(Berlínské interview Alexandra Zinovjeva)

Rozhovor s ruským filozofem, sociologem, spisovatelem a disidentem Alexandrem Zinovjevem (1922–2006) vyšel ve francouzském deníku Le Figaro 24. července 1999. V ruském překladu text uveřejnil list Sovetskaja Rossija 1. března 2012 a letos jej opět připomněla některá ruská média a blogy. Interview poskytl A. Zinovjev ještě v Berlíně, těsně před svým návratem z německé emigrace zpátky do Ruska. Ani po patnácti letech tento rozhovor neztratil nic na své zajímavosti a aktuálnosti. Se Zinovjevovým „mechanickým“ pojetím historického vývoje lze sice polemizovat z dialektického hlediska, avšak mnohé důležité vývojové tendence, které Zinovjev charakterizoval, se zatím plně potvrdily.

Oproti r. 1999 se ale výrazně změnila situace v Rusku a v řadě dalších zemí, zejména v dynamicky se rozvíjející Číně. Nynější Rusko „za Putina“ už není oním ostudně zdecimovaným Ruskem na sklonku jelcinovské éry, nýbrž je sebevědomou, hospodářsky i kulturně se vzmáhající mocností, která znovu začíná hrát velmi významnou úlohu ve světovém ekonomickém a politickém dění. Připomeňme např. důležité integrační procesy, jako je Euroasijský ekonomický svaz (dohoda o jeho vzniku byla letos v květnu podepsána zakládajícími členy – Ruskem, Kazachstánem a Běloruskem, souhlas s připojením už vyslovily i Arménie a Kyrgyzstán; Svaz by měl fungovat od ledna 2015); připomeňme rovněž horečnatě narůstající ekonomickou spolupráci uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika – letos v červenci organizace založila vlastní rozvojovou banku a rezervní fond). Na druhé straně ani pozice USA coby světového vůdce a četníka se už nejeví tak absolutně neotřesitelnou, jako tomu bylo v době Zinovjevova rozhovoru. Změny, k nimž za patnáct let svět dospěl, ještě více zviditelnily vývojové tendence globalizace a s nimi související konflikt mezi Západem a Ruskem. Současné tragické události na Ukrajině coby součást velmocenského tažení USA proti sílící roli Ruska a jeho spojenců jsou toho důkazem.

ib

S jakými pocity se vracíte do vlasti po tak dlouhém vyhnanství?

S pocitem, že jsem kdysi opustil mocnost silnou, váženou, dokonce vzbuzující strach, avšak když jsem se vrátil, našel jsem poraženou zemi úplně v troskách. Na rozdíl od jiných bych sám nikdy SSSR neopustil, pokud bych měl alespoň trochu jinou volbu. Emigrace byla pro mě skutečným trestem.

Nicméně zde (tj. v Německu) vás přijali s otevřenou náručí.

To je pravda… Ale bez ohledu na triumfální přijetí a světový úspěch mých knih jsem se tady vždycky cítil jako cizinec.

Po krachu komunismu se základním předmětem vašeho výzkumu stal západní systém. Proč?

Protože došlo k tomu, co jsem předpovídal: pád komunismu se změnil v rozvrat Ruska.

Znamená to tedy, že za bojem s komunismem se skrývalo přání zničit Rusko?

Přesně tak.Říkám to, poněvadž jsem byl svého času nedobrovolným účastníkem tohoto – pro mne hanebného – dění. Ruskou katastrofu chtěli a naprogramovali tady na Západě. Četl jsem dokumenty, zúčastnil jsem se výzkumů, které pod záminkou ideologického boje ve skutečnosti připravovaly zkázu Ruska. A to mi přišlo natolik nesnesitelné, že už jsem nadále nemohl setrvávat v táboře těch, kteří ničí můj národ a mou zemi. Západ mi není cizí, ale považuji ho za nepřátelskou mocnost.

Stal se z vás vlastenec?

Vlastenectví se mě netýká. Dostalo se mi internacionální výchovy a té zůstanu věrný. Dokonce ani nemohu říci, zda miluji Rusy a Rusko či nikoli. Přesto však patřím k tomuto národu a zemi. Jsem jejich součástí. Nynější útrapy mého národa jsou tak strašlivé, že je nemohu sledovat poklidně zdálky. Hrubost globalizace vynáší na světlo nepřijatelné věci.

Přesto se dneska mnozí bývalí sovětští disidenti vyjadřují o své někdejší vlasti jako o zemi lidských práv a demokracie. A nyní, když se toto hledisko na Západě všeobecně vžilo, snažíte se ho vyvrátit. Není v tom rozpor?

V době studené války demokracie sloužila jako zbraň v boji proti komunistickému totalitarismu. Dneska chápeme, že studená válka představovala kulminační moment v historii Západu. V tom čase bylo na Západě všechno: růst blahobytu nemající obdoby, skutečná svoboda, neuvěřitelný sociální pokrok, kolosální vědecké a technické objevy! Avšak současně se Západ nepozorovatelně měnil. Nesmělá integrace rozvinutých zemí, která tenkrát začala, byla v podstatě předchůdkyní internacionalizace hospodářství a globalizace moci, jejichž jsme dneska svědky. Integrace může sloužit růstu obecného blahobytu a mít kladné důsledky, pokud například uspokojuje legitimní snahu bratrských národů o sjednocení. Integrace, o které mluvíme, byla ale od samého počátku promyšlena jako vertikální struktura, přísně kontrolovaná nadnárodní mocí. A bez úspěšného provedení ruské – protisovětské – kontrarevoluce by Západ nemohl přejít ke globalizaci.

Znamená to, že Gorbačovova role nebyla kladná?

Dívám se na věci z trochu jiného úhlu. Navzdory ustálenému mínění se sovětský komunismus nezhroutil kvůli vnitřním příčinám. Jeho krach je nepochybně největším vítězstvím v historii Západu. Neslýchaným vítězstvím, jež, jak opakuji, umožňuje zřízení globální moci. Konec komunismu také znamenal konec demokracie. Současná epocha není jenom postkomunistická, je ke všemu i postdemokratická! Dneska jsme svědky zavedení demokratického totalitarismu – či chcete-li totalitní demokracie.

Nezní to všechno poněkud absurdně?

Ani za mák. Demokracie potřebuje pluralismus, ale pluralismus předpokládá existenci alespoň dvou více méně stejných sil, které mezi sebou zápasí a zároveň se navzájem ovlivňují. V době studené války byla světová demokracie, globální pluralismus, uvnitř kterého koexistovaly dva vzdorující si systémy: kapitalistický a komunistický. A rovněž země s nejasným, leč strukturovaným systémem, které nebylo možné zařadit do oněch dvou skupin. Sovětský totalitarismus byl vnímavý ke kritice přicházející ze Západu. A Západ byl zase pod vlivem SSSR, zejména prostřednictvím vlastních komunistických stran. Nyní žijeme ve světě, kde panuje jedna jediná síla, jedna ideologie a jedna pro-globalizační strana. Toto všechno dohromady se začalo formovat ještě za studené války, kdy se postupně a v nejrůznějších podobách objevily superstruktury: obchodní, bankovní, politické a informační organizace. Bez ohledu na různé sféry činnosti tyto síly sjednocovala jejich nadnárodní podstata. S krachem komunismu začaly řídit svět. Takovým způsobem se západní země dostaly do vládnoucího postavení, ale současně s tím i do postavení podřízeného, neboť postupně ztrácejí svou suverenitu ve prospěch toho, co já nazývám „nad-společností“. Planetární nad-společnost sestává z obchodních a neobchodních organizací, jejichž vliv sahá daleko za hranice jednotlivých států. Země Západu, stejně jako jiné země, jsou podřízeny kontrole těchto nadnárodních struktur. A to přitom byla suverenita států neoddělitelnou součástí pluralismu, a tudíž i demokracie, v planetárním měřítku. Nynější panující nad-vláda („sverchvlasť“, „supervláda“ – pozn. překl.) potlačuje suverénní státy. Evropská integrace, která se nám rozvíjí před očima, vede také k tomu, že uvnitř tohoto nového konglomerátu pluralismus mizí ve prospěch nadnárodní moci.

Nezdá se vám ale, že Francie a Německo i nadále zůstávají demokratickými státy?

Země Západu poznaly skutečnou demokracii v době studené války. Politické strany měly opravdové politické rozdíly a různé politické programy. Rovněž tiskové orgány se navzájem silně lišily. To všechno ovlivňovalo život prostých lidí, přispívalo k růstu jejich blahobytu. Tomu je teď konec. Demokratický a vzkvétající kapitalismus se sociálně orientovaným zákonodárstvím a garancemi zaměstnanosti vděčil za mnohé strachu z komunismu. Po pádu komunismu v zemích východní Evropy začal na Západě masivní útok na sociální práva občanů. Dneska socialisté, kteří jsou u moci ve většině evropských států, provádějí politiku demontáže systému sociálního zabezpečení, politiku likvidující všechno socialistické, co měli v kapitalistických zemích. Na Západě už není politická síla, jež by byla schopná ochránit prosté občany. Existence politických stran je čistou formalitou. S každým dnem bude mezi nimi stále méně a méně rozdílů. Válka na Balkánu byla všelijaká, jenom ne demokratická. A přesto ji vedli socialisté, kteří historicky stáli proti podobným dobrodružstvím. Ekologové, již jsou také v některých státech u moci, přivítali ekologickou katastrofu vyvolanou bombardováním NATO. Dokonce si dovolili tvrdit, že bomby obsahující ochuzený uran nepředstavují pro okolní prostředí žádné nebezpečí, třebaže vojáci při jejich nabíjení používají zvláštní ochranné kombinézy. Demokracie se tudíž postupně vytrácí ze společenské organizace západních zemí. Všude se šíří totalitarismus, jelikož nadnárodní struktura vnucuje státům své vlastní zákony. Tato nedemokratická nadstavba vydává rozkazy, stanovuje sankce, organizuje embarga, shazuje bomby, trápí hladem. Podřizuje se jí dokonce i Clinton. Finanční totalitarismus si podrobil politickou moc. Chladnému finančnímu totalitarismu jsou cizí emoce a pocit lítosti. Ve srovnání s finanční diktaturou lze diktaturu politickou pokládat za zcela lidskou. Uvnitř i těch nejkrutějších diktatur byl možný alespoň nějaký odpor. Bankám se vzpírat nelze.

A co revoluce?

Demokratický totalitarismus a finanční diktatura vylučují možnost společenské revoluce.

Proč?

Protože v sobě slučují hrubou všemocnou vojenskou sílu a škrcení financí v celosvětovém měřítku. Všechny revoluční převraty někdy dostávaly podporu zvnějšku. To není od nynějška možné, neboť už nejsou a nebudou suverénní státy. Navíc na nejnižším společenském stupni dělnickou třídu nahradila třída nezaměstnaných. A co chtějí nezaměstnaní? Práci. Proto se nacházejí v nevýhodnějším postavení než dělnická třída v minulosti.

Všechny totalitní systémy měly svou ideologii. Jakou ideologii má ona nová společnost, kterou nazýváte postdemokratickou?

Nejvlivnější západní teoretikové a politici se domnívají, že jsme vstoupili do epochy postideologické. A to proto, že slovem „ideologie“ míní komunismus, fašismus, nacismus atd. Ve skutečnosti ideologie, nad-ideologie západního světa, jež se rozvíjela během posledních padesáti let, je mnohem silnější než komunismus nebo nacionální socialismus. Západního obyvatele ohlupují mnohem více než kdysi dříve obyčejného sovětského člověka prostřednictvím komunistické propagandy. V oblasti ideologie nejsou tím hlavním ideje, nýbrž mechanismy jejich šíření. Například síla západních masmédií je nesrovnatelně vyšší, než byly nejsilnější propagandistické prostředky Vatikánu v době jeho největší moci. A nejde jen o celou kinematografii, literaturu, filozofii – veškeré hybné páky vlivu a prostředky šíření kultury v nejširším slova smyslu působí tímto směrem. Při nejmenším impulsu všichni, již fungují v dané sféře, reagují v takovém souladu, až to bezděky vyvolává představu o příkazech vycházejících z jediného mocenského bodu. Stačilo přijmout rozhodnutí pranýřovat generála Karadžiče nebo prezidenta Miloševiče nebo kohokoli jiného, a hned proti nim zapracovala celá planetární propagandistická mašinérie. V důsledku toho – místo aby odsoudili politiky a generály NATO za porušení veškerých existujících zákonů –, je drtivá většina západních obyvatel přesvědčena, že válka proti Srbsku byla nutná a spravedlivá. Západní ideologie kombinuje a zaměňuje ideje podle svých potřeb. Jednou z takových idejí je ta, že západní hodnoty a způsob života jsou nejlepší na světě! Byť pro většinu lidí na zeměkouli mají tyto hodnoty zhoubné následky. Zkuste třeba přesvědčit Američany, že dotyčné hodnoty zahubí Rusko. Nepodaří se vám to. Dále budou hlásat svou tezi o univerzálnosti západních hodnot, a tím vyznávat jeden ze stěžejních principů ideologického dogmatismu. Západní teoretici, politici a masmédia jsou naprosto přesvědčení, že jejich systém je ten nejlepší. Právě proto jej bez jakýchkoli pochybností a s klidným svědomím vnucují celému světu. Západní člověk, nositel těchto nejvyšších hodnot, je daným způsobem nový nadčlověk. Na termín se sice vztahuje tabu, leč všechno ústí právě sem. Zmíněný jev je pochopitelně nutné studovat vědecky. Musím však podotknout, že provádění vědeckých výzkumů se v některých oblastech sociologie a historie stalo krajně obtížným. Vědec, jenž náhle vzplane touhou studovat mechanismy demokratického totalitarismu, narazí na neuvěřitelné nesnáze. Udělají z něho odpadlíka. Na druhé straně ti autoři, jejichž výzkum slouží panující ideologii, jsou zaplavováni granty a vydavatelské domy a masmédia bojují o právo s nimi spolupracovat. Vyzkoušel jsem si to na vlastní kůži, když jsem přednášel a působil jako badatel na zahraničních univerzitách.

Cožpak v té nad-ideologii, kterou nemáte rád, neexistují ideje tolerance a úcty k bližnímu?

Když posloucháte představitele západní elity, vypadá všechno tak čisté, šlechetné, uctivé k lidem. Používají totiž klasické pravidlo propagandy: maskují realitu sladkými řečmi. Stačí si však zapnout televizi, jít do kina, otevřít bestseller, poslechnout si populární hudbu, abyste se přesvědčili o opaku: bezpříkladně se rozšířil kult krutosti, sexu a peněz. Ušlechtilé řeči mají za úkol zakrývat tyto tři pilíře (jsou i další) totalitní demokracie.

A jak je tomu s lidskými právy? Cožpak je právě na Západě nedodržují ze všeho nejvíce?

Idea lidských práv se od nynějška ocitá pod stále větším a větším tlakem. Dokonce i čistě ideologická teze, podle které jsou tato práva vrozená, neodcizitelná, dneska neobstojí ani při první přísné analýze. Jsem odhodlaný podrobit západní ideologii stejné vědecké analýze, jakou jsem uplatnil vůči komunismu. To by ale bylo na dlouhý rozhovor, nikoli na ten dnešní…

Má západní ideologie klíčovou ideu?

Ideu globalizace! Jinak řečeno, světové panství! A jelikož je tato idea dosti nepřijatelná, zakrývají ji obšírnými frázemi o planetární jednotě, o transformaci světa do jednoho integrovaného celku… Ve skutečnosti nyní Západ zahájil strukturní změny celoplanetárního rozsahu. Na jedné straně západní společnost vládne celému světu, na druhé straně se sama přestavuje podle vertikály, s nadnárodní mocí na samém vrcholu pyramidy.

Světová vláda?

Ano, chcete-li.

Pokud bychom něčemu takovému uvěřili, nepodlehli bychom blouznivým fantaziím o světovém spiknutí?

Jaképak spiknutí? Žádné spiknutí neexistuje. Světová vláda je řízena šéfy nadnárodních obchodních, finančních a politických struktur, které jsou všem dobře známé. Podle mých propočtů tato nad-společnost, jež dneska řídí svět, už čítá kolem padesáti milionů lidí. Jejím centrem jsou USA. Země západní Evropy a někteří bývalí asijští „tygři“ tvoří její základnu. Ostatní země se nacházejí pod její vládou podle přísného finančně-ekonomického odstupňování. Taková je realita. A co se týká propagandy, ta tvrdí, že vytvoření světové vlády, kontrolované světovým parlamentem, je žádoucí, poněvadž svět je velké bratrstvo. Všechno jsou to žvásty určené davu.

Evropský parlament také?

Ne, neboť Evropský parlament existuje. Bylo by ale naivní věřit, že Evropská unie byla výsledkem dobré vůle vlád zemí, jež do ní vstoupily. Evropská unie je zbraní ke zničení národních suverenit. Je to součást projektů vypracovaných nadnárodními organismy.

Evropské společenství změnilo svůj název po krachu Sovětského svazu. Jako by ho chtělo doslova nahradit, začalo se nazývat Evropský „svaz“ (svaz čili unie: v ruštině se EU nazývá Jevropejskij sojuz, zkráceně Jevrosojuz – pozn. překl.). Mohlo se koneckonců pojmenovat i jinak. Vedoucí činitelé Evropské unie se nazývají komisaři, zrovna jako bolševici. A stojí v čele komisí, stejně jako bolševici. Poslední prezident byl „zvolen“, byv jediným kandidátem…

Nesmíme zapomínat, že proces společenské organizace se podřizuje jistým zákonům. Jedna věc je organizovat milion lidí, něco jiného je organizovat deset milionů, a organizovat sto milionů, to už je velmi těžký úkol. Organizovat pět set milionů lidí pak představuje úkol kolosálního rozměru. Musí se vytvářet nové administrativní orgány, musí se učit lidé, kteří budou tyto orgány řídit a zabezpečovat jejich plynulé fungování. To je prvořadý úkol. Sovětský svaz v podstatě představuje klasický příklad mnohonárodního konglomerátu, vedeného nadnárodní řídící strukturou. Evropská unie chce dosáhnout lepších výsledků než Sovětský svaz! A plně si to zaslouží. Už před dvaceti lety jsem byl ohromen tím, že tak zvané defekty sovětského systému byly ještě silněji rozvinuty na Západě.

Například jaké?

Plánování! V západní ekonomice se nekonečně více plánuje, než se kdysi plánovala ekonomika SSSR. Byrokracie! V Sovětském svazu působilo ve sféře řízení a administrativní správy země od 10 do 12 % aktivního obyvatelstva. Ve Spojených státech je takovýchto pracovníků 16 až 20 %. Přesto však SSSR kritizovali právě kvůli jeho plánovité ekonomice a zátěži byrokratického aparátu. V Ústředním výboru KSSS pracovaly dvě tisícovky lidí. Aparát komunistické strany dosahoval počtu 150 tisíc pracovníků. Dneska na Západě najdete desítky, ba stovky podniků průmyslového i bankovního sektoru, které zaměstnávají mnohem více lidí. Byrokratický aparát sovětské komunistické strany byl nicotně malý ve srovnání s personálem velkých nadnárodních korporací na Západě. Ve skutečnosti je nutno přiznat, že Sovětský svaz byl řízen špatně právě kvůli nedostatku administrativního personálu. Bylo nutné mít dva- až třikrát více administrativních pracovníků! Evropská unie si tyto problémy výborně uvědomuje, a proto jim věnuje pozornost. Integrace není možná bez existence impozantního byrokratického aparátu.

To, o čem mluvíte, je v příkrém rozporu s idejemi liberalismu, stavěnými na odiv evropskými vedoucími představiteli. Nemyslíte si, že celý jejich liberalismus je pouhou fasádou?

Administrativa má tendenci se silně rozrůstat, což je nebezpečné pro ni samu. Ví o tom. Jako kterýkoli organismus, i ona si nachází vlastní protijedy, aby prodloužila své normální fungování. Jedním z protijedů je soukromá iniciativa. Dalším je společenská a individuální morálka. Když tyto protijedy používá, bojuje moc vlastně s tendencemi k sebezničení. Proto si vymyslela liberalismus coby protiváhu vlastní tíhy. Nicméně být dneska liberálem je absurdní. Liberální společnost už neexistuje. Liberální doktrína nikterak neodpovídá reáliím epochy, v níž koncentrace kapitálu nemá v lidských dějinách obdoby. Pohyb kolosálních finančních prostředků nebere žádný ohled na zájmy jednotlivých států a národů, sestávajících z individuí. Liberalismus chápeme jako osobní iniciativu a převzetí finančních rizik na sebe. Dneska jakýkoli podnik vyžaduje peníze poskytované bankami. Tyto banky, jejichž počet se postupně snižuje, provádějí politiku, která je svou podstatou diktátorská, dirigentská. Majitelé podniků jsou jim vydáni na milost, poněvadž všechno se podřizuje kreditu, a tudíž je pod kontrolou finančních organizací. Důležitost individua – základ liberalismu – se den za dnem zmenšuje. Dneska nemá význam, kdo řídí ten nebo onen podnik, tu nebo onu zemi: Bush nebo Clinton, Kohl nebo Schröder, Chirac nebo Jospin, jaký je v tom rozdíl?

Totalitní režimy 20. století byly mimořádně kruté, což nelze říci o západní demokracii.

To hlavní nejsou metody, nýbrž dosažené výsledky. Mám uvést příklad? V boji s nacistickým Německem ztratil Sovětský svaz 20 milionů lidí (podle posledních údajů Ministerstva obrany RF 27 milionů – pozn. ruského překladatele) a utrpěl obrovskou zkázu. Během studené války, války bez bomb a děl, bylo ztrát ve všech směrech daleko více! Za poslední desetiletí se délka života Rusů zkrátila o deset let! Úmrtnost katastrofálně převyšuje porodnost. Dva miliony dětí nespí doma. Pět milionů dětí školního věku nenavštěvuje školu. Evidováno je 12 milionů narkomanů. Všeobecným jevem se stal alkoholismus. Sedmdesát procent mládeže není schopno vojenské službykvůli různým fyzickým nedostatkům. To jsou přímé důsledky porážky ve studené válce, po níž následoval přechod k západnímu způsobu života. Pokud to bude pokračovat, počet obyvatel země rychle klesne zpočátku ze 150 milionů na 100 – a potom i na 50. Demokratický totalitarismus překoná všechny předchozí totalitní režimy.

V násilí?

Drogy, špatná výživa, AIDS jsou zdaleka efektivnější než válečné násilí. Třebaže po kolosálně ničivé studené válce Západ vynalezl „válku mírotvornou“. Kampaně irácká a jugoslávská představují dva příklady kolektivního trestu a mimořádně rozsáhlých akcí odplaty, jimž propagandistická mašinérie přiřkla význam „ušlechtilé záležitosti“ nebo „humanitární války“. Zaměřovat násilí obětí proti jim samým, to je další technologie. Příkladem jejího použití je ruská kontrarevoluce roku 1985 (tj. zahájení tzv. perestrojky – pozn. překl.). Když však země západní Evropy rozpoutaly válku proti Jugoslávii, vedly tím válku samy proti sobě.

Podle vašeho názoru byla válka proti Srbsku také válkou proti Evropě?

Naprosto přesně. Uvnitř Evropy existují síly, jež jsou schopné ji donutit, aby konala sama proti sobě. Srbsko bylo vybráno proto, že se stavělo na odpor vůči válcující globalizaci. Rusko může být další na seznamu. Před Čínou.

Bez ohledu na jeho jaderný arzenál?

Jaderný arzenál Ruska je ohromný, ale zastaralý. Navíc jsou Rusové morálně odzbrojení a připravení kapitulovat… Zdá se mi, že co do hrůznosti překoná 21. století všechno, co lidstvo dosud vidělo. Jen si představte budoucí globální válku s čínským komunismem. Kvůli vítězství nad takovou hustě osídlenou zemí bude nutné zničit nikoli 10–20 milionů lidí, nýbrž nějakých 500 milionů. Což je dneska zcela možné, vezmeme-li v úvahu úroveň rozvoje úspěchů propagandistické mašinérie. Rozumí se ve jménu svobody a lidských práv. Pokud tedy nějaká PR organizace nevymyslí nový, neméně ušlechtilý důvod.

A nezdá se vám, že lidé mohou mít vlastní názor, že mohou hlasovat a takovým způsobem vyjadřovat své mínění?

Zaprvé lidé už nyní hlasují málo a později budou ještě méně. Pokud jde o společenské mínění, formují ho na Západě masmédia. Stačí si vzpomenout na všeobecné schválení války v Kosovu. Vzpomeňte si na španělskou válku! Dobrovolníci z celého světa se sjížděli, aby bojovali na jedné nebo druhé straně. Vzpomeňte si na válku ve Vietnamu. Od nynějška jsou lidé natolik vedení, že reagují výhradně tak, jak si přejí vládcové propagandy.

Sovětský svaz a Jugoslávie byly nejvíce polyetnickými zeměmi světa, a bez ohledu na to byly zničené. Vidíte snad vztah mezi rozpadem polyetnických států na straně jedné – a propagandou polyetnicity na straně druhé?

Sovětský totalitarismus vybudoval skutečně mnohonárodní a polyetnickou společnost. Právě západní demokracie vynaložily nadlidské propagandistické úsilí, aby podněcovaly různé druhy nacionalismu, jelikož rozbití SSSR se jim jevilo jako nejlepší způsob jeho zničení. Stejný mechanismus zafungoval v Jugoslávii. Německo vždycky usilovalo o likvidaci Jugoslávie. Pokud byla Jugoslávie jednotná, mohla se stavět na odpor. Podstata západního systému spočívá v rozdělování, aby pak mohl snadněji určovat své zákony všem zemím najednou, a sám vystupovat v roli nejvyššího soudce. Neexistují žádné důvody, proč bychom neměli předpokládat, že v budoucnu bude podobná technologie použita k rozdělení Číny.

Indie a Čína vystoupily proti bombardování Jugoslávie. Mohou v nějakém případě zformovat pól odporu? Vždyť dvě miliardy lidí už něco znamenají!

Prostředky těchto zemí nelze v žádném případě srovnávat s vojenskou silou a technologiemi Západu.

Největší dojem tedy na vás udělala účinnost vojenského arsenálu USA v Jugoslávii?

Pouze v tom to netkví. Jestliže by bylo přijato patřičné rozhodnutí, Srbsko by přestalo existovat během několika hodin. Podle všeho si představitelé nového světového řádu zvolili strategii permanentního násilí. Teď budou jeden za druhým propukávat lokální konflikty kvůli tomu, aby je hasila mašinérie „mírotvorné války“, kterou jsme už viděli v akci. V podstatě se může jednat o technologii řízení celé planety. Západ kontroluje větší část světových přírodních zásob. Jeho intelektuální zdroje milionkrát převyšují zdroje ostatního světa. Tato drtivá přesila podmiňuje hegemonii Západu v oblasti technologií, umění, masmédií, informatiky, vědy, a odtud pokračuje převaha ve všech dalších sférách. Pouhé dobytí světa by bylo příliš jednoduché. Svět je totiž nutné ještě řídit! Právě tento fundamentální problém se nyní pokoušejí vyřešit Američané… Uvědomte si, že v časech Kristových bylo na zeměkouli všeho všudy kolem 100 milionů lidí. Dneska má takové množství obyvatel jenom samotná Nigérie! Jedna miliarda „západomanů“ a lidí, již si asimilovali, bude řídit celý svět. Avšak i tato miliarda musí být opět řízená. Na řízení západního světa bude se vší pravděpodobností potřeba 200 milionů lidí. Ty je nutné vybírat, učit. To je důvod, proč je Čína odsouzena k porážce v boji proti hegemonii Západu. Tato země nemá dostatek řízení, ani intelektuálních a ekonomických zdrojů, aby zavedla efektivní řídící aparát, sestávající z nějakých 300 milionů lidí. Pouze Západ je schopen řešit problémy řízení světa. A už se do toho pustil. Stovky tisíc západomanů v bývalých komunistických zemích, například v Rusku, zpravidla zaujímají vedoucí posty. Totalitní demokracie bude navíc i koloniální demokracií.

Podle Marxe kolonizace kromě krutosti a násilí přinášela i blaha civilizace. Je možné, že se historie lidstva opakuje na novém stupni?

Opravdu, proč by ne? Ale ouvej, nikoli pro všechny. Jaký vklad přinesli civilizaci američtí indiáni? Prakticky žádný, jelikož byli rozdrceni, zničeni, setřeni z povrchu zemského. A teď se podívejte na vklad Rusů! A vůbec připomenu důležitou věc: Západ se ani tolik neobával vojenské síly SSSR, jako se bál jeho intelektuálního, uměleckého a sportovního potenciálu. Západ viděl, nakolik byl SSSR plný života! A to je to hlavní, co se musí u nepřítele zničit. A právě to učinili. Ruská věda je dneska závislá na americkém financování. Je v žalostném stavu, poněvadž Spojené státy nemají zájem financovat konkurenci. Američané raději zaměstnávají ruské vědce u sebe v USA. Sovětská kinematografie byla také zničena a nahrazena americkou. Totéž se stalo s literaturou. Světové panství se projevuje především jako intelektuální, nebo chcete-li kulturní diktát. To je důvod, proč se Američané v posledních desetiletích na celém světě tak horlivě snaží stáhnout intelektuální a kulturní úroveň na úroveň sobě vlastní, což jim dovolí tento diktát uskutečnit.

Neobrátí se ale ono panství v konečném výsledku v blaho celého lidstva?

Ti, kdo budou žít za deset generací, budou opravdu moci říci, že všechno proběhlo ve jménu lidstva, tudíž pro jejich blaho. Leč jak je tomu s Rusem či s Francouzem, kteří žijí dneska? Mají se radovat z toho, že jejich národy čeká osud amerických indiánů? Termín „lidstvo“ je abstrakcí. V realitě existují Rusové, Francouzi, Srbové a další. Pokud však nynější tendence bude pokračovat, potom národy, jež založily současnou civilizaci (mám na mysli latinské národy), postupně zmizí. Západní Evropu už zaplavili cizinci. Ještě jsme o tom nemluvili, ale tento jev není náhodný a není důsledkem jakoby nekontrolovatelného proudu lidí. Cílem je vytvořit v Evropě situaci shodnou se situací v USA. Myslím si, že Francouzi se nebudou moc radovat, když se dozvědí, že lidstvo bude šťastné, nicméně bez Francouzů. Koneckonců by to mohl být racionální projekt, ponechat na zeměkouli omezený počet lidí, kteří by si tu žili jako v ráji. Zbylí lidé by už samozřejmě své štěstí pokládali za výsledek historického vývoje… Ne. Význam má pouze ten život, který my a naši blízcí žijeme dneska.

Sovětský systém byl neefektivní. Jsou snad všechny totalitní společnosti odsouzeny k neefektivitě?

Co je to efektivita? Výdaje na hubnutí v USA převyšují státní rozpočet Ruska. A přesto počet tlustých obyvatel roste. Takových příkladů jsou desítky.

Lze říci, že rostoucí radikalizace na Západě povede k jeho vlastnímu zničení?

Nacismus byl zničen během totální války. Sovětský systém byl mladý a silný. Byl by nadále žil, kdyby nebyl zničen vnějšími silami. Sociální systémy samy sebe neničí. Rozbořit je může jenom vnější síla. Je to jako koule, jež se valí po povrchu: může ji zastavit pouze vnější překážka. Mohu to dokázat, jako se dokazuje teorém. Dneska nám vládne země, která má kolosální ekonomickou a vojenskou převahu. Nový rodící se světový řád usiluje o jednopolárnost. Jestliže toho nadnárodní vláda, když odstraní všechny vnější nepřátele, dosáhne, potom jediný sociální systém bude moci existovat až do skonání věků. Akorát člověk může na svou nemoc zemřít. Avšak skupina lidí, byť i malá, se už bude snažit přežít prostřednictvím reprodukce. A představte si sociální systém z miliard lidí! Jeho možnosti předvídat a předem odvracet sebedestruktivní jevy budou neomezené. Proces stírání rozdílů ve světě nemůže být v dohledné budoucnosti zastaven, protože demokratický totalitarismus je poslední vývojovou fází západní společnosti, která se zrodila v epoše renesance.

Z ruštiny přeložila IVANA BLAHUTOVÁ