MIROSLAV VEJLUPEK

Síla schopná plodů

Jen co dojedl, pokračoval v cestě. Na konci lesa sešel na útlou pěšinu a blížil se k údolí, kde se červenaly střechy chalup a domků a o nebe se opíral vysoký tovární komín. První dotěrné mouchy štípaly, staly se neodbytnými, signalizovaly déšť. Už za houstnoucího šera míjel krajní domky. Na náves ho přivedl temperamentní smích skupiny chlapců, minul je a v blízkém hostinci povečeřel. Právě když platil, vkročila do výčepu stařenka v zástěře a s taškou, v níž cinkaly láhve. Rozhlížela se kolem, chvěly se jí ruce a do čela padaly bílé praménky vlasů. Sotva ji číšník obsloužil, zase zmizela.

Také on opustil místnost. Ulice se krčila do tmy, jen taktak se vyhnul postavě před sebou. Trochu polekaně pátral ve tváři chodce a – poznal stařenku z hostince. „Ukažte, babi, pomohu vám.“

„Je to tíha,“ řekla a láhve právě zanaříkavší skleněným vzdechem slova potvrdila.

Obloha výstražně zablýskala a první kapky, velké a teplé, slzy teplého dne, poskočily na chodníku. „Tady jsem doma,“ řekla, „pojďte se mnou, nebo zmoknete.“

Nízká místnost přivítala příchozího mlčenlivou útulností. U stolu v sousedství okna seděl stařec a hleděl na chlapce nemocnýma, vlídnýma očima. „Vítám vás.“

Stařena nabídla hostu židli, a zatímco skládala láhve, on si dvojici prohlížel. Filemón a Baucis, napadlo ho bezděčné mytologické přirovnání. Aniž by žena zvedla hlavu od tašky, prohodila: „Udělám vám čaj a něco k jídlu.“ Pokusil se o odmítavý posunek, ale ten se mu nezdařil. Ovlivněn teplým, prostě lidským prostředím, bránil se trapné zdrženlivosti. „Dlouho tady bydlíte?“ zkusil načít rozhovor.

„Celý život,“ promluvil stařec a sípavě oddychoval. „A vy? Zdaleka?“

„Jen tak – vandruji. Jsem zvyklý…“ Stařec se trochu usmál, ovšem i teď bylo znát, že je zesláblý stářím. „Já byl za války až v Tyrolech. Taky v Polsku.“

Od kamen přikvačila žena s talířem a pokládajíc jej na stůl, vmísila se: „Válka přináší úzkost. Ani nevzpomínat,“ mávla rukou, „Vilém byl třikrát operován.“ Jmenovaný, lapaje s námahou po dechu, přitakal.

Dešťové kapky bubnovaly do skleněných tabulek, sem tam proťal blesk oblohu a za okny se zachvěly siluety stromů. „Anno,“ řekl stařec, „kdy to bylo, ten požár?“

„V jedenačtyřicátém, Němci zapálili vesnici,“ složila ruce do klína a sklouzla pohledem kamsi do nepřítomna.

„To jsem se nadřel,“ vzpomněl Vilém, „všechno znovu postavit. „Cožpak to jde, jen tak zničit? Zabít?“

Bílé pelargonie na oknech sladce voněly, klidné a netečné květiny, v tu chvíli rámující hovor i čas. „Přespíte u nás,“ rozhodla Anna, „bude pršet celou noc.“

Vilém přitakal.

„Ukážu vám pokoj,“ vedla chlapce do vedlejší místnosti. Byla zde čistá podlaha a na stěnách viselo několik hnědých, vybledlých fotografií. „Rozhodím přikrývku,“ řekla „bude se vám dobře spát …“

Ale on nespal. Ležel s hlavou ve dlaních a probíral dojmy, tolik prosté a přeci silné, spánku bránící dojmy. Harmonie starých manželů ho okouzlovala a obohacen poznáním, čekal na první sluneční paprsky.

Jakmile se usmály zpod mraků, vstal a oblékl se. Ve vedlejší místnosti odbily hodiny pátou a jemné, nevtíravé ticho vydechovalo melancholii procitnuvších tvorů. Zpívali ptáci a na polích se odehrávalo věčně trvající drama vzklíčení příští úrody. Otevřel dveře. Anna stála u postele, vzhlédla k němu slzami zalitýma očima a jen na okamžik. Mlčela, klidný a nehybný Vilém s hlubokými vráskami na čele ležel bez dechu, mlčel také.

„Mohu pro vás něco udělat?“ zašeptal chlapec a vzápětí se zastyděl. Zbývalo jediné: odejít a nerušit.

Opustil dům a pravidelnými kroky odměřoval ještě mokrou asfaltovou silnici. Svlažená krajina se tu a tam choulila do nízkých oparů v předtuše brzkého zrání. A teprve teď si uvědomil, že i v člověku roste síla schopná plodů, a opojen mámivým zjištěním, zprudka se rozběhl.

Často se ohlížím

Chodím tam rok.

Autobus ujel. Tak už to bývá. Pořád času dost, ještě tady mrknout a tam, na náves a na rybník, potom spoustu drobností; a autobus je pryč. Poslední.

Chlapci hrají hokej, brebentí s mokrými nosy, sleduji je.

„Ty nehraješ?“ slyším za sebou. U zamrzlé výpustě stojí Olga. Chodili jsme spolu do školy.

„Tady bydlíš?“

Přitakala: „Pěkná vesnice.“

Kývl jsem jen tak obyčejně nad obyčejnou vsí.

Pak jsem mířil k domovu. Pěšky a šestnáct kilometrů. Stoupal jsem do táhlého kopce, kolem kamenolomu a samoty, kde štěkali psi, není to žádná maličkost v ostrém severáku, fičícím pod kabát a do uší, které dřevěněly. Také mráz pálil, zvedl jsem límec a kapuci, na vrcholu se ohlédl. Vesnice svítila ve tmě a světlo způsobilo, že jsem pocítil teplo.

Proto jsem se vrátil. Hned za týden. Hoši hráli hokej, skoro se mi zdálo, že jsou zde celou tu dobu, stále brebentili, přišla Olga. „Ty nehraješ?“ A pak jsme se bavili, jak mluví kluk s holkou. Pozvala mne na grog, protože chlad pronikal na kůži a nebylo možno se zahřát. Poslouchali jsme hudbu, usrkávali, vedle psal táta cosi na stroji.

„Je funkcionář,“ řekla Olga.

Návštěvy se opakovaly. Přišlo jaro a vonělo v lukách a ve květech stromů. Zajíci bláznili pod lesem, zpěvaví ptáci lamentovali na zahradách a na strništích, traktory vyjely do polí.

A já se pořád vracel. To znáte. První dojem je chladný, potom stačí teplo žárovek, vzpomínka na školní lavice a na Edisona. Ten pocit je v člověku, chce být opakován. Posléze i dřevěné ploty najdou své místo v cizincově přízni, jírovce na návsi, babička, která sedí na lavičce a je nehybná, jedna vráska přes druhou. To znáte, je toho dost.

Funkcionář píše na stroji. V sobotu i v neděli, v týdnu se vrací v pět, regeneruje půdu zahrádky, plevelu přibývá na hromádce, která schne a podléhá tlení. „Táta pořád pracuje,“ řekla Olga.

Dívám se na něho. Má malé dlaně, ale silné a svalnaté; mozoly v nich; pohyby jsou jisté, rozvážné a kroky měkké, téměř neslyšitelné. „Ukažte. Já vám pomohu.“

…Taky jsem poznal paní Vlachovou. Nejsou příbuzní, ale Olga jí říká teto. Všichni jí tak říkají. Děti nemá, ty ze vsi k ní chodí na marmeládu a na koláče. Koláče jsou tvarohové a s mákem a povidly, něco šlehačky – jsou to dobré koláče. Teta Vlachová je dělá o svátcích, ale i příležitostně; nakonec je rozdá. Je veselá a zdravá, slovanský typ, taková čilá, pořád je co dělat.

I jednonohého Vacka potkávám. Válečný invalida, holohlavý, chodí o berli; ostatní říkají, že o nohu přišel na Dukle.

Teď je leden, sněží a autobus zdolává kopec. Vnitřek je příjemně vytopený. Byl jsem ochutnat sladké koláče tety Vlachové a pomoci dlaním, které jsou malé, ovšem svalnaté. To znáte. Zvyk je v člověku a nedá se odbýt. Olga je vdaná; pořád se vracím. Kluci už honí puk, šijou hadrové chrániče. Brusle zašramotí na schodech, i hokejky, kluci, jde se … Často se ohlížím.

Konec legendy

Táta s ním není spokojen, to je mu jasné. Včera mu dokonce vyhuboval: „Radku, proboha! Pořádně, posaď se na to, lépe, lépe…! Proč to tak flinkáš?“

Taky si řekl svoje: „Nebudu dělat šaškárny! Stejně je to život na houby! Pořád dokola – stožár postavit, lana napnout, barevné žárovky, hodně křiklavé a vážení občané, milá mládeži, přijeli k vám provazolezci Maškové!“

A pak zase sbalit a jede se dál, jen děti podél silnice mávají a na rybníku potaženém zeleným škraloupem rejdují poplašené kachny.

„A někdy ani to ne!“ vzdychl Radek sám pro sebe. Přiznává: „Kde může, tam se uleje, to je fakt. Ale cožpak může přemoci svůj odpor? Nechce být artistou – ani na zemi, ani ve vzduchu na laně! Táta, ten je ve svém živlu, protože vyrostl v cirkuse. Ale už je mu přes čtyřicet a svede jen málo. Brzy se zadýchá, jeho tělu schází pružnost…“

Radek se zatvářil srdcelomně a v duchu si opakoval tátův prolog: „Vážení občané, milá mládeži, předvedeme nejnáročnější produkci! Artistické prvky na špici stožáru! Jízda na kole ve výšce třiceti metrů! Jízda smrti na šikmém laně!“ A tak dále a tak dále!

Radek vyhlédl z okna. Před maringotkou se srocovali první návštěvníci, většinou zábavychtivá omladina. Je to život nepestrý! Chtěl by dělat řemeslo – třeba soustružníka, nebo tak podobně. Jenže táta vede svou a máma je při něm a sestra taky. Prý rodinná tradice a kdoví, co všechno…

Máma pustila už ohranou a praskající gramodesku, táta uvítal diváky a všichni společně vyběhli na prostranství. V půlkruhu zde postával houf dětí a mezi tři čtyři dědouškové, co přišli zavzpomínat na mládí.

Uklonili se a táta si přísně změřil Radka: „Tak do toho!“

Radek se rozeběhl, udělal salto mortale, pak ještě jedno a další. Pod roztroušenými stébly slámy se zvířil prach a pálil Radka v očích. Táta vylezl na stožár, zahrál na heligonku, ale dole pod ním tomu někdo rozuměl, protože zapískal. „Je to falešné!“

Vzápětí předvedla máma jízdu smrti, sjíždějíc po laně, které držela v zubech, pak se na něm projel Radek na kole, ovšem ledabyle a bez zájmu a děti to zřejmě poznaly, protože zabzučely. A nakonec Jitka!

Chodila po provaze v tanečních kreacích, ukláněla se, jako baletka si stoupla na špičku nohy, to je nejkrásnější a snad jediné opravdové číslo vystoupení, a… a… co to?

Radkova sestra zakolísala, ztratila rovnováhu, padala dolů.

„Jitka padá!“ zaúpěla máma a zakryla si oči.

V půlkruhu mezi diváky to heklo, následoval šum. Barevný proud světel ozářil křehké tělo padající dívky, lidé stáli spoutaní úlekem, zkamenělí, bušící srdce v krku.

Jitka se zachytila za nejspodnější tenké lano. Okamžik se držela, ale lano se jí zařízlo do dlaně, pálilo, hořelo…

Spadla dolů.

Večer skončil neslavně. Lidé se rozešli, táta s mámou stáli nad Jitčinou postelí. „Je to jenom vymknutá noha,“ konejšil táta vzlykající dceru.

I když šli brzy spát, trvalo dlouho, než se vnořili do posilňujícího spánku.

Za úsvitu, když mlžná zapařenina ještě přikrývala náves, vstal Radek dříve než ostatní a zmizel. Jitku odvezli rodiče k lékaři, a když se všichni tři vrátili, skládali lana. Až k poledni se Radek znovu objevil. Rodina obědvala, poraněná vleže, všichni žvýkali sousta, vyhýbajíce se vzájemným pohledům.

„Včera jsem cvičil naposledy!“ řekl znenadání Radek.

S tátou to trhlo, zabodl do chlapce překvapené oči.

„Přijali mě v továrně, budu soustružníkem. Oni mě zaučí.“

Civěli jeden na druhého, atmosféra se nadechla podivným neklidem. „Ani já už tam nepolezu,“ hlesla Jitka jemně, pisklavě.

Teď hleděli na ni.

„Už nepolezu,“ opakovala, neboť se jí zdálo, že ji přeslechli, „budu pracovat ve městě v textilce.“

Dlouho bylo ticho. Máma dělala, že přemýšlí, táta krabatil čelo. Potom vstal a řekl: „Ještě to musíme uklidit!“

Nikdo nic nenamítal a všichni opustili maringotku.

Pozdní námluvy

Hvízdej si, uličníku s tříkolkou, já se nepřidám, a tebe přejde rozjívenost, sesmekne se ti noha, bouchneš se bradou o řídítka a spustíš kůzlečí bekot. Robert Kadraba s lysým kruhem uprostřed hlavy a s tváří ne nepodobnou vyprahlému poli, skrze sklo slídí očima po asfaltu; po kmenu, který z něj trčí. Zelenáš se, zelenáš jedna radost, ale větvička už na tobě nevyroste, spíš ti ubývá sil, strom a člověk mají stejný úděl: vyrůst a umřít, takže jaký rozdíl, ale přece – na stromě se hemží ptáci a já jsem v domě jako ve vězení, pět křížků na zádech, ráno co ráno housku s mlékem a noviny, večer noviny a omáčku z konzervy, prostě starý mládenec, vadnoucí generace, mozek stejný, ale s buňkami odumírajícími, zvýšený tep a tlak, stereotypní myšlenkové pochody. Robert Kadraba zašilhá k hodinkám, blíží se pátá, a co nevidět Eliška vkročí za ním do zahradní restaurace, sedne si ke stolku pod slunečníkem a… Robert Kadraba se dotkne uzlu kravaty, zkontroluje puget, zda leží na svém místě, a polkne, ne a ne se uklidnit; sám jsem si spískal život zapomenutého psiska, mohl jsem si vzít Barboru nebo Lenku nebo Květu, možná bych už houpal na klíně vnoučata, ale když Barbora nechtěla do domu, v jehož zdech je vsáklý tetelivý vzduch, ten vzduch, který jsem dříve dýchal jako kluk; když Lenka kašlala na kytky u plotu, šlapala po nich, jen aby se viděla polonahá na hladině řeky; když Květa nechtěla o vesnici ani slyšet a poděsilo ji, že netoužím po autu, i když na ně mám…

Robert Kadraba vzpomíná jen s malinkou výčitkou na ženy, jimž se zdál být konzervativní a manželských pout nehodný, čas utíká a mění všechno kolem, jen on je neoblomný; vždy sám sebou, vždycky nejšťastnější mezi záhony, opět obhlíží puget v bělostném papíru, bílé i zlatohlavé lilie a modrokvěté růže, všechno sám vypěstoval a teď se zlobí, že v samém chvatu neutrhl dva tři rododendrony, možná právě ty by Eliška nejvíc obdivovala…

Květiny a knihy jdou k sobě dohromady, vlastně nebýt knihy, kterou Eliška četla, když jsem ji pustil v autobusu sednout, ani bychom se neseznámili, koukala na mě div ne vyděšeně, autobus plný, tělo vedle těla, a já – ať si sedne, nemohla se hned vzpamatovat, ale sedla si, a když se potom uvolnilo místo naproti – pro mne, nevěděl jsem, co dělat trémou, protože Eliška zapomněla na čtení a visela na mně očima, ale dědek osm let před důchodem a…

Robert Kadraba je ještě teď rozpačitý; srdce mu v hrudníku jen skáče a potí se mu ruce; bylo mu trapně, co čtete, mladá paní; Zsigmonda Móricze: Buď dobrý až do smrti, prý si právě teď uvědomuje, jak je člověk komplikovaný tvor; mně se to také zdá, řekl jsem a povídali jsme, povídali… Robert Kadraba se stydí, v jeho věku a námluvy, kdo to kdy viděl, ale když ten dům je čím dál prázdnější a o radost ze zahrady by ses taky rád podělil; Robert Kadraba si vybavuje Eliščiny oči a ví, že jsou to oči ušlechtilého člověka, v těch očích se snad na stará kolena bude topit, nezůstane samotě napospas. Už jde, už ji vidím, je krásná a moudrá, když ví, že člověk je komplikovaný tvor, v tašce má knihu… Robert Kadraba vstane z barevné židle, podá Elišce květiny a řekne: „To je pro vás, když dovolíte.“

„Děkuji, to jste nemusel. – Pane vrchní, dejte to někam do vody!“

Toto že je Eliška, ta z autobusu, ta, v jejíchž očích se chci topit, ta možná nejposlednější ze všech nadějí; dejte to někam do vody, pane vrchní – a já to sám vypěstoval!… Sáhne pro kapesník a stírá pot s oroseného čela, a čas, který se v něm samotném před chvílí div nezastavil, utíká tempem sprintéra; co teď, co mám dělat, ráda čte, ale není to ona, co mám dělat, když v domě je jako v márnici, jen svůj hlas slyšíš… „Ach, člověk je tak komplikovaný tvor, viďte, pane Kadraba? Kdybyste se na hlavu postavil, nenajdete porozumění.“

„Mně se zdá, že druhému člověku porozumíme, jen když se umíme dívat jeho očima. Nemyslíte?“

„V praxi je to ovšem nemožné.“

Nekonečná hodina bolesti; tady to mám, čím jsi starší, tím hloupější, jak mne to jen napadlo, že právě tahle snad …

Robert Kadraba za Eliškou, dvacet kroků k tramvaji; žádné na shledanou, jen sbohem, nejedu s vámi, nikdy už nepočkám; po té kytici jste ani nevzdechla, vrchnímu tam zůstala pro legraci, sbohem, má naděje měla vaši podobu…

Robert Kadraba už spěchá po asfaltu; vidíš, uličníku, říkal jsem, že se ti sesmekne noha, bouchl ses do brady, ale sám na sebe žaluj, mne vynech, snad spustím kůzlečí bekot, snad také ne, jen domů, domů, ve stěnách je mé dětství a na zahradě jeden květ vedle druhého…

Páteční siesta

Pepík seděl za stolem u okna a kouřil. Po celotýdenním shonu cítil v každém svalu únavu, která však nebyla nepříjemná – hovořila o tom, že úkol je splněn a že nezůstal pouhým předsevzetím.

Sedí a kouří. Hostinský Babka občas prohodí pár slov, aby řeč nestála. Kromě toho zná Pepíka a ví, že přichází jeho chvíle zadumání, a to chce ticho. Pepík je pracant, člověk svědomitý a sílu má za dva. Práci i pole má rád, od podzimu dělá farmáře. Pepík patří do velké rodiny komunistů. Do strany vstoupil v devětapadesátém, když byl jako voják na čáře. Má oční vadu, krátkozrakost. Chtěl by jezdit traktorem, protože družstvu by tím více prospěl, ale nemoc mu v tom brání. Je sám, svobodný. V září mu bude třiatřicet.

„Ještě jedno, Josef?“ Babka vezme prázdnou sklenici. „Ani se nemusím ptát, viď? To je dusno.“

Dveře místnosti se otevřely. Přicházejí Láďa a Pavel, bratři, oba traktoristé. Unaveně přisednou k Pepíkovi. „Dneska bylo horko,“ řekne jeden. „Ale chtělo by to zapršet.“

Pepík souhlasně přikývne. Počasí, to je kus družstevnického života, rozumí mu, ví, kdy třeba deště, kdy slunce.

„Už se vrátil Čihák?“

Bratři zavrtí hlavami.

„Kde je?“

„Orá štít u lesa.“

„A kdy jel?“ Pepík sklouzne očima k hodinkám. „Ve dvě,“ řekne.

„Tak to neudělá,“ usoudí Pavel, „toho je moc pro jednoho.“

„Ale potřebovali bychom to,“ Pepík se protáhne v ramenou.

„Pane Babka, zapněte rozhlas,“ ozve se ze skupiny, „budou zprávy.“

– „…časové znamení ohlásí devatenáct hodin…,“ oznamuje ženský hlas.

Muži pohlédnou na hodinky, dva tři posunou ručičky. Babka přináší pivo – smetanová pěna zdobí sklenice. „Tak co, hoši,“řekne tátovsky, „hotovo?“

„Hotovo, hotovo.“

„… Lonnolova armáda útočila i v dnešních ranních hodinách na pozice vlasteneckých vojsk …V hlavním městě Chile proběhlo shromáždění na podporu vládní politiky…“

Přítomní naslouchají, jeden se napije, ten zapálí cigaretu. V rohu hrají dva dámu. Tu tady zná každý – když zde začínali, nebyl rozhlas, neznali televizi, večery byly dlouhé. A tak hráli šachy, karty a dámu. Dnes je to jiné: u každého druhého domku stojí auto, válkou poškozené chalupy změnily tvář k nepoznání a na návsi vyrostl park s neonovým osvětlením. Mají tu i nový most a mládežnickou klubovnu.

Rozhlasové zprávy se chýlí ke konci. Muži vyprávějí, vzpomínají, smějí se. Jen Pepík má ještě starost – Čihák se nevrátil a za chvíli bude tma.

Do květnového soumraku dosud prosyceného vitalitou dne pronikají otevřeným oknem hlasy družstevníků a na trati za vesnicí zahouká vlak. Farmář vše pozoruje, minuty letí, deset, patnáct, dvacet. Půl hodiny a – Čihák je tady! Čelo svraštělé, pokyne hlavou na pozdrav. „Podívejte, kluci,“ pokládá na stůl zelenou rostlinu, „žito. Má osmdesát čísel!“

Všichni s nadšením prohlížejí ozim. „Osmdesát čísel – krásné!“

„Milane! Milane!“ Pepík napíná hlasivky a obrací se na Čiháka. „Kolik jsi toho udělal?“

Tázaný divadelně zkřiví tvář, ale vzápětí se pousměje. Zvedne pravačku a vodorovným pohybem prořízne vzduch: „Všechno hotovo!“

Pepíkem projede teplé pohlazení radosti. Vstane a připraví Čihákovi místo vedle své židle.

I ostatní hodnotí kamarádův výkon. Ani nepostřehli, že do lokálu vstoupil Anděl. Stojí u dveří a usměvavě si prohlíží známé tváře.

„Anděl!“ zvolá náhle jeden z přítomných. A už je tu harmonika.

Anděl, kuchař z plzeňského hotelu, který uvaří tu nejlepší svíčkovou, jenž ovšem umí vymalovat byt, postavit domek, instalovat vodovod a topení, a přeci – hrát na harmoniku, sedí v kruhu přátel a hladí svou heligonku. A první tóny jsou tu…

I ten Babka sladí do rytmu svůj krok, a všichni, Láďa, Pavel, Pepík, všichni zde, a jejich mozolnaté dlaně, zpívají: „Šumavo, Šumavo, Šumavěnko milá …“

Nezdvořák

„Ty, poslyš, mně se ten chlapec nelíbí!“ promnul si menší z obou starců ruce. „Co se ti na něm nelíbí?“ zavrčel druhý, holohlavý a mžikající neposednýma očima.

„No, podívej – chodí pořád sem a tam a už takovou dobu!“

„Šel na čerstvý vzduch! Tak ho nech!“ vyjel zase druhý a zdvihl oči v sloup: „Tobě se zdá všechno podezřelé!“

Podezřívavý však mumlal dál: „A je tady úplně sám…“

Protějšek zkřivil tvář a káravě vystrčil bradu: „Karle, budeme hrát, nebo mluvit?“

„Hrát,“ řekl Karel, „tak se nezlob, Jendo.“ Sklonili se nad černobílý čtverec šachovnice, na níž se povolovalo několik dřevěných koláčků. V kleci na skříni znenáhla hlesl pták a odloudil pozornost hráčů.

„Copak?“ zaútočil na něho Karel. „Budeš zpívat? To je doba! Náš Michal má korelu. Kdyby tak někdy přijel!“ Jenda mávl rukou: „Ten si tak někdy vzpomene! Syn! Syn! A byl tu naposled vloni!“

Karel svého Michala bránil: „Vždyť ani ten tvůj není lepší. Ještě jsem ho tu neviděl!“

Karel si přehodil nohu přes nohu a balil cigaretu. „Jenže Michal,“ oponoval, „je pořád v jednom kole. Jen se podívej, kolik lidí všude staví! O řemeslníky je zájem!“

„A copak inženýr chemie je něco horšího?“ rozšířil zorničky Jenda. „Kam se podíváš, samá umělá hmota!“

Pokračovali ve hře, ale dlouho ticho nebylo.

„Podívej se na něho!“ sykl Karel. Spoluhráč vyhlédl z okénka: „Na koho?“ zeptal se. „No přece na toho kluka!“

„Zase začínáš!“ rozhorlil se Jenda, ovšem tentokrát se spoluhráč odbýt nedal:

„Podívej, jak sedí, ani se nehne! Ten má něco za lubem! Schovává se!“

Zdálo se, že protějšek pozbývá klidu. „A co chceš dělat?“ zeptal se.

„Zavolám ho sem, a basta! Ať vyklopí, co tady pohledává!“

Jenda mlčky souhlasil.

Vyšli před dům a Karel zavolal: „Chlapče, pojď sem na chvíli!“
Volaný poslušně vstal a blížil se k starcům. „Copak jsi ztratil?“ začal Karel diplomaticky. „Nic,“ řekl chlapec nechápavě a také on si dvojici nedůvěřivě prohlížel. Stáli proti sobě, mlčeli a nikdo nevěděl, jak dál.

A tu se z protějších dveří pokoje připlazil vzduchem slabý, stísněný, nemocný hvizd ptáka. Chlapec sebou trhl a vklínil hlavu mezi těla starců. „To je on!“ vykřikl, spatřiv schlíplého zajatce. „Vy jste ho zavřeli do klece!“ Karel s Jendou stáli jako omráčeni. Co udělali? Co udělali?! Co si to dovoluje, ten kluk?!

„Musíte ho pustit!“ přikazoval hoch neúprosně. „Má na stromě mláďátka!“

Konečně pochopili smysl obvinění a usmáli se. To nejde,“ zavrtěl Karel hlavou. „Proč by to nešlo?“ „My toho ptáka potřebujeme. My jsme totiž sami, víš?“

„Mláďátka jsou také sama!“ Chlapec utrousil slzu a rychle ji se studem setřel.

Karel se shovívavě usmál: „Jenže pták samotu nepociťuje, nemá rozum, víš?“ Žalobce se svorně zapýřil a vmetl provinilcům do tváří:

„Vy nemáte rozum!“ A potom, uvědomuje si svoji prostořekost, utíkal horempádem pryč.

„Ty nezdvořáku!“ pohrozil za ním Karel prstem.

Vrátili se ke stolu s dámou. „Kdo je na řadě?“ zeptal se Jenda. „Teď nevím! Sakramentský kluk! Začneme znova!“

Rozložili opět koláčky a hráli do pozdního večera. Pták v kleci mlčel, oni mlčeli, celý dům byl ztichlý a také tma zaplašila zvuky dne.

Zhasili světlo a ulehli. Užuž se zdálo, že spí, když tu Karel vydechl:

„Jendo?“

„Hm?“zaznělo z přítmí.

„Pustíme ho?“

„Pustíme…,“ hlesl Jenda na druhé posteli. Karel vstal, otevřel okno a postavil klec na jeho oprýskaný rám. „Tak si leť. Ty jeden…!“

A sotva pták splynul s tmou, zabalil se Karel do peřiny. Hodiny odhlásily půlnoc a oni pořád nespali. Na střeše zašramotila převislá větev. „Jendo?“ špitl Karel.

„Hm?“

„Ráno si zase zahrajem, viď?“

„Zase,“ souhlasil Jenda a obrátil se na bok.