JOSEF ZLOMEK

K 25. výročí vydání prvního čísla levicového týdeníku Naše pravda

Osmého března tomu bude pětadvacet let, co vyšlo v Ostravě první číslo levicového týdeníku Naše pravda. Stalo se tak jen pár týdnů po listopadových událostech roku 1989, v době vypjatého antikomunistického běsnění. První polistopadové levicové periodikum sehrálo významnou roli nejen informační, ale také propagandistickou a organizátorskou. Ano, vždyť v té době mnohé krajské a okresní výbory KSČ nefungovaly, zanikaly tisíce základních organizací, ve straně byl chaos. Do vzniku KSČM a konsolidace poměrů chybělo ještě mnoho času. V tomto příspěvku se však chci zabývat pouze významem Naší pravdy pro levicovou kulturu a umění.

V tomto období jen zmínka o socialistické, levicové kultuře vyvolávala bouřlivý odpor, případně ironii. Z veřejných knihoven náklaďáky odvážely do sběren knihy, které novodobí Koniáši považovali za nebezpečné. Z prostranství měst mizely plastiky významných výtvarníků, neboť šlo o díla socialistického realismu. Nakladatelství rychle přepracovávala ediční plány a tiskaři rozmetávali už k tisku připravenou sazbu děl »kacířů«, kteří nepřevlékli kabáty.

Proto už při tvorbě náplně kulturní stránky byl kladen důraz na význam a kvalitu levicové kultury, na její skvělé tradice, na kritiku kultury, které začalo být všude kolem nás plno. Prostor k publikování měli dostat ti, kteří upadli do klatby pravice. Záměr se podařil. Přestože Naše pravda byla původně určena jen pro Ostravsko a Karvinsko, rychle se rozšířila do dalších okresů tehdejšího Severomoravského kraje a záhy se ozvali také spisovatelé a publicisté z Prahy. Byli to např. Miroslav Florian, Karel Sýs, Alexej Pludek, Jiří Stano, Zdeněk Hoření, Jan Hrobař, Vladimír Solecký, později Jaroslav Matějka, Jaromíra Kolárová, Jarmila Vrchotová-Pátová, Hana Hrzalová, Jiří Karen… Tak mohla Naše pravda zkvalitnit obsah kulturní stránky, rozšířit ji, zvýšit žánrovou pestrost. Nejen na kulturní stránce přibylo reportáží, fejetonů, recenzí, sloupků, básní, epigramů…

Přihlásilo se také několik mimopražských spolupracovníků. Olomoucký literární vědec Jaromír Dvořák téměř od prvních čísel až do své smrti publikoval v Naší pravdě vynikající statě o Petru Bezručovi, Bedřichu Václavkovi, F. X. Šaldovi, J. L. Fischerovi aj. Značka števa Brňana Štěpána Vlašína byla zárukou kvalitních literárních recenzí a medailonů levicových literátů.

Naše pravda se podílela už od prvního ročníku na organizaci Rozmarného léta, kulturně společenské akce věnované Vladislavu Vančurovi, rodákovi z Háje ve Slezsku. Vedle slavnosti Rozmarného léta to byly literárněvědné semináře. Do Háje přijížděli takové osobnosti levicové literatury, jako byli Ivan Skála, Karel Boušek, Karel Sýs, Jaromír Pelc, Alexej Pludek, Věra Adlová… Po semináři se spisovatelé ochotně účastnili besed a autogramiád a tak nejeden z návštěvníků Rozmarného léta si vedle krásných uměleckých zážitků odnášel i knížku s věnováním. V hájecké galerii Kaple se v rámci programu Rozmarného léta konaly výstavy známých malířů a sochařů.

Na kvalitní kulturní vyžití bylo pamatováno také při organizování Slavností levicového tisku, konaných v Ostravě, nejprve jen pod hlavičkou Naší pravdy, později také ve spolupráci s Haló novinami. Vždy byl připraven hodnotný kulturní program, ve kterém vystupovali např. hudební skladatel a hudebník Statis Prusalis, folklórní soubory z jižní Moravy a Slezska, populární Havířovské babky a další. Také v Ostravě se konaly besedy a autogramiády levicových umělců.

Naše pravda se pravidelně zúčastňovala další významné kulturní akce – Václavkovy Olomouce, pořádané Klubem levicové a pokrokové inteligence v této hanácké metropoli. Nejzajímavější diskusní příspěvky byly v Naší pravdě otiskovány, a jak jsme si ověřili, také s velkým zájmem čteny.

Po založení nakladatelství Orego a Futura Naše pravda propagovala díla jimi vydávaná, tiskla ukázky, přinášela rozhovory s autory či překladateli. Nemohu zapomenout na dobrou spolupráci s Výbory národní kultury v Praze a Brně, nebyla opomenuta ani propagace činnosti Unie českých spisovatelů.

Tuším, že v roce 1992 vydala Naše pravda sbírku básní Miroslava Floriana Májové sirény. Vedle starší tvorby v ní byly básně vzniklé po listopadu 1989, které autor nemohl z pochopitelných důvodů už nikde jinde než v Naší pravdě zveřejnit. Miroslav Florian, ač tehdy už vážně nemocný, sbírku podepisoval na Rozmarném létu v Háji ve Slezsku a útlá knížka byla bleskově rozebrána.

Můj příspěvek k čtvrtstoletí Naší pravdy by jistě mohl být obsáhlejší, bylo by o čem psát. I tak snad dokumentuje, že toho nebylo málo, co pro levicovou kulturu a umění vykonala, zvláště za tak nepříznivých podmínek, jaké v prvních měsících po listopadu 1989 existovaly.