MILAN BLAHYNKA

Ve své nejnovější knize ODCIZENÁ KRAJINA (352 s., Moba, Brno 2013) vypráví Jaroslav Čejka příběh zvláštního obrazu středočeské krajiny třikrát odcizené svým obyvatelům, příběh obrazu z druhé světové války, na němž se záhadně postupně vynořují − jakoby domalovány − malé portrétky padouchů, jimiž byli podle autora přímo nebo nepřímo za to odcizení odpovědní Heydrich, Stalin a doktor Kalina.

Říšský protektor Heydrich po svém nástupu do úřadu svým nejbližším soukmenovcům prohlásil, že Češi nemají v Čechách koneckonců co pohledávat, což se vyřeší po válce; před ní bylo odtrženo od českých zemí pohraničí a během ní v samém jejich středu byla pro cvičiště zbraní SS zabrána právě ta krajina, kterou její malíř nazval odcizenou. Ke druhému, a jak Čejka uvádí, částečnému vyhnání z této krajiny a k odcizení jejím vlastníkům došlo za kolektivizace českého zemědělství podle stalinského vzoru. A doktor Kalina, o kterém se čtenář až tři stránky před koncem knihy dovídá, kdo to vlastně byl a je, ve své poslední inkarnaci symbolicky zosobňuje chamtivou a bezohlednou neviditelnou ruku trhu v polistopadových desítiletích, pro které má příběh pojmenování Sametová plíseň; tento Kalina se symbolicky zmocnil odcizené krajiny krádeží jejího stejnojmenného obrazu, který nabyl milionové tržní ceny, ale na němž se nevysvětlitelným způsobem objevil vedle Heydricha a Stalina i jeho zřetelný, a tedy usvědčující miniportrét.

Trojímu odcizení krajiny odpovídá historie tří generací, jimž se odcizení stalo zlým osudem. Neuvěřitelný podivuhodný obraz namaloval surrealistický malíř Tomáš Rajen, který se neúspěšně pokusil po Únoru 1948 spojit svůj surrealismus s požadavky socialistického realismu, skončil jako stavební dělník a nešťastnou náhodou zahynul vinou brigádníka, náhodou svého syna Přemka. Přemkův syn Václav hyne jako oběť drogové závislosti a absurdní zloděj jediného rodinného pokladu (právě obrazu Odcizená krajina) v čase už rozlezlé posametové plísně. Jedině Přemek svou nezměrně chytráckou přizpůsobivostí a uměním proplout peřejemi a úskalími doby, k jakému nedorostl ani jeho otec, ani jeho syn, zdá se schopný přežít vše, vzestupy a pády od komplikovaných rodinných a vztahových nadějí a krizí až po osud svého talentu nejen slovesného; Přemka nakonec skolí rakovina.

Románový Přemek Rataj, vrstevník autorův (Přemek se narodil za heydrichiády 1942, Čejka 1943), je nejen hlavní, ale také nejzajímavější postavou příběhu. Ve srovnání s ním působí jeho otec jako postava méně přesvědčivá a vyprávění o jeho trampotách za války, po ní a hlavně po Únoru 1948 jako by napsal přímo kolektiv Ústavu pro studium totalitních režimů. Tu autorovi nepochybně chybí osobní zkušenost; například tvrdí, že černý trh po zrušení lístkového systému nezanikl, a proto bylo lepší zboží jako šunka, uherák a třeba zákusky se šlehačkou dostupné jen za nekřesťanské ceny; ve skutečnosti se ty ceny staly cenami oficiálními a dost dlouho nebyly až tak vysoké, takže lepší zboží rychle mizelo z pultů pod ně a na místo černého trhu pohotově nastoupil korupční systém protislužeb a službiček, z něhož profitovali na jedné straně vedoucí a prodavači znárodněných obchodů, na straně druhé držitelé všech možných razítek.

Co se tehdy dělo v kultuře a umělecké tvorbě, nešlo dost dobře naložit na bedra nešťastného Tomáše Rajena, i když mu Čejka našel přechodné bydliště u tvůrce Stalinova pomníku na Letné. A tak jako by tu nebylo Nezvala a jeho iniciačního podílu na obraně moderního umění, jako by tu nebylo Milana Kundery, Adolfa Kroupy, brněnského Domu umění nebo velkého překladatelského mistrovství Jiřího Koláře a jiných, dvouměsíčníku Světová literatura, týdeníku Kultura 1957 atd.

Zato tam, kde Jaroslav Čejka svěřuje svou osobní zkušenost Přemkovi Ratajovi, tedy v zobrazení poměrů od sedmdesátých let podnes, je příběh přinejmenším přitažlivý a při veškeré až příliš osobní distribuci jak porozumění pro kompromisy, tak osudků nemálo vypovídá o době ještě více o autorovi. Svůj autorský záměr vepsal Čejka přímo do příběhu; charakterizuje ho jako „rozmarné vyprávění o dobách normalizačního temna, které se chce se mimo jiné i vysmát všem domnělým majitelům jediné doživotní pravdy, a to bez rozdílu politické příslušnosti“. 

Přemka Rataje, jehož osud až nápadně připomíná část jeho vlastního životopisu, nepasuje na žádného hrdinu bez bázně a hany, za jakého ostatně nevydával ani jeho otce, malíře Odcizené krajiny, a jímž už vůbec není jeho ubohý syn. V Přemkovi máme vidět „rytíře tragikomické postavy, pragmatického donkichota druhé poloviny dvacátého století, který bojoval se stranickými mlýny v Čechách a na Moravě“. Za což se mu přes všecku jeho po léta sbírané body a přes uvítání sametu nedostalo vděku a jiné odměny než vyhazovu z Literárního slunečníku, chápajícího se a chápaného před listopadem 1989 jako protiváha normalizačního Literárního měsíčníku. Tu Čejka vepsal do Přemkova příběhu evidentně svou vlastní hořkou zkušenost s lidmi, jimž v Tvorbě umožňoval publikovat, ačkoli jinde se je nikdo neodvážil tisknout, a kteří mu jeho přátelskou vstřícnost po převratu neoplatili.

Přemkovi napsala teta jeho dcery, že jí vždy připadal „kluzký jako úhoř a falešný jako pětka“. Přemek se té „baby jedné zatracené“ ironicky zeptal ve formálně zdvořilé odpovědi, zda snad ona sama nikdy nedělala chyby, zda „neuzavírala pochybné kompromisy, netaktizovala a nehledala svůj modus vivendi s mocí, dokud to alespoň trochu šlo“. Když se jeho řídícím důstojníkům Státní bezpečnosti dostane ta korespondence do rukou, komentují to slovy: „Von byl slizkej jak úhoř – to píše ta Slaninová přesně.“ Kdysi ho za styk s nezletilou, o jejíž nezletilosti nevěděl, přitlačili ke zdi a naverbovali, ale „kdykoli měl podávat informace, tak se kroutil jako pochcaná žížala. Švejkoval jako většina těch, který byli ke spolupráci přinucený,“ a pak se jim, ač jimi dosazen do Literárního slunečníku, díky nejen schopnosti úhoře, ale i předvídavosti a nespornému literárnímu talentu, vymkl z rukou; díky své drzé odvaze, kterou zaimponoval mocnému Mírkovi, mohl si dovolit, co jiní nemohli. Adjektivum úhořovitý sice definuje velký Příruční slovník jazyka českého jako úhoři podobný, „zvl. obratností ze všeho vyklouznouti (hladkým a neupřímným jednáním)“, ale je otázka, zda Čejka nevidí srovnání Přemkova chování s mistrnou schopnosti úhořů podstatně jinak, ne jako mravně pochybné, ale dokonce jako paradoxní uznání obratnosti; je přece sám náruživý rybář a ctitel Zlatých úhořů Oty Pavla, v knize ostatně citovaného.

Právě takovou úhořovitou obratností vyniká celá Čejkova Odcizená krajina. V ní se to hemží známými jmény budícími zvědavost (Halík, nikoli však Čapkův editor Miroslav, ale Miloslav), docela průhlednými jmény jako Heda Hládková, respektovaná znalkyně malířství, nebo „opravdu slavný prozaik“, jehož romány „byly přeloženy téměř do všech světových jazyků“ Kamil Liška (v němž každý vytuší Ladislava Fukse). Ale i ta jména jsou často „odcizená“, přiléhají k postavám příběhu jen částečně. Ani Liška není navzdory tomu, že jeho příjmení je prostý překlad příjmení Fuks, zcela ztotožnitelný se známým prozaikem; nejenže je vybaven jiným křestním jménem, ale také si nepřivezl VIP partnerku z Itálie, ale ze Španěl… V soudruhu Mírkovi, který je nejen Přemkovi nakloněn, ale také se stal jeho vzorem, od něhož Přemek pochytil cynismus a jehož v demagogii předčí a převeze („soudruh Mírek se ohromeně odmlčel“), a tím mu zaimponuje, sice snadno každý pozná všemocného muže na nejvyšší stranické úrovni řízení literatury a umění a z kontextu vyprávění je zřejmé, kdo jsou Pepík s Ivanem, ale nabízející se ztotožnění i u jiných jmen nebo přezdívek (například Teufel) je zřejmě záměrně zavádějící, a tento mix fakt a fikcí, skutečných příhod a fabulování, narážek i nápovědí dělá z příběhu „zrcadlové bludiště“ z názvu Přemkovy prvotiny a autorovi umožňuje cejchovat současníky, které nikdy neměl v lásce, potupnými přezdívkami a vyslovovat někdy náhlé a příkré soudy bez nutnosti (ne vždy oprávněné) je též prokázat. Úhrnem: tak jako Liška-Kližka je i není Ladislav Fuks, Odcizená krajina je a není tzv. klíčový román, a když už je tu tolikeré odcizování nejen krajiny, obrazu a lidí navzájem, přímo se vnucuje její označení za román paklíčový, napsaný autorem, který je vskutku – v tom mistr nad mistry – obratný „jako úhoř“.

Soudruh Mírek napomíná Přemka, aby přestal „švejkovat“, ale Přemek si na stálém švejkování zakládá. Když mu jeho Zuzana s žíravým úsměvem vmete do tváře výčitku, že je „holt takovej malej českej Švejk“, odpálí: „To je srovnání, kterým mě nemůžeš urazit. Švejk byl možná největší Čech všech dob.“

Zakládá si na umění prošvejkovat se Smogem (tak je nazvána v Odcizené krajině kapitola o životě od začátku sedmdesátých let až po perestrojkové Globální oteplování) i sám autor? Přemek si občas připadal, když podobně jako Čejka pašoval do tisku zakázané autory, jako „literární ranhojič říznutý doktorem Mengelem“, neboť „pokud chtěl aspoň trochu napravovat dobu vymknutou z kloubů, musel si získat důvěru svých inkvizitorů“. V podstatě také švejkující lyrik ho nazve Švejkem, který je „říznutej Richardem Sorgem“.

Jako úhoř se autor snaží uniknout vnucujícímu se čtenářskému podezření, že Přemkův příběh napsal jako svou apologii, na pravou míru uvádějící a mnohem sofistikovanější než anonymně a už roku 1991 vydaný „soumrak polobohů“ Aparát.

Obhajobou vlastní cesty Odcizená krajina přirozeně také je, vždyť „ať už zpívá, o čem zpívá, sebe básník zpívá“, řečeno s prvotinou Milana Kundery. Odcizená krajina je však přitom i kniha žánrově měňavá, mísí se v ní rodinná kronika okolo bizarního mešugeburgu, román politický, historický i ze současnosti, i scifi i detektivka i pamflet, hojné citáty a parafráze, ale zároveň i parodie, zkrátka postmoderna jako vyšitá.

Jaroslav Čejka v Odcizené krajině zužitkoval snad vše, čemu se naučil jako básník, prozaik i dramatik, ale také jako polistopadový autor reklamních textů a detektivních příběhů, jichž během dvaceti posledních let napsal veliké množství a jež publikoval zejména pod pseudonymem Michal Fieber. Žánrově všemi barvami hrající kniha se posléze vyhraňuje ve čtenářsky vděčnou detektivku.