FRANTIŠEK DOSTÁL

Dokud se všemu okolo sebe ještě umím upřímně divit, tak si jen potvrzuji, že se dosud pohybuji po zemském povrchu. Svět okolo mne totiž překypuje komikou a dokonce je pořád plný neplánovaných grotesek, a tak je pro mě světem přecpaným příběhy, ale také nadějí. Čtvrt století života je už za mnou a jarní vítr mě zavál na Pražský hrad, kde byla zahájena přehlídka mých fotografií, avšak žádná samochvála se z mé strany konat nebude. Nerad se vyslovuji „ich" formou, ale nebylo zbytí.

Navzdory veškerému pachtění má totiž skutečný fotograf obrovskou zodpovědnost, protože objevuje a zachycuje základní hodnoty lidského plahočení. Jenže myšlení bývá vždy na počátku veškerého snažení, i když i náhoda bývá fotografovou dobrou kamarádkou. Musí se jí však vyjít v ústrety. Jestliže v sobě člověk objeví byť i jen touhu vidět, což se neliší od chuti žít beze strachu z konečného účtování, mívá alespoň na čas vystaráno. Cítím, že s něčím podobným se setkávají také skuteční mistři pera. Slov okolo nás v éteru poletuje přespříliš, včetně těch napsaných, avšak nebývá jich zase tolik, aby vydržela i do časů, které by měly ještě přijít.

Člověk neustále chce nějakým způsobem upozorňovat na svoji výjimečnost a jako by se současně chtěl vytrhnout z lidského druhu, a přitom si nevědomky potvrzuje svoji sounáležitost. Rovněž nelze používat fotoaparát na válečných kolbištích napořád, protože člověk někdy prostě před smrtící kuličkou nestačí uskočit. Jenže fotograf, který opravdu ví, co chce, byť i on podléhá své touze a směrování za něčím neznámým a pochybným, nikdy neuhýbá před tím, co se později možná bude nazývat dílem.

Z bezprostředního spojení pohledu a prožitku se i ve fotografii klube na povrch konečně pravda. Nekonzumní a globalizací nepoškozená lidská bytost spatří poté život na fotografiích v jeho nahotě, primitivismu, prázdnotě, frivolitě i pompě, uprostřed připitomělých fetišů, ale také hojnosti a drsné bezohlednosti. K životu je blíž, když jen nezesměšňujeme, nevysmíváme se, ale setsakramentsky zblízka a s účastí se dokážeme dívat a zaznamenávat.

Fotografie po svém zrodu až o něco později začala zpracovávat náměty, s kterými v toku století přicházeli již dříve jiní kumštýři. Nechávám spát slovo umění, které se vždy skloňovalo všelijak a přilepovalo se na ně hodně definic. Na umění se vždy kladlo hodně požadavků, a tak někdy vznikla díla i snadno zapomenutelná.

Mám blíže k fotografii třeba i s formální chybou, než k perfektní a čistě provedené, v které se však uhnízdilo prázdno. Přespříliš všelijakých škol a fotografických dílen je najednou okolo nás. Autor podléhající svému směrování bývá však vždy plný nejistot a pochybností. K vlastnímu rukopisu bývá proklatě těžká cesta. Při poctivém snažení někdy nezbývá na namazaný krajíc, ale zase má fotograf naději, že z něho nebude nešťastný malíř Modigliani, co maloval na přání v pařížské kavárně La Rotonde za sklínku alkoholu. Kavárník měl ale pro své umělecké návštěvníky velké porozumění. Když se ráno u stolů probírali z deliria, obdrželi kávu na účet podniku...