MILAN SPERA

Pamatuješ, Romy, na Wolkerův Prostějov jednoho krásného léta, kam přijelas za mnou a po představeních, která jsem porotoval, a po obědě, který nám chutnal, vyklánělas ses z okna pokoje ve druhém patře Grandu, kroutilas vyzývavě svým krásným trupem, a pamatuješ, jak provokovalas? Líbil se Ti v jídelně hotelu očividně uhrančivý básník Josef Peterka. Ten má stále i letos ve svých devadesáti formu a fazónu a vtip.

Já byl toho dne v sedmém nebi, neměl bych nic proti tomu, aby sis s Josefem, i když jsem si s ním tehdy ještě nijak zvlášť nerozuměl, aby sis s ním přišla na své. Zalila mě vlna přejnosti. Porota se protáhla přes půlnoc a po krátké noci vzbudila mě ráno pokojská. Srozumitelně se mezi dveřmi usmívala. Místo prosby, aby přišla za deset minut, jen co se hodím do gala, řekl jsem, aby vešla, zamkla a přilehla. Shodila propínací šaty na koberec jako v krásné krátké básni Jacqua Préverta. Nic pod těmi šaty neměla než své nahé tělo.

- Jsi krásná jako Eva, řekl jsem.

- Jsem Eva, jak to víš? Jsem Eva B., řekla ještě.

Jsem taky B., zalhal jsem, abychom si byli ještě blíž. Což nešlo, byli jsme už v sobě.

Než povolila kleště svých nohou a propustila mě za zajetí, stačila mi říci, že má dvě děti; že má hluchoněmého manžela a že jaká je to výhoda; že ten manžel chodí do práce, vnímá rytmus hudby, výborně tancuje, a to má ráda, ráda tančí. A ráda se miluje. Do prázdnin vodí děti před osmou do školy, kde se také v poledne najedí a odpoledne jsou ve družině, od osmi do tří má volno. V Grandu jí jdou na ruku (na ruku? pomyslel jsem si). Když si předem neřekne o volno, vědí, že má něco s dětmi. Co o prázdninách? Zaveze je ke stařence, kterou zbožňují, rozmazluje je.

Bylo krásné léto a podzim. Sjezdili jsme půl kraje, hledali chalupu k pronájmu, pět šest jsme i co nocleh oprubovali. Eva B. už byla v hotelu U Tří králů. Povýšila. Stala se z ní recepiční, jak říkala. Byla stále krásná, stále milá, prostě jako Klementajn. Ač na zahrádce nic neryla. Ve své zahrádce si dávala rýt, pokud se jí ten který líbil. Za noci přišla dvakrát třikrát, recepce si ji vyžadovala. Mýlil jsem se, nebyla to recepce, ale jiný žádostivý milý. Proč by za mnou chodila vždy znovu zpod sprchy?

Byla hravá. Náruživě se hrála s jazykem v ústech toho onoho, který se jí páčil. Hrávala si i s českým jazykem. Říkala o své kamarádce: ta dávala, dávala, nedbala rad, aby si pozor dávala a musela se vdávat. A o jiné, přecnostné: dávala, dávala, jen než se vdávala. A ještě o jiné: dávala, dávala, dávala všanc svou pověst. A jak se vydováděla s předponami: vy-dávala, ač není nakladatelka; do-dávala a při-dávala, když neměl dost; na-dávala na dřeva a grobiány; a říkávala, že prostitutka je holka, která prostě pro-dává.

No, abych se chválami Evy B. nezalknul: Možná viděla kupodivu americký protiválečný film, který u nás tehdy běžel. Tam se nahýbá mladík do kabrioletu plného svůdných holek a ptá se nejsvůdnější: dáváš? Říkalo se to už předtím? Ať tak ať naopak, po tom filmu to bylo slovo roku, a ne jednoho. Musím se optat O. na ekvivalenty českého dáváš za dává v sexuálním smyslu? V devíti cizích jazycích, jimiž vládne.

Nic netrvá nikdy věčně, ani láska k jedné slečně, zpívala tehdy Ljuba Hermannová, u mne to ale nebyla cynická balada, spíš omyl. Podlehl jsem mladičké půvabné a vzdělané rozvedené pisatelce nejlepšího telegramu, jaký jsem kdy dostal, a kilometrovým dopisům o lásce století. Za chyby se platí. Až na tři čtyři miláčky jsem se dal všemi opustit a byl jsem ztrestán. Je něco nad nepotlačitelnou žárlivost? Z návratu domů na čarovné Vysočině rituál. Byl jsem vždy očichán, kde jsem si ho zas vyomáčel.

Má osudová O. (to město není masculinum, jak si kdekdo myslí), to město, o němž buď Milan Kundera, nebo autorka pozoruhodné francouzské knihy říká, že je okouzlující, to město je magnet. Zas jednou si nás, žárlivou K. a mne, přitáhlo na půl dne, a ve vchodu do Prioru jsme se potkali s Evou B. Ještěže podezřívavá K. nezatušila, koho jsme potkali. Ještěže má nechuť ke snímkování se zas jednou zúročila. V krabici fotografií Eva B. nebyla. Odevzdal jsem K. její vášni prohrabovat se v hadrech a zkoušet si je, jak by jí šly. To se nestihne za půl hoďky. Vyrazil jsem přes oddělení knih a zahnul ven. Eva za rohem mi vysypala své nové štěstí. Byl to vědecký pracovník jednoho pražského ústavu, přiměl ji, aby se rozvedla, a aby měli na střechu nad hlavou, za jeho dva roky v dolech už měli tu střechu. On se živí v P. jako programátor a ona stále recepničí. Nezastavím se někdy?

Nějak mi to celé roky nevyšlo.

V čase, kdy se rozpadla republika, rozpadlo se i mé nešťastné šťastné manželství. K. se radši vdávala, než milovala. Vdala se po třetí, pak i po čtvrté. Konečně sám. Jaká radost si dosyta číst. Jaká radost vítat spanilé konzultantky, obědvat s nimi, večeřet, snídat.

Radit, jak na diplomku o poezii a horoskopech. Nebo o překladech Kunderových knih. Slavit jejich obhajoby a Silvestry. Pořídil jsem si PC. Úžasná věc. Doma si listovat v katalogu Vědecké knihovny, zjistit, že kniha není půjčena, objednat si ji a pak jen v knihovně vyzvednout. Úžasná věc, v Doručených náhle depeše: Milane, jsem vdova, žiju v P., chceš-li, přijeď na P.- město, zajdem na aperitif. Eva B. Úžasná věc. Schůzka sjednána během pár minut. Marně jsem mámil domovní adresu, ať nemusí chodit naproti. Poznám ji po tolika letech?

Bez problému. Doma má partnera, a tak aperitivujem v kavárně Národního domu. Má po svém nebožtíkovi auto. A chodí na ozařování. Zítra může přijet. Pozítří a pak ještě třikrát čtyřikrát jsme v pohodě posnídali. Náhle se odmlčela. A přišlo parte.

Před pohřbem Evy B. krematorium nabito, rozloučení s nějakým fotbalistou nebo hokejistou, dav i venku. Když se fandové a fanynky sportovní hvězdy ztratili, stál před obřadní síní zástup dvou set pánů v černém, které vzala smrt Evy B. Většině z nich až tam došlo (muži jsou tupí, říkávala má první žena), jaký vzácný dar měla Eva B., dar budit a udržovat iluzi, že se oddává jen každému z nich. Ten zvláštní dar měl dávno můj obdiv, leč užasl jsem, jak neskutečnému množství pánů dokázala dávat. Dávat štěstí.

Pamatuješ, Romy, cos řekla o K., kterou vidělas pět minut? Není do nepohody. Nevěřil jsem – a po deseti letech se ukázalo, jak velkou mělas pravdu. Škoda, žes nikdy neviděla Evu B. Co bys mi řekla o ní?