MILAN BLAHYNKA

Snad podivuhodnou náhodou, snad dík promyšlenému edičnímu programu přichází Česká knižnice po závěrečném svazku Nezvalových Básní se svazkem POZDRAV TASOVA (Host, Brno 2013, ediční příprava a komentář Vladimír Binar), který osmi vybranými díly představuje dnešnímu čtenáři jedinečný básnický odkaz toho, jehož Nezval po celý život obdivoval, objevoval svým čtenářům a taky obhajoval, když byl tento básník Jakub Deml za některé své nešťastné výroky mnoha současníky odsuzován a pak dokonce i pohnán před soud.

Nezval a Deml, krajané z Vysočiny, kterou oba milovali a měli v ní svou hlubinu bezpečnosti, Deml v Tasově, Nezval v Šamikovicích, Třebíči a Dalešicích, „patřili“ generačně, politicky, názorově a v mnohém dalším „jinam“, a přece je pojilo zvláštním poutem netoliko mimořádně pevné zakotvení v témže kraji, ale také to, co dělá básníka básníkem na rozdíl od literátů, kteří básníky jen chtějí být a své veršování jenom vydávají za poezii.

Oba byli nadáni básnickou jasnozřivostí, která je sice nechránila před slabostmi a omyly, ale jejich dílu vtiskovala zvláštní naléhavost.

Komentář k Nezvalovi upozornil na jasnozřivost mj. v Pyrenejské mouše, komentář k Demlovi vyzdvihuje z konce „šlépějového panoramatu“ sen, v němž „Václavským náměstím radostně pochoduje průvod, hudba hraje a Deml vše diriguje v rytmu svého ´třetího letu´. Toto vidění lidského společenství jen jako souboru atomizovaných jedinců je buď přiznáním, že jeho sen o národě zcela ztroskotal a on sám se už stal součástí legendárního času, nebo jasnozřivou předpovědí uspořádání společnosti, k jakému došlo v poválečných letech.“

Vladimír Binar, který spolu s Bedřichem Fučíkem připravil už samizdatovou edici Demlova díla, v Pozdravu Tasova zúročil své celoživotní úsilí o poznání a zpřístupnění básníkova odkazu a přesvědčivě založil edici na rozpoznání tří cyklů Demlovy tvorby (1907–1916, 1917–1928, 1929–1941), vybral do ní dominantní díla každého cyklu (I: Můj očistec a trojice Miriam, Nebe se jiskří mlékem a Moji přátelé; II: Mohyla; III: Zapomenuté světlo, Rodný kraj) a v komentáři nic nezamlčuje a nic neomlouvá. V tom jde stopou básníkovou, který „docela nic nešetřil“ například Josefa Horu, ale dokázal si později vážit ocenění, jehož se mu přesto od Hory dostalo jako od básníka, který „musel uvidět Smrt“. Binar připomíná, že ve Třtině (z Mých přátel) apostrofovaný Stanislav je St. K. Neumann, několikrát se zmiňuje o Nezvalově činné úctě a porozumění pro Demla i o tom, že Moji přátelé se stali „jedním z podstatných impulzů při zrodu Nezvalovy poetistické poetiky“, a naopak že Nezval „svého milovaného básníka zařadil vedle Máchy mezi české předchůdce surrealismu. Díky komentáři v Pozdravu Tasova si až teď uvědomuji, že Nezvalova Mireio, inspirovaná hrdinkou Mistralovy velebásně, je též mladší sestrou Demlovy Miriam, o níž se zřetelnou narážkou na Nezvala píše Binar, že je „hymnem na ´ženu v množném čísle´“.

Pružná ediční zásada České knižnice prezentovat autory těmi vydáními, která nejlépe vystihují hlavní vklad díla do národní kultury, při edici Nezvala vyústila v rozhodnutí vesměs pro první vydání, v edici Jakuba Demla stejně zákonitě rozhodla pro texty poslední ruky. Tu měl editor výhodu v tom, že Deml si celé své dílo postupně psal jako svou „jedinou knihu“, která byla dopsána do roku 1948, ale za každou výhodu se platí: nebylo snadné v komentáři vysledovat genezi výsledných verzi jednotlivých knih této celoživotní „jediné knihy“.

K umění editorskému náleží i neopakování toho, co dokonale řekl editovaný básník sám, a tu je třeba ocenit, že při příkrém, „docela nic nešetřícím“ soudu o antisemitských výpadech básníka si čtenář sám vzpomene na to, co se dočetl přímo u Demla v Mohyle, kde se vypráví, jak zděděný antisemitismus (otec odbíral antisemitský týdeník, v němž mladičký Deml otiskl „svůj první literární plod, dvě nebo tři ´humoresky´“ na potměšilého příručího v židovském Löflerově krámu) „nešel nikterak pod pokožku a do žil, neboť rodiče moji s Löflerem a jeho rodinou se přátelsky pozdravovali“. Přesto Jakub Deml „nechtěl by se“ v Mohyle ke svému podílu na děděném antisemitismu „dneska znát“. A „až přijdeme na věčnost před obličej Hospodinův, padneme na kolena a řekneme: Bože, ať tu z nás v ráji tvém nechybí ani ten arcikněz Florian, ani ta naše macecha, ani ten Šimek Löfler, neboť jinak by se nám tu stýskalo, a není, jak víš, mezi námi jediný, kdo by byl nezhřešil.“ Komentář také zbytečně neobhajuje Demlovy výroky, mezi nimiž v třicátých letech pohoršovaly český nacionalismus Demlovy německy psané verše; poznámku, že neví, zda je Čech či Němec, obhájil si Deml sám: ta slova „přijali moji posluchači správně jako humor“ a Rilke přece psal i verše francouzské „a nikomu přece nenapadlo vyloučiti ho z německého národa nebo parnasu.“

Býti básníkem neznamená jen obrovský dar empatie, ale také mít odvahu k bezohlednosti vůči všemu, co je nepřátelské svobodě, lásce a poezii, proti všemu, co skutečně nebo jen domněle svazuje a drtí. Jean Genet se nerozpakoval ve svém Deníku zloděje adorovat zradu, a Deml v jedné ze svých nesčetných polemik se v Zapomenutém světle dovolává ve věci zrady autority tehdy u nás jistě nejvyšší: „Víte (…), co řekl T. G. Masaryk o našem domácím i zahraničním odboji a jak jej ospravedlňoval? Otroku že nezbývá jiné zbraně než zrada. Pane (…), toto je ospravedlnění i před Bohem, který přece nechce míti otroků…“

Autentičtí básníci si dovolují být bezohlední i ke svým přátelům, ba jim i křivdit; Demlovy výpady a rozchody s nimi (s Florianem, Šaldou, Durychem, pak i B. Fučíkem, Čepem, Nezvalem, Holanem) si nezadají s Nezvalovým konfliktem a pak i rozchodem se surrealisty, Nezvalovými i předsurreralistickými přáteli. Nikoli posledním a vedlejším impulzem k této bezohlednosti byla u obou preference ničím neomezované lásky k ženě (u Demla ke Kateřině Sweerts-Sporckové, u Nezvala k Lily Hodačové), ale i k poezii (u Nezvala surrealistickou poetikou, u Demla požadavkem psát jen česky). A nebyl Ivan Blatný, jak dokládá nyní Reinerův román o něm, také až neuvěřitelně bezohledný k okolí, ba i k sobě, jen aby mohl psát tak, jak chtěl psát a jak psal?

Otázka, zda by byl Deml zanechal tak jedinečné dílo, být méně „kontroverzní“, je hloupá. To dílo, jehož nejlepší stránky shrnuje a komentuje Pozdrav Tasova, stále vzrušuje. Ač jsem je čítal od let, kdy mi Miriam, Mohylu a Šlépěje v pubertě půjčoval Jiří Veselský, začetl jsem se do Pozdravu Tasova tak, že mi bezmála nezbyl ani čas napsat pár řádek, které na knihu chtějí upozornit.