JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
„Mezi bojem španělského lidu za svobodu a poesií jsou vztahy tak mnohonásobné a výmluvné, že se v nich obráží celá dnešní situace světa.
Především jsou tu básníci španělští, kteří se téměř vesměs postavili na stranu španělského lidu… A jsou tu otřesné verše neznámých dosud básníků, kteří promluvili v těžkých dnech na frontě a v zákopech a stali se hlasitým svědomím své země i světa.
Věc španělského lidu je však od začátku věcí básníků v měřítku mezinárodní… A ti z nich, kdož promyslili do největších hloubek otázku boje za nový svět, kdož pocítili ve vší hrůze vládu fašismu, vyvodili nejkrásnější důsledek ze všeho, co kdy napsali – a postavili se se zbraní v ruce do řad španělského lidu a hájí s ním demokracii, svobodu a volnou cestu k socialismu.
Také u nás žijí básnická srdce od července minulého roku v neustálém napětí. Objevuje se jedna báseň za druhou a básníci se zase jednou stávají mluvčími svého lidu tam, kde jiní nemluví dosti jasně, mluvčími širokých lidových vrstev, které dnes dobře cítí, že jde ve Španělích o věc lidu, míru, svobody, demokracie a socialismu… A nejsou to „jen slova“, co dávají španělskému lidu, je to nepodplatné vědomí a vyslovení toho, na čí straně je ve Španělsku právo a pravda, právo morální a pravda historická, kdo bojuje za lidstvo, za mír a za svobodu, a kdo za zdeptání lidu a proti směru historického výboje společenského.
V tomto sborníčku je spojeno několik básnických hlasů básníků českých, slovenských, lašských i německých z Československa. Vyslovují úzkosti spravedlivých, křičí o hrůze dětských mrtvolek, jimiž se pokrývají ulice Madridu, bijí na poplach proti fašistické zpupnosti a proti pudu ničení, který rozpoutala. Varují, aby nebyla propasena chvíle, v níž se na dlouhou dobu rozhodne nejen o osudu Španělska, nýbrž i celého světa.
A je tu taky jasně řečeno, že kdo zrazuje u nás dnes boj španělského lidu, zradí také jednou svobodu lidu československého.
V několika překladech podávali pak čeští básníci ruku svým španělským druhům, živým i mrtvým… Španělský lid ukázal nám, když na něj v knize dějin došla řada, že se fašismu ustupovati nemusí a nesmí, že je možno hájiti svobodu s úspěchem, je-li tu pevné odhodlání k boji.“
BEDŘICH VÁCLAVEK
(edice BLOK, Španělsko v nás, 1937)
Dne 17. července 1936 došlo k fašistickému puči v Maroku; téhož roku k potlačení občanské války ve Španělsku a po její porážce k nastolení krutého diktátorského Francova režimu.
Heslo „V Madridu se bojuje o Prahu“ se stalo krédem všech českých kulturních pracovníků; hlásili se k němu s opravdovostí a upřímností své tvorby i ti, kteří měli dosud na očích růžové brýle. Zatímco probíhala občanská válka ve Španělsku, v níž byla sociální a politická reakce podporována fašistickými živly, španělský lid byl tzv. demokratickými režimy hozen přes palubu stanoviskem „nevměšovati se“.
Nadnárodní význam boje španělského lidu proti fašistickým pučistům si bezprostředně po jeho rozpoutání uvědomil celý pokrokový svět. Úzká souvislost tohoto zápasu se všemi ostatními protifašistickými frontami byla mimo pochybnost a španělská aréna se tak stala dějištěm střetnutí, jež mělo daleko širší než španělský dosah: střetnutí mezi silami demokracie a fašismu, jež dostalo ve 2. světové válce své delší a hrůznější pokračování.
Skutečnosti, že v Madridu se bojuje o Prahu,si byla od počátku vědoma i česká pokroková veřejnost, jež na podporu španělského lidu vyvíjela široké a mnohostranné úsilí, zdaleka se neomezující jen na slovní vyjádření sympatií. Postoj k španělským událostem se stal dalším činitelem názorové krystalizace v českém životě politickém i kulturním, španělská vláda aktivizovala i osobnosti, jimž až dosud zaujímání vyhraněných politických postojů nebylo právě vlastní (příklad Karla Čapka je jistě nad jiné výmluvný), avšak v důsledcích vedla ke zřetelnému sblížení demokratického středu s levicí, jež bylo jedním ze základních předpokladů vybudování jednotné protifašistické fronty na skutečné široké základně.
Česká literatura hrála v hnutí na podporu španělského lidu jako celek velmi čestnou úlohu, zásadní ideové protiklady mezi oběma krajními křídly českých literátů se ovšem zcela zákonitě promítly i do jejich postoje k španělským událostem. Autoři BLOKu patřili k těm, kdo si dosah španělské občanské války uvědomili nejdříve; na stránkách čtvrtletníku U (od slova Umění) se její ohlasy objevují takřka systematicky, což zcela odpovídá závažnosti této události jak v domácím, tak i ve světovém měřítku
Dne 4. července 1937 se konal ve Valencii Druhý mezinárodní kongres spisovatelů, jehož devíti zasedání se účastnilo 88 delegátů a stal se jednotným burcujícím a manifestačním projevem kultury a humanity. Účastníci kongresu se obracejí na ty, „kteří pro nedostatek informací mají ještě iluzi, že by mohli zachovávati neutralitu“. Obracejí se i k těm, „kteří ještě věří směšným slibům, za něž fašismus skrývá své dílo destrukce a smrti. (U II, 1937.)
Za tuto výzvu se plně postavili všichni účastníci kongresu, mj. Andersen Nexö, José Bergamin, Alexej Tolstoj, Tristan Tzara, Malcolm Cowley, Anna Seghersová, Vsevolod Višněvskij, Erich Weinert, André Malraux, Egon Erwin Kisch, Romain Rolland, Bernard Shaw, Ilja Erenburg, Heinrich Mann, Louis Aragon ad.
Zmínili jsme se již o vědomí solidarity s bojujícím Španělske jako o myšlenkové ose čtvrtletníku U. Nejpřesvědčivějším vyjádřením tohoto vědomí byl zde burcující článek Louise Aragona Nezapomeňte na Španělsko! Přední představitel pokrokové francouzské literatury, jehož názory a díla byly v U vícekrát komentovány, neboť pro svůj vřelý vztah k SSSR i stranění metodě socialistického realismu byl Aragon BLOKu zajisté nad jiné blízký, se vyznává ze své lásky ke Španělsku a jeho lidu, připomíná hrdinské tradice Španělska, zakotvené v nejlepších dílech španělského písemnictví, a vyjadřuje víru v konečné vítězství pokrokových sil.
Ale leitmotivem jeho článku, každým slovem prozrazujícího přímo vášnivé zaujetí pro věc španělské republiky, bylo zdůrazněné přesvědčení o světovém dosahu španělské občanské války, o nutnosti mobilizovat na podporu španělského lidu celý pokrokový svět („boj ve Španělsku, toť boj, pro nějž je možno umírat třeba na pobřeží Pacifiku“). Aragon dobře chápal, že ve Španělsku jde o skutečně zásadní, svou povahou nadnárodní konflikt sil společenského pokroku s nejbrutálnějšími formami reakce. Aragon vyvodil z tohoto poznání závažný závěr, že přirozeným pokračováním boje na pyrenejských frontách se musí stát boj proti fašismu kdekoli ve světě.
Básnickým vystižením podstaty společného boje je Aragonův obraz spojení francouzské a republikánské španělské trikolory, spojení, jehož základem je oběma společná rudá barva. Ani ve svých článcích nepřestává být Aragon básníkem. Známe jeho názory již z programového prohlášení BLOKu; obrací se nejen na své krajany, nýbrž na všechny umělce kdekoli na světě: „Vyzývám své bratry, spisovatele a umělce Francie, ty, kdož jsou mistry slov, tónů a barev, a žádám je, aby probudili všechny síly svého génia, všechno bohatství svého nadání a svého srdce, - nové křižáctví, křižáctví poezie a umění pro Španělsko! Vyzývám je, aby dali pro Španělsko Pasionarie své umění, svou poezii, jež jest takřka jejich životem a jež tvoří prestiž kultury naší země!“
Vedle článku Aragonova objevil se v čísle ještě další příspěvek, dotýkající se španělské problematiky a v U svým způsobem překvapivý především kvůli osobnosti svého autora. Jde o přednášku Václava Černého Pohled na současnou španělskou poezii. Na stránkách U se totiž dosud neobjevil autor, který by byl Bloku názorově tak vzdálen, jako právě Václav Černý, přesvědčivý stoupenec individualismu i výlučnosti umění, už po několik let známý také jako příležitostný kritik marxistické estetiky, avšak velmi dobrý znalec románských literatur. Měl tedy nepochybně předpoklady k tomu, aby o španělském písemnictví pojednal zasvěceně. Proto U otisklo jeho přednášku, jež se soustředila na výklad tvorby nejvýznamnějších básnických představitelů Generace 98 – Machada, Unamuna a Jimenéze – a na seznámení s dílem nejtalentovanějších mladých lyriků – Lorcy a Albertiho. Ani zde ovšem Černý nijak podstatněji nevybočil ze svých základních názorových pozic, nerevidoval nikterak svou estetickou orientaci. Přes evidentní rozdíly mezi Černým a BLOKEM musíme hledat vysvětlení hlavně ve společenskopolitické situaci a znovu opakovat zjištění: tváří v tvář fašistickému nebezpečí bylo nezbytně nutné, jak to později v druhém čísle členské korespondence formuloval Václavek, „jíti odvážně přes tradiční hranice levice a přibírati všechny, kdož blízkostí svého stanoviska a kvalitou své práce ke spolupráci se hodí“.
Těžko však něco namítat proti závěru Černého přednášky, upozorňujícímu na splynutí španělských literátů se současným politickým zápasem svého lidu a uplatňujícímu i postřeh o aktuálním smyslu quijotovské tradice, s kterým jsme se ovšem u jiných autorů již setkali: „Španělské básnictví, od svých počátků zamilované do konkrétního, skutečného, syrového života, sestoupilo do ulic, vrhlo se do denního zápasu, bojuje – bezmála už od začátku republiky – o zájmy této chvíle. Republika měla zapotřebí všech sil těla i ducha – španělská poezie jí věnovala své. Múzy umlkly už chvíli před požárem. Ale vnitřní opravdovost, s níž se španělští básníci dali do boje za svou vlast, nás ujišťuje, že splatí i svůj dluh básnický, že naplní i svou povinnost duchovně tvůrčí. Tou povinností je pokračovat v odkaze Antonia Machada, Miguela de Unamuna a Federica García Lorcy. Tím dluhem je epos španělského lidu, jehož osud se dnes naplňuje. Epos Sancha Panzy! Toho Panzy, jenž – dědic a naplňovatel odkazu Quijotova – bojuje dnes na všech frontách své vlasti o budoucnost největších statků lidských, o budoucnost nás všech.“
Věnováno 42. Václavkově Olomouci