MIROSLAV POŘÍZEK

Písničkář Pavel Dobeš, rodák z Frýdku-Místku, letos v březnu oslavil 75. narozeniny. Pro své věrné fanoušky při této příležitosti ale bohužel nepřipravil sérií živých vystoupení, a dokonce ani jeden jediný výroční koncert, jak by se dalo očekávat. Již před rokem totiž oficiálně ukončil svoji dlouholetou koncertní činnost. S pořadateli a fanoušky se tehdy rozloučil stručným sdělením – „Bylo to fajn!“ Na koncertních pódiích jej tak sice už asi neuvidíme, skládat však příležitostně chce dle vlastního vyjádření i nadále. Muž, spojený zpočátku s působením na Ostravsku, patřil k čelným osobnostem výrazné folkové vlny 80. let. Svou bezprostředností, vtipnými texty, osobitým humorem i nářečím prozrazujícím rodný kraj velmi záhy získal oblibu mezi publikem po celé tehdejší republice od Aše až ke Košicím.

Mnohé jeho texty se již dávno staly klasikou a pevnou součástí zlatého fondu české folkové písničky. Řada z nich však přesahuje tento žánr a neodmyslitelně patří k nedílné součásti toho lepšího, co v naší původní hudební tvorbě vzniklo.

Pavel Dobeš dokázal ve svých textech neuvěřitelným způsobem zpopularizovat ostravštinu a přiblížit její půvab širokému publiku. Navíc v době, kdy promluvit veřejně ostravským nářečím bylo, spíše než cokoliv jiného, považováno za společenské selhání či znak prostého buranství. Minimálně pak za vítaný terč různých vtípků. Kratky zobak prostě nebyl hlavně v tzv. lepší společnosti in a zejména u maloměšťáků ani celý region, známý především tvrdou rachotou a kouřícími komíny, právě tak jako drsnou náturou zdejšího obyvatelstva. Inu, Ostrava byla vždy a stále je region razovity, jak zpívá v jedné ze svých písní slavný slezský bard Jaromír Nohavica.

Mezi nejznámější texty Pavla Dobeše patří Jarmila (tato zásadní píseň jeho kariéry nemohla scházet na žádném koncertě), Zum, zum, Něco o lásce, Pražce, Blažek či Zpátky do trenek. Jedinečným způsobem v textech popsal nejrůznější rázovité postavičky a jejich (ne)obyčejné životní osudy - nedorozumění, přešlapy či přímo velké průšvihy, nebo jen prostou lidskou smůlu, která zákonitě přichází zrovna, když ji člověk nejméně čeká a nejméně potřebuje. Vždy uměl psát s vtipem i překvapivou pointou, což byly důležité poznávací znaky jeho textů. A to i o zdánlivě všedních a obyčejných věcech, ve kterých by jen málokdo hledal nějaký větší přesah či širší souvislosti nebo dokonce hlubší filozofické zamyšlení. O tom vypovídají názvy jeho textů jako například Krtci, Hrušky, Kominík, Vichřice, Epitaf, Zahradník, Zapomenutý trumf, Na pranýři.

Pavel Dobeš měl ve své rané i zralé tvorbě přirozenou schopnost mimořádně trefně, zároveň se sobě vlastní specifickou poetikou, popisovat způsob myšlení a povahy lidí v různých situacích. Inspirací mu v mnohém bylo pracovní prostředí, když deset let pracoval na Ostravsku u vysokých pecí a vystřídal i řadu jiných profesí. Svou pozorovací schopnost a textařský talent postupně uplatnil takovým způsobem, že se dokázal poměrně rychle prosadit mezi naše známé a populární folkové velikány. Již před rokem 1989 se dokázal živit koncertováním ve svobodném povolání.

Zařadil se po bok takových osobností, jako v té době byli již velmi populární Wabi Daněk, Jaromír Nohavica, Karel Plíhal, Pavel Lohonka Žalman, samozřejmě bratři Nedvědové a další známé osobnosti z generačně neskutečně silné skupiny písničkářů. Každý z nich přitom zůstal ve výrazových prostředcích, textařském řemesle a interpretaci vždy svůj, naprosto originální a dobře rozeznatelný od ostatních.

Frýdecko-Místecký rodák začínal v šedesátých letech s bigbítem, později se dostal k folku. Vystupoval se skupinou Minimum. V roce poprvé 1983 vystoupil na Folkovém kolotoči. Tím vlastně odstartoval úspěšnou sólovou kariéru. Koncem roku 1985 byl donucen příslušnými orgány opustit Ostravu. V ocelovém srdci republiky byla jeho další přítomnost v té době již nežádoucí. Zejména kvůli textům, které údajně měly zesměšňovat dělnickou třídu. Snad se tehdy nějaký duševně silně zakřiknuty Blažek v jednom z textů ke svému zděšení opravdu sám poznal a bylo zle. Možná se poznal někdo úplně jiný. Jisté je, že písničkář a dělník Dobeš prostě začal v kraji uhlí a železa vadit a musel pryč.

Novým domovem se mu stal Hradec Králové, kde na jednom ze sídlišť žije dosud. Od roku 1988 postupně vydal 12 alb. Přičemž to poslední studiové, s názvem Banány, vyšlo před neuvěřitelnými osmnácti lety. K nejúspěšnějším albům patří Zpátky do trenek, Skupinové foto, Něco o Americe. Mezi jeho spoluhráče, často vystupoval právě ve dvojici, patřili zejména Miloš Dvořáček a mnoho let pak Tomáš Kotrba. Po roce 1989 koncertoval také v zahraničí. Kromě evropských zemí i v Americe nebo Austrálii. O svém pobytu v 90. letech v USA napsal kromě písniček i knihu, kterou nazval jako stejnojmenné album tedy Něco o Americe.

Velmi zajímavá je Dobešova výpověď o koncertování před rokem 1989 z knihy Vladimíra Vlasáka Folkaři: „Pokud člověk nebral honorář, tak měl právo vystoupit kdekoli, záleželo jen na pořadateli a jeho odvaze obhájit společenský význam akce. Tímto tvrzením bych chtěl zrušit jeden mýtus o zákazu hraní. Nic takového neexistovalo! Nebylo to ani prakticky ani teoreticky možné. Mohl jsem vystupovat kdekoli, kam mě pozvali, ale své příjmy jsem musel prokazovat zaměstnáním. Nejlépe dělnickým, protože dělník nemůže být nepřítelem dělnické třídy. Tenkrát se člověk nemohl pohybovat bez zaměstnání, každý musel mít razítko zaměstnavatele.“