(ohlédnutí za jednou recenzí)

ZDENĚK HRABICA

Před několika dny jsem se nostalgicky toulal centrem architektonicky spořádaného města Brna. Padalo mi ve vzpomínkách pod kolena. Svým pátým nástupištěm Hlavního nádraží, nad nímž zvoní umíráček. Šlo pak i o Zelný trh se stánky trhovců a zahrádkářů (momentálně rozkopaný), náměstí Svobody, Moravské náměstí. Jsou to dohromady opravdové perly moravské metropole, které zkrásněly. Stejně jako okolní ulice, nyní většinou pěší zóny.

K Brnu se vztahovaly moje vzpomínky. Můj tatínek Jakub Hrabica posluhoval sociálně demokratickému vedoucímu funkcionáři a jednomu ze zakladatelů KSČ, levicově orientovanému vůdci, poslanci říšského sněmu, senátoru Josefu Hybešovi. Kvůli němu otec vstoupil do zakládající se Komunistické strany Československa a stal se náčelníkem Federace dělnických proletářských jednot na Moravském Slovácku. Hybešovi uklízel jednopokojový skromný byt s postelí, skříní, stolem a dvěma židlemi a s věšákem. Na rudém polštářku nesl za rakví jeho vyznamenání a řády. Ještě předtím, než se nad jeho rovem objevil na brněnském hřbitově secesní pomník o rovnosti, jednotě a bratrství sochaře Rudolfa Schiebla s nápisem Senátor Josef Hybeš 1850–1921 Průkopník socialismu, předal mému tatínkovi svatý odkaz. Ten jej odevzdával i mně:

„Kubíne, dávej si po celý život velký pozor na jestřáby (myslel nenáviděné radikální Němce; převažovali počtem obyvatel nad Čechy, myslel na zuřivé antisemity), dávej si pozor na socany (myslel, ač byl průkopníkem socialismu a jeho předákem ty, co stále zrazovali myšlenku i činy), dávej si pozor na české (moravské) korouhvičky, co za falešný groš prodají svůj národ, naši proletářskou myšlenku za paklík tabáku.“

V různých obměnách jsem celý život opakovaně poslouchal tuto Hybešovu myšlenku. Provází mne podnes.

Právě jsem dočetl skvělou recenzi Karla Sýse v LUKu č. 17 o knize Brno nacistické z pera Alexandra Brummera a Michala Konečného (Host, Brno 2013), kterou jsem v řadě obdobné literatury, zahrnující Prahu, Jihlavu a jiná města naší kotliny, již přečetl. Přitom Brno je pro mne stejně blízké jako moje rodné město Jihlava. Jako dětský tuberák jsem na protektorátních cestách často pobýval na plicním oddělení v brněnském Králově Poli. Zažil jsem tu angloamerické bombardování Brna, Němci nazývaného jako předměstí Vídně. Byl jsem tu často i po válce. Nemohl jsem minout strašlivé dějiště nacistického mučení v Kounicových kolejích, kde byl před transportem do Breslau vyšetřován můj pozdější tchán Ladislav Hájek. Nejstrašlivěji si prý počínali ne říšští, ale brněnští Němci. Vychutnávali si, když vyšetřovaným českým komunistům, československým vojákům a sokolům stříkali proudem vodu do uší, do očí a do úst. Nic nového pod sluncem, donedávna a ještě dneska metoda aplikovaná vůči „arabským teroristům“ nejenom na kubánském Guantánamu, ale – jak se provalilo – i v „natovském“Polsku, s dotykem na Slovensko. Osobně jsem s blízkými prožíval demonstrace díkuvzdání v Gottwaldově údolí v Brně-Líšni. Byly to poválečné oslavy heroického a několik měsíců trvajícího osvobozování Brna a Moravy vojsky maršála Rodiona Malinovského, vojáky východní Svobodovy a rumunské armády.

Byl jsem v Brně, když zde porevoluční mládež pod záštitou tehdy Československého svazu mládeže organizovala nevídanou akci Mládež vede Brno. Mnozí její aktéři, později připojení ke „zločinecké klice“ v KSČ a ve společnosti, vedené Rudolfem Slánským, byli odsouzeni k hrdelním trestům. Nechyběli mezi nimi brněnští představitelé KSČ, ani tehdejší vedoucí tajemník KV KSČ Otto Šling. I Brno odhalovalo „sionistické zločince“ s vehemencí sobě vlastní!

Vyrušila je až léta šedesátá 20. století. Tehdy jsem na vlastní kůži jako mladý člověk poznal, co je moravský, brněnský šovinismus. Jeho nositelé nejenom mne posměšně nazývali pražským čížkem, ač jsem roduvěrný Moravák. Svou nenávist k čížkům ovšem přikrývali útočením proti „pragocentrismu“ a zaštiťovali své útoky moravskou orlicí.

Po 21. srpnu 1968 (a zvláště po 17. listopadu 1989) se znovu objevil značný radikalismus, vanoucí z Brna do Prahy. Očista KSČ, ale i spolkového života propukla s největší možnou intenzitou. Opět se tu hrozilo nejenom slovy, ale děly se i skutky. I zavírání viníků.

Někdejší pionýrský tajemník ČSM Drahoš Hvězda, pozdější prezident Společenstva cukrářů, se po srpnu 1968 odstěhoval do Brna, kde se musel po desetiletí hlásit na Krajské správě StB a nesměl navštěvovat město Jihlavu, kde začínal svou politickou kariéru.

Nakažlivé symptomy svých novodobých dějin převzali brněnští jestřábi po majetkovém převratu 17. listopadu 1989. Brno, kdysi hnědé, posléze zčásti rudé, mávnutím kouzelného proutku zmodralo. Z kdysi průmyslově strojírenské rozvinuté brněnské periferie zůstaly pouhé paběrky. Tuto dobu ideově poznamenal i věrozvěst, básník a dramatik, disident i nový ústavní činitel Milan Uhde. Znovu kráčel v předních řadách nového větru a navázal na svou oslavnou báseň o Klementu Gottwaldovi z 14. března 1953: „Do bitev půjde před řadami.“ Znovu kráčel a dosud kráčí a vyzývá do kroku, tentokrát kupředu pravá pod modrým občanským praporem s jinou symbolikou než za časů svého mládí.

Nejtragičtějším činem té doby po roce 1990 bylo však vybroušení rusko-českého nápisu na piedestalu pomníku „Vítězství Rudé armády nad fašismem“. Ten oznamoval slova Rozkazu nejvyššího velitele, maršála Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Stalina o osvobození Brna. Uvádělo se v něm mj.: „Vojska 2. ukrajinské fronty, pokračující v postupu, dnes 26. dubna (1945, doplněno ZH) důmyslným obchvatným manévrem a čelným útokem se zmocnila velkého průmyslového střediska Československa, města Brna, důležité železniční křižovatky a silného opěrného bodu německé obrany… Na počest vítězství buďtež jednotky, které nejvíce vynikly v boji za dobytí Brna, navrženy k vyznamenání řády. Dnes 26. dubna v 22 hodin hlavní město naší Vlasti Moskva, jménem Vlasti vypálí na počest skvělých vojsk 2. ukrajinské fronty, zmocnivších se města Brna, 20 salv z 224 děl. Za skvělé bojové činy vyslovuji díky Vámi vedenému vojsku, které se zúčastnilo bojů za osvobození Brna. Věčná sláva hrdinům padlým v boji za svobodu a nezávislost naší Vlasti! Smrt německým okupantům!“

Deska s nápisem nebyla sejmuta, ale byla po roce 1989 horlivými brněnskými sametovými brusiči z vojenského pomníku vybroušena. Tedy nenávratně zničena! Nikdo nedbal protestů a ošklivých nadávek, připomínajících situaci kolem likvidace tanku č. 23 na pražském Smíchově. Tehdejší brněnská politická moc nikoliv poprvé rozhodla o své dějinné pravdě. Byl jsem u toho a těžce jsem tyto okamžiky zloby a brněnské rusofobie spolu s odpůrci konání prožíval. Brusiči byli přikryti zelenou plachtou a pod sítí brousili ostošest. Na mé výtky odpovídali, že to všechno mají dobře zaplacené. Oddaně, za mrzký peníz od tehdejšího magistrátu Brna poškozovali v roce 1993, nad parkem Kolbiště na brněnském Moravském náměstí, vynikající umělecké dílo akademického sochaře Vincence Makovského. Jde o sochařské ztvárnění památníku, na němž se spolu s Makovským podílely stejně významné osobnosti, architekti Bohuslav Fuchs a Antonín Kurial. Pomník byl odhalen 25. dubna 1955, u příležitosti 10. výročí osvobození Brna.

Symbolizuje rudoarmějcovo gesto, který vztyčenou paží zastavuje palbu, neboť boj o Brno proti zběsilému německému nepříteli vítězně skončil. Od roku 1958 patří pomník mezi chráněné kulturní památky a na sochu je pohlíženo jako na vynikající dílo realistického figurálního sochařství 20. století. Od roku 1993, po vybroušení desky s textem rozkazu J. V. Stalina, zůstává plocha i po rekonstrukci prázdná a na odvrácené straně piedestalu jsou uvedeni autoři díla a zřizovatel pomníku, Magistrát města Brna. Mrtví autoři zůstávají mlčenliví, nikdo se jich na zásah do jejich duševního vlastnictví neptal. Záslužné je, že pomník po demontáži 11. října 2012 a po restaurování sochy stojí na svém místě.

Přes vynaložené milionové náklady je i tak památník škraloupem na duši Brna. Jistě ke spokojenosti mnoha z těch, o nichž se zmiňovala kniha Brno nacistické. Tento nehorázný čin se hodně blíží řádkům recenze Karla Sýse Když bylo Brnohnědou lodí; cituji recenzenta: „Knihu hyzdí i další povinná piha – plivanec, neřku-li přímo sranec na sovětské osvoboditele. Čím se hlavně vyznačovali? Myslíte bojovností, věrností slovanské myšlence, touhou položit život za nevděčný národ?Nikoli, hlavně znásilňovali a kradli hodinky.“ Na to si autoři recenzované knihy sami odpověděli Sýsem citovanou větou: „Obyvatelé Brna osvoboditele radostně vítali, ale po zkušenostech s opilými, rabujícími, znásilňujícími a hodinky kradoucími sovětskými vojáky přišlo vystřízlivění.“

Možná k těmto barbarským zloduchům patřil i statečný rudoarmějec, model Makovského pomníku, který dává vztyčenou rukou povel: „Zastavte palbu!“ Možná by měl mávnout paží k novému rozkazu: „Pokračovat, v palbě!“ Stalo by se tak i dneska zcela po zásluze, vůči novodobým zrůdám, které plivou na památku padlých vojáků – sovětských, československých i rumunských. Obětovali svůj život za životy tisíců Brňanů a Moravanů. Ty uctil jejich vrchní velitel dělostřeleckými salvami, vypálenými v Moskvě a také na vrchu hradu Špilberk.

Nebo se přece jen mýlím?

Autor recenze knihy Brno nacistické se mnoha škraloupům velkého města včera a dneska pregnantně dotkl; sám bych to asi tak výmluvně nedokázal.

Brno, léto 2014