ALEXEJ MIKULÁŠEK

Pod názvem Neboť hvězd skákalo nespočet. Denn es sprangen Sterne ungezählt a s podtitulemBásně 19221926 vydalo pražské nakladatelství Labyrint pozoruhodnou dvojjazyčnou edici „pozdních“ básní Rainera Marii Rilka, tedy básní z posledních pěti let jeho života(2013, 324 str.). Svazek vyšel péčí germanistky Viery Glosíkové, která jej edičně sestavila, opatřila analytickou předmluvou (=studií) a životopisnou poznámkou, a překladatele Miloše Kučery, který umělecké texty z němčiny a francouzštiny nejen přeložil, ale napsal i vcelku podnětnou poznámku překladatele. Vydání publikace podpořil Česko-německý fond budoucnosti. Editorka touto knihou koncepčně navazuje na – pro české čtenáře jistě rovněž objevnou – edici básnické korespondence R. M. Rilka s mladičkou rakouskou básnířkou Erikou Mittererovou, která vyšla, opět v dvojjazyčném česko-německém vydání, pod názvem „Přelož prosím vůni růží… Übersetz mir den Rosenduft…“ (Praha, Nakladatelství Franze Kafky, 2012, 96 str., přel. M. Kučera).

Jak píše Viera Glosíková v předmluvě (de facto výkladové studii), nazvané Aby osud vešel do veršů Pozdní básně R. M. Rilka, kniha „poprvé nabízí českému čtenáři ucelenou podobu básní Rainera Marii Rilka z posledních pěti let jeho života“ (s. 7). Přináší básně publikované ještě za autorova života v časopisech a antologiích, ale i ty, které zůstaly delší dobu v rukopisné podobě, a to včetně básní nedokončených nebo fragmentů, jež „dokládají básníkovo hledání nových tvůrčích cest“ (tamtéž). V. Glosíková ukazuje, jak „poslední Rilkovo tvůrčí období bylo mimořádně plodné“, že „vedle německých básní napsal také kolem 400 francouzských básní“, a to i přes nevyléčitelné leukemické onemocnění, které jej omezovalo v práci. Lze souhlasit s interpretkou, podle níž číst „pozdního Rilka znamená pro mnohé čtenáře hledání ve zdánlivém ‚labyrintu‘ slov a významů nebo skládání ‚rozbité‘ syntaxe“. Rilkovy básně jsou „nesené svým rytmem a melodií“, vytvářejí si vlastní „významové kódy“, budí dojem, že jejich sdělení je „určené jen a pouze či právě pro mne“. A to vše při vědomí konkrétnosti a názornosti užité metaforiky, která se ke čtenáři neobrací zády, nechce jej zavádět. Je evidentní, že Rilke tu „hledá nové možnosti a hranice dosavadního poetického vyjadřování“, a ty rovněž překračuje. To by vyplynulo nejen ve srovnání s „vrcholnými“ Elegiemi z Duina či Sonety Orfeovi; uvozovky jsou tu proto, že Glosíková pokládá podobné hodnocení za předčasné. Rilke jako by se vracel ke své rané tvorbě, ještě ovlivněné A. Sovou nebo J. V. Sládkem, v níž žánr krajinné lyriky hraje značnou roli, ale s jiným a hlubším slovesným i filozofickým předznamenáním, jež nebrání tomu, aby umělec nezkoumal „různé poetologické přístupy“ (s. 11) a nerozpracovával svou lyrickou mytologii, své lyrická topos.

Ocenění však zaslouží nejen předmluva, ale i životopisné „kalendárium“ psané bez cenzury, resp. autocenzury. Glosíková tedy nezamlčuje Rilkovo „nadšení pro Říjnovou revoluci v Rusku“ (s. 309) ani sympatie „s mnichovskou listopadovou revolucí“ (s. 310), jakkoli se jinak „politice“ dosti důsledně vyhýbá. I to je v duchu rilkovském. Problém recenzovaného svazku lze spatřovat v jiné rovině.

Vynikajících překladů, možná spíše přebásnění Rilkovy tvorby, nejen básnické, má česká poezie hned několik; z těch nejznámějších připomeňme jen O. F. Bablera, Pavla Eisnera, Jiřího Grušu, Vladimíra Holana, Ludvíka Kunderu, Jiřího Ortena, Jindřicha Pokorného, Václava Renče, Bohuslava Reynka či Jana Zahradníčka. Překládat Rilka ovšem znamená „překládat vůni růží“, tedy zprostředkovávat to, co se zprostředkovat – v úplnosti – nedá, protože je to nemožné. Proto jsou tak čtenářsky úspěšná tzv. přebásnění, překlady sice „nepřesné“, ve srovnání s originálem „aktualizované“ a „posunuté“, ale co s texty, které je možné tlumočit zase jen uměleckým médiem? Médiem básně… Nabízí se samozřejmě otázka, v teorii překladu mnohokráte diskutovaná, zda „přeložený básník“ už není „jiný básník“. Kdo je schopen kongeniálního překladu, jako kdysi Jiří Taufer: on opravdu překládal ruskou avantgardu geniálně, s mistrovským porozuměním dílu Velemira Chlebnikova nebo Vladimíra Majakovského. Sám básník možná průměrný, ale jako překladatel hodný nejvyššího ocenění a obdivu.

Podívejme se na překlad v recenzované edici. Velkou a nespornou výhodou recenzované edice je „zrcadlové vydání“ německo-české, popř. francouzsko-české, tedy fakt, že čtenář může číst třeba jen text původní, originální. Nebo dá přednost češtině, ovšem s přihlédnutím k originálu. Anebo naopak.

Nelze popírat, že překladatel Miloš Kučera se ocitl ve velmi obtížné situaci: zprostředkovat médiem českého jazyka nejen lyrickou atmosféru a tajemství veršů, ale i narážky v nich přítomné, „zaposlouchat se“ do jiného kulturního kódu, jímž je jazyk, navíc tak subtilně lyrický, jako ten Rilkův. Měl tlumočit i rýmové a akustické bohatství německé, popř. francouzské Rilkovy tvorby. Někdy byl úspěšný, jindy však méně. K těm úspěšnějším patří např. trojverší na s. 254–5: „Kdybys však zkusila: ruka v ruce být tu ke mně, / jak v sklence na víno víno je víno. / Kdybys tak zkusila.“ („Aber versuchtes du dies: Hand in der Hand mir zu sein/ wie im Weinglas der Wein Wein ist. / Versuchtes du dies.“) A mnohé další, tlumočené bez vnějšího patosu, to také nelze popřít. Protože se však některé transformace jeví jako méně šťastné, ba nešťastné, upozorním právě na ty, které vrhají na objevnou edici zbytečné stíny.

Například dvojverší „Ziegen stocken, die bockigen / Weinbergmauern entlang“ je přetlumočeno jako „Kozy drží, se hárají / před zdí na vinnou stráň“ (s. 156–157). Už představa „hárajících (se?) koz“ evokuje představy spíše surreálné než rilkovské „hárání“ je přece v češtině terminologicky spojeno se psí slečnou, fenkou (syntagma „koza se prská“, snad čistě zoologicky terminologické, by bylo ještě směšnější). A proč ne před viniční zdí? Musí být opravdu „vinná“?

Nepřesností vzhledem k duchu českého jazyka je tu ovšem více, srov. dvojverší „Wandle Staubgefäß um Staubgefäß, / fülle deine innerliche Rose“ v podobě „Popelnici změň v pylnici, / naplň svoji vnitřní růži“ (s. 124–125), když k obrozeneckému neologismu (nebo termínu?) „pylnice“ nevidím v originále, ale zvláště v češtině žádný důvod. Čeština zná výrazy a pojmenování „úly“ či „plástve“ medu, zná slovo „pyl“: květy růží jsou přece plné pylu či nektaru. Proč překládat „außen grau und kühl“ jako „naven chlad je, šeď“ (s. 136–137), když je mj. přirozenější adverbium „venku“ (…chlad a šeď)?

Někdy dochází k nemotivovaným významovým posunům. „Nichts blieb so schön“ neznamená v kontextu básně pouhé konstatování, navíc s tázacím zájmenem „Co krásným zůstalo“ (s. 108–109). A nikoli lépe jsou na tom některé překlady z francouzštiny. Např. začátek druhé strofy básně nazvané německy Sieben Entwürfe aus dem Wallis oder Das kleine Weinjahr, tedy Une bêche alerte / déjà (écoute!) opère; přináší obraz „ostrý a čilý rýč / (slyšíš?) kraj spravuje“, který rovněž nemá oporu v originále, proč „ostrý a čilý rýč“? Rilkovská metaforo-metonymie „rýče“, přerůstající v symbol (kraj jako opera i místo „operované“ lidskou prací, touto kultivované a zušlechtěné), zde ztrácí svůj půvab. Navíc imperativ s kontaktovou funkcí („écoute!“) nemá komunikační funkci otázky („slyšíš?“; na s. 78–79).

Rafinovaně umná prostota Rilkových veršů, zvláště v žánru přírodní, krajinné či venkovské lyriky, veršů, jež nám na první pohled/poslech mohou připomenout poetiku lidové písně nejen slovanské, jejich umná rýmová, eufonická, rytmická a v neposlední řadě i paronomázická struktura zde nenašla, alespoň nenašla vždy, svůj adekvátní český výraz.

Lze jistě přijmout argument, že čtenáři vždy zůstává otevřena možnost upřednostnit originál před překladem. K tomu dvojjazyčné vydání přímo vybízí. Čtenář, a tím míníme zvláště „uvědomělého“ čtenáře-laika v nejčistším významu toho pojmu, se samozřejmě může pokusit o vlastní verzi interpretace: překlad je vždy uměním interpretace, a ta nejsubtilnější je přirozeně individuální, čtenářská.

S výše uvedenou výhradou tedy můžeme novou edici jen a jen přivítat.