ONDŘEJ FRÝDL
Jednooký mezi hluchými
Je léto.
S pocitem, že jsem opožděnej,
se dívám na vrstevníky.
Užívají si života.
Popíjejí, smějí se, koupají se a flirtují spolu.
Jako lidi v telce a časopisech.
Úplně jako reklama na coca-colu.
Závidím jim.
Avšak kdybych zkusil být jako oni,
připadal bych si jako tuňák v šunkovém sendviči.
Je to proti přirozenosti.
Ale nemám strach, že nemám naději.
Počkám
a ejakulace přijde.
Třeba za týden,
nebo za měsíc,
možná za rok.
Jenom bude vypadat jinak než z reklamy na coca-colu.
Dovětek
Ve vesmíru šílených,
kde jen šílení jsou zdraví,
mladý člověk chce změnit svět.
Čím více se snaží,
tím více ho bolí záda.
Starý opilec se jen usmívá:
„Nesnaž se.“
A mrtví prdí do kytek,
polomrtví podepisují smlouvy
a živí jsou v blázincích.
Cesta k lepším zítřkům
Když se ráno probudím,
vyseru se, umeju a učešu.
Jdu do krámu.
Koupim rohlíky a vodku k snídani.
Za pultem s uzeninami maká taková hezká holka.
Je malá, okatá, s vlasy v culíku.
Někdy ušetřim
a vezmu si levný salám.
Jen abych s ní navázal kontakt.
Občas se mi zdá,
že se na mě zadívá a usměje se.
Ale spíš je to jen výplod mojí fantazie.
Pak jdu do práce,
z práce domů a chlastám.
Tak to chodí den po dni.
Moc toho nemám.
Jen sny o okaté prodavačce a chlast.
Nedělám si iluze,
ale je fajn mít něco, pro co žít.
Zítra ji pozvu na rande.
Kusový prodej
Šašek se staženými kalhotami
a ještě staženějšími půlkami.
Je přesvědčen o své výjimečnosti.
Střídá ženský a moc nepracuje.
A je mu dobře.
Takových šašků jsou miliony.
Serou ta nejsmrdutější hovna,
utírají si prdel
a sní o životopisci,
který z jejich vyprazdňování učiní hrdinský epos.
Tito šašci opravdu mění svět.
Množí se.
Jsou jich miliardy.
Biliony.
A svými kopyty udusávají zemské jádro.
Neviditelný
Ten muž v pozadí,
který netahá za nitky.
Přijal svou roli
posluhovače vlčí smečky.
Nesnaží se nic změnit.
Fascinují ho insignie moci.
Létá ve snách vlastní velikosti.
Touží po válce
v níž by ukojil prince Narcise,
loutku hadího autokrata.
Jeho hyperaktivní fantaskní mysl
velikášsky levituje ve sněhové kouli.
Tento muž se ztrácí v milionu dalších
a občas splývá s nábytkem.
Kráčím ulicí
v dešti.
Šedivo.
Ponuro.
Míjím postavičky
skoro průhledné
splývající ve smogu
samy do sebe.
Hlavy jim visí na krcích.
Trajektorie pohledu:
oči-chodník.
Naprosto bez šťávy.
jako prázdná zavařovačka.
Obraz lidské miniaturnosti.
Narovnávám svoje opičí tělo
a hrdě se nesu
s hlavou vztyčenou.
Chtěl bych ten klid zažít častěji.
Když má navrch ryzost.
Člověk vzpřímený x Člověk svěšený.
Jen málo lidí je
člověkem vzpřímeným
a jen málo jich je vůbec člověkem.
Zranitelný ptáček
tonoucí v lahvi vína,
pod dohledem milosrdného vlčáka
a pod bičem otrokáře.
Opilý ptáček
ve skle
je na krátké chvilky svobodný.
Však jen do prolití Ježíšovy krve
bojovným zobáčkem
a do konce podnapilého dohledu unaveného vlčáka.
Ptáček moc dobře ví,
že jakmile se skloní před bičem otrokáře,
hra pro něj skončila (a bude čas pojít).
Je připraven
odhodlaně bojovat
do posledního mávnutí křídel
proti pánu skla, vlčáka i biče.
Bude pochybovat o správnosti věci,
ale když se nezlomí
dojde pokoje,
protože flaška, pes, muž, on, ona, ono
je závislý na jeho existenci.
Ptáček je motor,
který dává energii.
Ochraňuje hladového vlčáka
a zpívá pro něj.
Hrozbu devítiocasé kočky
bere s odstupem.
Opíjí se vlastním životem
ve skle
a myslí si, že poznal smysl života.
Já si to myslím taky.
Vyděšený školák
na hodině výtvarné výchovy.
Má za úkol nakreslit
„Dům svých snů”.
Spolužáci malují
honosná sídla, hrady, paláce,
vesmírné základny.
Vyděšený
neví co zobrazit.
Neví jak začít.
A ostatní šermují pastelkami, fixy a štětci
na dřeň svojí fantazie.
Vyděšený
začíná panikařit.
Ostatní mají hotovo.
Vyděšený
narychlo načmárá čtverec
a odevzdá papír.
Jediný z dvaadvaceti
předpubertálních dětí,
který neodpověděl na otázku přizpůsobení.
Dobrý spisovatel
musí víc
pít,
kouřit
a prohánět sukně
než psát.
Musí mlátit do stroje,
kopat do vosích hnízd,
nosit se jako kohout
a hrát
po svém.
Stravovat se klidem, smutkem a odporem,
ale ne nenávistí.
A nesmí se nechat strávit.
Musí se dostatečně často vybít
a mít zdroje,
které ho nabijí.
Spolknout kritiku i chválu.
Odpočívat
a nepřemýšlet.
Nemyslet na filozofie.
Nezatěžovat hlavu budoucností.
Psát pro sebe,
ne pro lidi.
Studovat duši
a nechat si to pro sebe a psací stroj.
Vysmát se šílenství.
Občas se jen poflakovat.
A pít
a kouřit
a prohánět sukně.
Pomalu umírám
Jsem nedopalek cigára,
v kterém vyhasíná žár,
až zbyde jen popel.
Anděl ve mně je slabší a slabší.
Dochází mu šťáva.
A satan je čím dál silnější.
Spáry ve schránce se dere na povrch mé schránky
a není to tak špatné.
Jsem magor,
ale takových je!
A ti normální (bez vnitřního satana)
jsou nejvíc na palici.
S nimi válčím.
Je to boj dobra proti zlu.
Satan je dobrý.
Je to v pořádku.
Ženská z konzervy
Vepřovka z druhé ruky.
Napůl člověk, napůl nic.
Pachuť, která kroutí špinavé ocásky.
Pomejemi pohrdá.
Rochní se v démantovém poli.
Strká rypáček do mastné jámy z falešného mramoru.
Růžová bohyně,
černá bachyně.
Za tisícovku tě vykouří u benzínové pumpy.
Má hrůzu z jatek,
zvedá se jí kufr z mletého,
ale vždycky se najde blbec,
který má rád trofeje a krbové předložky.
A oba duhoví vepři mají pocit vítězství.
Muž v kostkované košili
Smrdí mu z huby.
Je řidičem emočního hovnocucu.
Jeho činnost spadá pod Anubis s.r.o.
V pondělí jezdí Austrálii.
V úterý Asii.
Ve středu Evropu.
Ve čtvrtek Afriku.
A v pátek Ameriku.
Je rohatej.
Je zoufalej.
Založil teroristickou organizaci.
Sepsal manifest hovnaře.
Naplnil emoční hovnocuc dynamitem
a odpálil ho.
Sám při tom vyletěl do luftu.
Lidmi, potřísněnými sračkami, prohlášen za mučedníka.
Psychiatry prohlášen za šílence.
Žumpy se plní dál.
Ted Kaczynski hnije v base
a žena muže v kostkované košili čumí na televizi,
kde dávají hovno.