KAREL SÝS

Mnoho je na světě Kostelců, jeden jsem navštívil dokonce v dalekém Srbsku. Kostelec nad Orlicí – nikoli nejmenší mezi městy českými – se může pochlubit nejen polohou, nejen svými rodáky, slavnými i neprávem zapomínanými (však jsme v Čechách!), ale zejména řekou Orlicí, jež je nejen Tichá, ale i Divoká!

Zde našla místo k pobytu malířka Věra Žižková.

Už jako dítě jsem chodil Rybářskou ulicí od tety Dolanové k řece kolem její zahrady a nahlížel do jedné z nejkrásnějších kosteleckých zahrad, aniž jsem měl ponětí, kdo ji založil a kdo ji udržuje.

Teprve nedávno jsem měl to štěstí, že jsem poznal onu zahradnici, která dělí svůj čas mezi zahradu a malování. Věra vlastně ani nemusí vycházet do plenéru, má ho doma.

Ostatně milovaný malíř Henri Rousseau maloval tropické kraje, aniž vykročil z bran Paříže,

zatímco jeho méně nadaní vrstevníci brousili po celém světě.

Tím nechci říci, že Věra Žižková sedí za pecí svého útulného, do zeleně vnořeného domku.

Když se jí zlíbí, uvidí ze suchozemského městečka i daleké moře. A chtě nechtě, pořád je to moře tak nějak kostelecké.

Jinak ovšem nemusí vycházet za náměty za zbytky městských hradeb. Má už své motivy neomylně v oku – především stromy. Holé i olistěné, věkovité i právě nedávno vyrostlé. A jako třešnička, čí spíše pořádná třešeň na dortu se mezi stromy objeví bílý kostelecký zámek.

To všechno jsem vlastně viděl i já, jen jsem netušil, že ve městě žije umělkyně, která o to vše, co jsem už dávno pod tíhou času zapomněl, neustále pečuje.

Dobře viděti, to je oč tu běží. Ať zblízka, nebo jen ze snu, uvidět, co jiní nevidí, a tento nadevše prchavý záblesk krásy zachytit.