí, že jeho vlastní armáda střílí zakázanými kulkami dum-dum, snad mu imponuje svatojiřský kříž neznámého vojáka.

Po operaci se strach opět zvedá, je v krvi jako jed, podávaný vytrvale po malých dávkách, šestnáct měsíců (můj bože, kolik je to dní a kolik je to hodin) se vznáší oprátka nad postelí, z níž se nedá utéci. Noha je v sádře a moří horečkami, v cupanině pod sádrou se uhnízdily vši, svěděni je v nekonečných hodinách nečinnosti strašnější než bolest.

Někdo mu sehnal kus drátu, opatrně jej strká pod tvrdý krunýř a kousek po kousku vytrhává hemžící se chomáčky. Sehnali by i vodku, ale má strach, aby mu nerozvázala jazyk.

Spoluzajatci mlčí, pokukují po něm mazanýma očima, jeho ruština je jen vzdáleně podobná jejich řeči, plete do ní mateřský jazyk i slovanská slova, která pochytil za vojančení v Bosně. Vydává se za německého kolonistu, usedlého v Rusku, ale po jeho němčině se přehnala vichřice, jen tu a tam trčí nějaké slovo, kromě vojenských povelů nezná skoro nic.

I těžce ranění si tisknou ruce na obvazy, jak se jim rány napínají smíchem, když lékaře napadlo použít „kolonistu“ za tlumočníka. Raněný si hraje na koktavého hlupáka a jediný mezi všemi ví, že hraje o život. Mezi lopatkami cítí studený pot, na krku cítí smyčku, přehání svou roli, až doktor práskne dveřmi, a řehot se mění v úsměv. Soused šibalsky přimhouří oči a mezi zuby mu konejšivě proklouzne: Ničevó, ničevó.

Vědí, vědí to všichni a mlčí.

Čas v zajateckém špitále se vleče, strach se ustálí v pocit nepohodlí, dá se vydržet jako ubohá, proleželá postel, ztřísněná krví a hnisem mrtvých i žijících, jako se dají vydržet vši pod sádrou, puch ran pod papírovými fáči a neustálý pocit hladu.

Šťastná náhoda zanesla do zajatecké nemocnice českého důstojníka. Je to mladíček, upjatý a vymydlený, dosud nenarušený frontou. Ústa má vojácky sevřená a držení těla je přehnané, jeho dril je příliš dokonalý, přísný, strnulý pohled maskuje úděs a soucit.

Mluví na Rusy česky a raněný ztrácí poslední zábrany, usměje se a řekne: „Já mám v Praze děvče, nemohl byste jí vzít dopis?“

Dopis skutečně přišel, záhadný a znepokojující.

Svěřil jsem se neznámému člověku, prozradí-li mne, nikdy se nevrátím. (Slova byla bezpochyby určená poslu, dopis byl na kousku papíru, obálku musil napsat sám.) Vrátím-li se, vrátím se jako invalida.

A následovala slova, která jí recitoval na lavičce při první schůzce, Čechova báseň dosud tepala živou krví a zdála se nesmrtelná.

Dopis nic nevyřešil, raněný se vydal na milost a nemilost, v nekonečném čase ho mučil strach o dívku, kterou svým vzkazem vydal v nebezpečí. Každá noc mu ji znovu a znovu promítala na špinavý strop, zlaté jazyky vlasů vadly kolem bílého terče, z něhož se sypala jadérka.

A dívčin čistý strach se zakalil studem, bála se shledání. Bála se zbytečně, shledali se, sotva válka skončila, v prvním objetí na ni zapomněli, tiskli se k sobě tak blízko, že mu nenechali nejmenší částečku prostoru, rozplynul se mezi nimi.“

I další knihy Jaromíry Kolárové – Náš malý, maličký svět a Divný čas, divná láska – z dalších osudů jejího otce, mého dědečka leccos prozradí. Po návratu domů ho republika chtěla odškodnit za prožité utrpení a odměnit jeho hrdinství. Ale Pavel Setnička odmítl trafiky (reálnou i ty v přeneseném slova smyslu), nestál ani o zaměstnání průvodčího, byl prostě dělník, zámečník, a tak si našel místo v holešovických železničních dílnách, kde pracoval až do roku 1946.

Jeho velkou vášní bylo divadlo. V letech 1923 až 1946 působil jako principál, režisér a herec ochotnického spolku v holešovické Domovině a zálibě obětoval většinu volného času i nemálo ze svých skrovných financí. Skladiště divadelních rekvizit mu posloužilo jako úkryt pro zbraně, kterých se lidé zbavovali za okupačního stanného práva, protože za jejich přechovávání hrozil trest smrti. On jako železniční dělník s nočními službami vlastnil průkazku, která ho i v zakázaném čase propouštěla do pražských ulic. V době pražského povstání zbraně rozdal obráncům barikády na Libeňském mostě, kde se ujal velení a v boji využil válečných zkušeností. Hned po revoluci byl zvolen předsedou závodní rady v holešovických železničních dílnách.

V roce 1946 se děda s babičkou odstěhovali do Tupadel u Mělníka, tehdy, po vysídlení Němců, téměř vylidněných. Pracoval tu jako pokladník místního JZD. Sen dvou ryze městských lidí o venkovské idylce zůstal jen snem. Pobyt jim nesvědčil a babička už roku 1950 zemřela, dědeček ji následoval o rok později. Paradoxně v okamžiku, kdy osobní věci z domu vyklidil a celý objekt vrátil národnímu výboru. Těšil se, že se za svou dcerou a námi dětmi přestěhuje do Ostravy, kde jsme tehdy žili, a že si tu i najde práci ve svém oboru. Zemřel časně ráno v předsíni, když se chystal dům opustit; na ostravském nádraží jsme na něj čekali marně.