MILAN BLAHYNKA
Problémem knihy POSLEDNÍ PRŮVODCE PRAHOU (Torst, Praha 2023; k vydání připravila, soupis hesel sestavila a ediční komentář napsala Klára Soukupová; ilustroval Jindřich Janíček; graficky upravila, obálku navrhla a sazbu zhotovila Jana Vahalíková; redaktor Jan Šulc. 264 s.) není ani tak dost matoucí název. Autoři knihy Josef Jedlička-Ivan Diviš jistěže v letech 1974-75, kdy knihu rozepsali a nedopsali, neměli na mysli, že po nich už žádný další průvodce Prahou nebude, třetí světová a s ní konec Prahy tehdy ještě nehrozil tak velice jako dnes; slova „poslední“ užili jako synonyma slova „nejnovější“ (jako se psává o poslední knížce ještě mladého autora, který nezemřel).
Problémem knihy je manko její koncepce. V jeden celek se tak složila hesla nostalgického vzpomínání na Prahu Divišova a Jedličkova dětství, dospívání a života až do emigrace v Mnichově (kde oba po roce 1968 zakotvili a našli práci ve Svobodné Evropě) a hesla naučná, mnohdy neznámá ve většině komerčních průvodců Prahu, jak píše editorka, hesla „běžného života (obchody, hospody, tramvaje, kanály), každodennosti a opakovaných úkonů (docházení do školy či do kostela, pouliční hry, klepání koberců), místa spojená s konkrétními lidmi, ale i chutěmi a vůněmi“.
Nepochybuji, že zkušení spisovatelé a redaktoři, jimiž oba autoři byli, byli by si při dokončování knihy poradili, odlišili by osobní vzpomínky od prostě věcného typu hesel například graficky a více by vynikla jedna přednost knihy: Diviš a Jedlička vzešli z přímo opačného prostředí sociálního, Diviš z tehdy ještě proletářského Žižkova a Jedlička z měšťanských Vinohrad; odtud jejich rozdílná zkušenost a optika.
K dokončení Posledního průvodce nedošlo, patrně po ztrátě publikační perspektivy. Kniha byla psána pro Sixty-Eight Publischers v Torontu a zůstane už jen otázkou dohadů, proč se tam nedostala do edičního výhledu a zůstala snad proto nedokončena; editorka už neměla koho se optat po důvodech. Jestliže pro osobní hesla mohl být nepřiznanou inspirací Nezvalův Pražský chodec (1938), pro hesla naučná jím prokazatelně byl Stehlíkův historický a orientační průvodce ulicemi hlavního města Prahy (1929).
Editorka vynaložila obrovské úsilí, aby ze dvou verzí nedokončeného rukopisu a hesel místy i jen fragmentárních vytvořila čtivou knihu, v níž i určila autorství mnoha hesel a která potěší jak ctitele díla obou autorů a příštím badatelům položí otázku, nakolik souvisí tato práce s jejich knihami a jak se v ní zračí jejich odlišný vývoj. Jedlička už byl názorově zkušený a vyzrálý autor, když ještě Ivan Diviš ve svých verších upřímně opěvoval Fidela Castra co drahého vousáče…
Nejsem žel znalec Prahy, jakými se stali Nezval a po něm Sýs, ale dost jsem o ní za svůj dlouhý život načetl, a tak oceňuju, co v první heslem Akcíz čtu jako Jedličkovu vzpomínku na tento pozůstatek mýtného, ale je mi záhadou hned následující heslo Baraba o proklatcích, povstalcích, killerech („cosi jako socialistické kozáctvo“), kteří „stavějí jednou za dvacet let barikády, ucpávají kanalizaci“ a ruší projevy státníků „skandovaným ba-ra-ba“.
Odkud to Poslední průvodce Prahou má?