JAROSLAV KOJZAR

Do babyboxu ve městě N. v noci odložili holčičku. Tři kila dvanáct a čtyřicet sedm centimetrů. Byla dobře ošetřená a zabalené v plédu. Stará několik hodin. Ještě dopis zde našli. Psaný tiskacím písmem. Ten sestra neotevřela. Jen zastrčila do kapsy.

Později nahoře na dětském určili, že je stará jen několik hodin.

„Matka byla snad zdravotní sestra anebo velmi zkušená žena," konstatoval lékař, když ji položili před něj. Zevrubně jí prohlédl tělíčko a pak se podíval podrobněji do tváře. Zarazil se. „Zavolejte na oční. Ať sem někdo přijde... No tak sestro..."

Po několika minutách přišel očař. „Oč jde?" zeptal se ve dveřích. „Prý mě tu potřebujete..." Na místo pozdravu dětský lékař řekl jen čtyři slova: „Ona je asi slepá."

A skutečně. Zevrubná prohlídka dokonce už na očním potvrdila to, na čem se oba lékaři shodli již na dětském. Ve zprávě, která s ní putovala zas dolů, do dětského oddělení, se objevila diagnóza. Pro sestry na dětském to shrnul lékař slovy: „Ona už nikdy neuvidí." Ticho ovládlo sesternu. A trvalo opravdu dlouho. Pak ona sestra, která ji z babyboxu přinesla, si vzpomněla, že má u sebe dopis. Vyndala ho z kapsy a chtěla otevřít. Lékař ji zarazil. „Snad bychom napřed měli zavolat policii," řekl. „To se musí?" zarazila se sestra. Pokrčil rameny a dodal: „Jen pro jistotu."

Asi za hodinu přijel důstojník z policejního oddělení. Dopis vzal a otevřel ho. Tiskacím písmem v něm bylo napsáno:

„Je mi to líto, ale jsem bez práce a nemohu se o ni starat. Snad se najde rodina, pro kterou bude jejich sluníčkem. Nepátrejte po mně. Ztratili byste čas a ten ta malá bude potřebovat. Já už budu hodně, hodně daleko." Podpis chyběl.

Ten den dostala holčička své první jméno. Sestry se nemohly shodnout. Prý se dostává po té, co ji přinesla. Ta však zakroutila hlavou. „Ne, po mně ne. Musí mít jiné. Zornička, čítala jsem kdysi pohádku o Zorničce. Byla krásná a slepá. Potřela si však jednou oči živou vodou a uviděla svého prince. Já věřím, že to půjde nejen v pohádkách." Tak holčička dostala jméno. Byl pátek, ještě ne sobota. I příjmení se našlo: „Zornička Pátková. Je pátek. Pátková. Stejně pak dostane jiné..."

U manželů Výborných ten den zazvonil telefon. Byl večer, dívali se na televizi a nečekali nikoho. Dokonce ani telefon. Neměli mnoho přátel, kteří by jim telefonovali. Chvíli vyzváněl. Ani jeden z nich však neměl chuť vstát. Na obrazovce totiž v té chvíli probíhaly poslední metry filmu Pretty Women a ani jeden z nich si závěrečné scény nechtěl nechat ujít. Nervy první ztratil muž a vstal, aby zvedl sluchátko. Ohlásil se. Ženský hlas na druhé straně však chtěl mluvit s jeho ženou.

„To je pro tebe," odložil sluchátko a zasedl opět do křesla. Právě v té chvíli se měli oba hlavní hrdinové filmu naposledy setkat. Žena čekající se slzami na závěrečný polibek, se nerada zvedla. Jen se zeptala: „Kdo volá?"

Muž pokrčil rameny.

Na druhé straně aparátu se ozval hlas, který znala. Sociální pracovnice, s níž mnohokrát probírala své pokusy o osvojení nějakého dítěte. Nejraději holčičku, říkávala jí. Manželé totiž, ač ona po tom velmi toužila, nemohli mít své dítě. Často jezdívala do Františkových Lázní, léčila se různými medikamenty, aby se nakonec ukázalo, že muž je ten, jenž není způsobilý. A tak zbývala jediná cesta. Přijmout za své nějaké „cizí" dítě. Nebyly však sami. Hodně manželů bylo na tom stejně. Tak běžely měsíce a naděje jako by se stále zmenšovala. Až z toho byla apatie.

Hlas na opačné straně telefonní linky však vyřkl zprávu, jež rázem nechala zapomenout na děj oblíbeného filmu.

„Mám pro vás na osvojení holčičku. Má to však problém..." Problém, jakýpak problém? Těch žena měla za sebou mnoho. Lékařská vyšetření, prověřování způsobilosti k výchově dítěte, jejich finanční a bytové záležitosti, psychické stavy... problém? Nemůže být žádný větší problém.

Když jí sociální pracovnice řekla: „Můžete ke mně zítra přijít? I s mužem?", okamžitě odpověděla „Ano".

S nadšením šli „do kanceláře" hovořit se sociální pracovnicí.

Odcházeli však jako politi vodou. Oba. I když žena víc.

„Možná, že nikdy neuvidí," šeptala si žena.

„To dítě nikdy neuvidí," natvrdo řekl muž.

Chtěla mu odporovat. Neměla však sílu. Šla se sklopenou hlavou k domovu. Věděla jen, že zítra před polednem se ozve telefon a stejná sociální pracovnice vyřkne otázku: „Akceptujete to?" a oni budou muset odpovědět. Říci své ANO nebo NE.

Šli vedle sebe a mlčeli. Těsně, před domem se muž zeptal, nač vlastně myslí, že je tak zamlklá. Ohradila se. Vždyť přece ví nač. Nedělá si z ní legraci? Cítil se dotčen.

„Jdu domů," řekla rezolutně. „Odpoledne mám být u gynekologa. Plánovaná prohlídka," dodala. Neřekl na to nic, jen kývl hlavou a zamířil na metro.

Když navečer přišel, stůl byl připraven k slavnostní večeři. Po celém bytě to vonělo. Na stole byly dokonce připraveny skleničky na víno.

„Co se děje?" zeptal se. Chvíli mlčela a pak uslyšel jen „vidíš přece, že peču". Netrvalo však dlouho a řízek se salátem byl na stole. Z ledničky přinesla pravé šampaňské a podala láhev manželovi, aby ji otevřel a nalil do skleniček.

„A teď se ptej!"

„Takže, co slavíme?"

„Napřed si ťukneme."

Stále očekával rozuzlení. Mlčky si ťukl a pak jen lehce smáčel rty ve vynikajícím vínu. Ona se také lehce napila a řekla jen: „Chutná ti?"

Napínala ho. Kývla. A pak začala:

„Byla jsem u gynekologa. A...", přerušila vyprávění, napila se malým douškem a teprve poté pokračovala: „Nechala jsem si udělat těhotenský test. A představ si, že jsem v jiném stavu. Nevěřila jsem tomu, ale je to pravda. Tak co? Co tomu říkáš?"

Málem upustil skleničku. Nadýchl se. Napil. Vstal a s rozzářenýma očima přešel kolem stolu. Zvedl ženu ze židle a začal líbat. Po chvíli ho lehce odstrčila. „Řízek je ještě teplý. Najezme se napřed.«"

Poslušně se vrátil na své místo a řekl jen: „Tu adopci můžeme zrušit."

Neřekla nic, snad i kývla. Bylo to logické. Dítě, které si tak přáli, mít budou. To je víc, než čekala. „Máš pravdu, omluvíme se."

Když dojedli, sedli do křesla a snili o tom, co dál. Přeli se, zda to bude holčička či kluk. On byl pro kluka a ona pro holčičku. „Mužská ješitnost," řekla mu. Nikoli však urážlivým tónem. Bylo jí to jedno.

Jen když bude mít své dítě. „Mé dítě! Mé dítě!" opakovala si stále.

„Zítra zavoláme, že bohužel si holčičku nevezmeme," jakoby z dálky slyšela muže. „O čem to mluví?" ptala se sama sebe. Pak naráz dopila skleničku. „Je to naposledy," řekla omluvně. Nalil jí tedy ještě jednu sklenku.

Ráno, byla středa, kdy měli dát svou odpověď. Když se oblékla, uviděla na stolku, na nějž obyčejně odkládala písemnosti, dopis, jehož kopii jí dali v „sociálce". Četla ho mnohokrát. Znala ho skoro zpaměti. Ta neznámá v něm psala, že je bez práce a nemůže se o svou narozenou dcerku starat, že se snad najde rodina, která ji zastoupí.

Sedla si s rukama v klíně a dlouho hleděla před sebe. Muž, který vstal o něco později, se ještě rozespale zeptal, co jí je. „Nic," řekla jen a přece jí nebylo dobře. Nepochopil by to. Nedokázala by odpovědět, i kdyby se o to pokusila. Nepokoušela se však.

Kdo si ji, slepou teď vezme? Kromě nich nebyli žádní zájemci. Jen oni tady byli. Jen oni. Jaký bude její další život? Co pozná? Jen cizí hlas nějaké tety, byť třeba vychovatelky. A ona máma? Ani snad nevěděla, že holčička je slepá. Jak by to ostatně mohla vědět? Bože, jaká je to dnes doba, že se mámy nemohou starat o své děti?

Zvedla se a uvařila si kávu. Muž už tu svou pomalu upíjel a k tomu zakusoval namazaný rohlík.

„Na cos myslela?" zeptal se.

Neodpověděla. Jen zakývala hlavou. Pak zcela protismyslně vyslovila něco, co hned nepochopil: „Je bez práce a nemůže se starat."

„Kdo, prosím tě."

„Myslím Zorničku," odpověděla.

„A co my s tím? To není naše starost."

„Co není naše starost? Ta holčička nikoho nemá..." A dodala: „Jen nás."

„Nás?" zeptal se překvapeně.

„Nás," odpověděla.

Nebyl schopen slova. Pak přece jen se vzpamatoval a zeptal se: „Ty chceš, přesto, že...?"

Pokrčila rameny. „Nevím, snad... snad právě proto..."

„Rozmysli si to. Jde o veliký závazek."

Byla si toho vědoma, proto tak váhala.

Pokrčil rameny, vstal a oblékl se do práce. Pak ji letmo políbil a zavřel dveře bytu. Zůstala sama. Sama se svým rozhodnutím. Jen jedno udělala, že zavolala do práce, že přijde později. A pak si neustále opakovala slova... „Neměla práci, neuživila by ji. Proto ji odložila. Kdo si však Zorničku vezme? I ona má přece život před sebou. Ale co my? My budeme mít také své děcko. Můžeme to riskovat? V dnešní době? Právě... v dnešní době."

Asi po hodině váhání však zvedla telefonní sluchátko a vytočila číslo, které znala...