MILAN ČERNÍK

I to je možné

V kuchyňce na chaloupce to začalo bouchat, červenohnědé výbuchy zachvacovaly kuchyňku, posléze komoru, chodbičku a koupelnu. Neustávaly a pokračovaly dále v sednici, kde jsem v tu dobu ležel na palandě. Manželka už ležela na peci a spala, bylo totiž už kolem půlnoci. A divadélko začalo v sednici u dveří a pokračovalo dále místností směrem k palandě, totiž směrem ke mně. Směrem ke mně se valila červenohnědá koule o velikosti kopacího míče a bouchala a znovu se scelovala dohromady a znovu bouchala na všechny strany místnosti, i na tu stranu, kde jsem ležel. Otáčela se směrem k obličeji a otáčela se za mnou, pokud jsem se otočil já. Bylo to velmi nepříjemné, ale nebál jsem se toho, sahal jsem na bouchající kouli a vůbec nic jsem nepociťoval. Takové studené světlo to bylo! Asi po půlhodině této exhibice se světlo zase scelilo do koule a vylétlo ven na zahradu pootevřeným oknem. Na zahradě seance pokračovala dále. Ale v rozloze zahrady se seance nejevila tak majestátně jako v sednici. V sednici to byla podívaná! Nic více! Snad měla zastrašit, snad měla předvádět, co dovede, ale nevěřím tomu, že by mohla nebo měla ublížit. To ne!!

A to všechno jsem vyprávěl doktorce U, která tuto záhadu vůbec nekomentovala, ale předepsala mně téměř mlčky Zeldox, který se používá k léčbě stavů, které nikdo jiný nevnímá než postižený. Manželka v tu dobu spala tak tvrdě, že světla ji neprobudila a navíc výbuchy nebyly doprovázeny akustickým projevem, takže ji nemohlo ale vůbec nic probudit, aby případně potvrdila uváděnou skutečnost.

To všechno jsem vyprávěl primáři léčebny v okresním městě A, kam jsem byl poslán na vyšetření. Říkám: „Pane primáři, to byly takové výbuchy, že to bylo k neuvěření, že by se tímto a právě tímto měl zabývat obor zvaný psychiatrie, nemyslíte si? Nemyslíte, že to uvedené patří do jiného oboru, asi víte, co tím myslím... magie!" A pan primář zvedl prst a přehlédl celou velkou vizitu a řekl: „Inženýre, i to je možné!" A tiskl mi ruku a díval se mi upřeně do očí.

Pak jsem ještě jednou potkal pana primáře. Říkal: „A co strava, je tu dobrá?" „Je dobrá," říkám. „A co vycházky?" ptal se. „Do jaké hospůdky chodíte?" „My nechodíme do hospůdky s kamarádem, také z N, my chodíme do cukrárny na kafe a na kremroli." „A na fotbal se díváte?" „Díváme..." „Tak co vám tu chybí? Jiné prostředí, jiné poznání, jiné myšlenky... I to je možné!" A možné to bylo...

(P.S.: A vůbec jsem si nestěžoval.)

 

Teta Líba

„Viděl jsem je, šly k Syrovátkům, asi tam mají kohouta." Třeba už dospěly do puberty a začínají mít zájem o kohouty, slepice. „Vidíte je?" „Ne..." říká Líba. „Já je vidím, dvě černé slepice jsou vaše slepice." „Syrovátková má taky černé..." oponuje Líba. „Ale tohle jsou vaše," vracejí se. „Ne... já je nevidím," říká Líba. „To byl dneska den, co? Pálila jsem listí." „Já jsem taky pálil listí," podotýkám. „Zítra už bude pršet." „Až pozítří," doplňuje Líba. „Já mám listí spálené," chlubí se. „Já skoro taky, nemám spálené jen to, co je ještě na stromech, támhle dole a támhle nahoře," ukazuji.

„Teče mi expanzní nádrž..." „Byla jsem u doktorky s krkem! Říkala, že mi vytrhne mandle. Co myslíš, Milane, může mandle narůst ještě jednou? Vidíš, mně je vytáhli v deseti letech, dobře na to pamatuju. A teď mně je budou tahat prý znovu. Ta doktorka tvrdí, že mandle podruhé narůst nemohou. A já je mám pryč, to vím jistě. Co vlastně budou tahat? Co ty na to, Milane? Dr. M. má prý rakovinu, sám mi to říkal, co myslíš, Milane." Říkám: „Líbo, vypadáte dobře, ale dr. M. nikoliv... tak mu to řekli. A vy máte mandle, v mládí vám tahali něco jiného."

„Máte pravdu, heleďte je, jak jdou, mrchy. Táhnou, nahoru táhnou..." Vystoupily z kukuřice, dvě černé slepice, dvě černé kamarádky. A vracejí se, vědí, kde mají domov. A kde je nejlíp. „I kocour se vrací! Vidíte ho? Taky táhne, mrzák." Z kukuřice. „Ale myši nechytá, jenom bloumá." Vyrostl, je velikej. Pojď sem, volám na mourka, ale mourek se mne bojí, doprovází slepice. „Táhnou," říká Líba, „táhnou domů, jdou chrápat..."

„Ale já se budu ještě dívat na Dallas... a ty?" „Já se na Dallas nedívám." „Ne??? Vy chodíte tak brzo spát? Se slepicemi?" „Ne," říkám, „já se ještě dívám na MASH." „Tak to já nemůžu. Prosím vás... copak můžou doktoři při operacích takhle pořád kecat? Vždyť jde o život! Já se raději dívám na Dallas."

„Volala jsem bráchovi kvůli té expanzní nádrži, aby mi ji vymontoval a nechal spravit. Teď na zimu. Bude už zima?" „Nebude," říkám, „letos zima nebude. Nebylo léto, nebude zima."

„No jo, ale topit se přece musí, nádrž potřebuji."

„Je ještě krásně, kdo ví, jak bude zítra. Máte sirky?" zeptala se Líba. „Ještě spálím hromadu listí." „Já taky." A pálil jsem hromadu listí až do osmi hodin. Hvězdy svítily a asi tak v 19.20 hodin letělo UFO! Jak se teď těm věcem říká. Samozřejmě, byla to družice, ale i já budu říkat UFO. Zní to líp. Hromada listí dohořela a UFO odletělo směrem na Moravu. Nebo do Polska? Hvězdy svítily. Líba se teď určitě už dívá na Dallas. A přemýšlí o mandlích. A já napíši tuhle story. S Lorettou Switt!

Byl to pěkný den. Spálil jsem listí. Pokecal s Líbou. Viděl UFO! A šel spát se šťabajznou...

 

Stále jsem se vracel

Takže ranní dvouhodinové hledání stříbřenky proti tomuto vůbec nic nebylo. To hlavní teprve přichází, přátelé. Potřebuji nářadí. Jdu do stodoly k autu. Stodola je zavřená. Vracím se. Jdu opět do stodoly k autu. Stodolu otevírám, ale neotevírám auto. Nemám klíče. Opět se vracím. A opět jdu do stodoly k autu. Konečně mám nářadí. No jo, ale v tomhle nářadí to není. Jdu do dílny. Dílna je zavřená. Vracím se. Jdu opět do dílny a dílnu otevírám. No jo... ale kde to je v dílně? To je otázka, co? Kde? Kdepak. Bože, poraď, Bože!

Nacházím. Vítězoslavně se vracím. No jo... ale co mám střihnout? Aby se to tam vešlo? Abych nestřihl, co nemám střihnout. Abych přesně střihnul, co střihnout mám. Povedlo se! Je radost, ale jen do té chvíle, nežli jsem si při zbouchávání trubek pěkně nestrhl na ruce kůži. To bylo krve! To byla rána! Ale práci jsem nevzdal: ránu jsem postříkal jakýmsi pěnovým sprejem. Té pěny bylo asi právě tolik, jako kdybych hasil požár. Narůžovělou pěnu jsem ztrácel po celé chalupě. Až najednou jsem ztrácel jen bílou pěnu, úplně bílou, a já měl radost, že krev už neteče a já měl radost, že jsem to najednou zbouchnul a pěkně spasoval a že roury drží jako ulité. Pěkně drží, drží, že lépe držet už nemohou.

A teprve teď přišla na řadu stříbřenka: Nejdříve jsem zatopil v kamnech. Ale zatopil jsem trochu moc, takže jsem musel chvíli zas počkat, aby roury nebyly tak žhavé.

Panáka si dám! Kafe si uvařím. Panáka jsem si dal, kafe jsem vypil. Roury zchladly a já natíral. Pěkně to šlo. Pěkně rychle. Jo... natírat, to já zas umím. Když mám ovšem čím. Když nehledám barvu. Když nehledám štětec. Jo... natírat, to já zas umím. Bylo čím. Bylo co. Štětce byly dokonce dva. A pak jsem udělal pořádek, všechno zametl, uklidil, setřel. A pak jsem se dlouho díval na ty roury. A ještě druhý den jsem obdivoval dílo. A ještě třetí den jsem obdivoval dílo. A věřte:

Obdivoval bych, kdybych nehledal nejdříve stříbřenku? Obdivoval bych, kdybych se tolikrát nevracel pro klíčky od stodoly, od auta, od dílny? Kdybych ty roury spasoval bez jediného šrámu? A tak si prohlížím šrám na ruce. A roury. A obdivuji dílo! A ještě druhý den jsem obdivoval dílo. A ještě třetí den jsem obdivoval dílo. A pak jsem začal obdivovat i sebe: Tys to všechno vydržel, kamaráde. Ty galeje... Víš? Ty další životní zkoušky. Tys necouvl. Tys to dokázal. Samozřejmě, jako zrozenec v Raku to nemáš lehké... Ale to přece víš!

 

Hádanka od rybníka P.

„To je Poner, obhlíží rybníky." „To není Poner, Poner je červený." „To je Poner, obhlíží rybníky," hledá radost. Já bych také rád hledal radost, po dvou pivech mám radost jenom malou, ale ne takovou, jakou má Poner. „To není Poner," znovu říkal ten druhý. „To je Poner..." obhlíží rybníky.

Tak tedy to byl Poner ve vzduchu na křídle, motorovém křídle. Bzučel jako komár, ale nebodal. Poner. Místní letec, co lítal na rogalu, předtím ve větroni a teď na křídle. Červeném křídle. No jo, ale to křídlo bylo skutečně spíš zelené. Tak nevím... jak říká J. Menzel. Dokonce ani hospoda u Paroubků nevěděla, a to je už co říci, natož, abych to věděl já, co jsem se tam zastavil po celodenním pálení sena a úspěšném prodeji dvou pytlíků jablek. Já, který tu sedí letos podruhé a upíjí, jako ostatní upíjí pivo. Gambrinus, přátelé. Ale to jedno si dám vždycky, abych taky přišel mezi lidi, když už nic jiného. A zahleděl se ke kopci za osadou B. A na rybník P.

A na psy, dva malé vlčáky, co si tu pěkně hrajou sami se sebou. Sami s klackem a těsně u rybníka, ale do rybníka se jim nechce. Proč taky? Namočit se? Proč? Ani já se dneska nenamáčím, jednak je už dost pozdě, jednak je hodně komárů, a kdybych se vykoupal, tak by jich bylo kolem mne ještě o něco víc. A bzučeli by jako Poner. Ale na rozdíl od Ponera by pěkně štípali.

A tak jsem zaplatil a civím do rybníka na kachny, na labutě, na ty dva psíky, na mileneckou dvojici a na dvojici rybářů a taky na ty dva, co se koupou. I labutě byly dvě, i kachny byly dvě, všechno po dvou. Jenom já jsem byl sám. Ale ne... nejsem sám, přece. Píšu, píšu si přece. A to pokaždé, když si píšu, nejsem sám. To ani nemohu být sám. To jsem prostě já a pak ten, co mi napovídá... Já Tě zdravím! Napovídej dobře! No tak... Neulejvej se! Prosím...

V hospodě u rybníka P. v městečku L. B. se nikdo neulejval. Ani ta hezká panička, co ponechala na pláži dvě malé děti a sama popíjela s partou lidí Gambrinus. A kouřila. Ultra light. Jaké jiné. A smála se! Nahlas. Jak jinak. A šla lehce, úžasně lehce, protože Gambrinus prý nadnáší...

Opravdu? Vedle sedící postarší a pohublý chlapík v čepici a džínách a s ruksakem na zádech taky popíjel Gambrinus. Ale nenadnášel se. Spíše ho museli občas na židli srovnat, aby se nesnesl pod stůl. Jak je vidět, Gambrinus pokaždé nenadnáší. Někdy dokonce naopak. Protože to je Gambrinus. Z Plzně, kterou v pětačtyřicátém osvobodili Američani. Kde je Škodovka. Západočeská univerzita. A kde se potkávají tři řeky. Tři řeky, přátelé. Víte které?

Že nevíte? Já nevím také. Tak si z toho nic nedělejte!