2 x JAROSLAV ČEJKA

Inzerát v Právu

Dne 7. října roku 1989 vyšel v Rudém Právu inzerát, ve kterém přátelé a spolupracovníci děkovali Ferdinandu Vaňkovi za práci, kterou vykonal a vykonává, a do dalších let mu přáli hodně zdraví a dalších pracovních úspěchů.

Na tom by celkem nebylo nic zvláštního, kdyby jméno Ferdinand Vaněk nebylo jménem postavy ze hry Václava Havla a kdyby se v inzerátu neobjevila Havlova fotografie.

Takhle ovšem inzerát vzbudil poprask v tehdejších mocenských kruzích a z oslavence se stal krátce nato nový československý prezident.

O více než třicet let později, 26. října 2023, vyšel v už dávno odbarveném Právu inzerát, který blahopřál k osmdesátým narozeninám autorovi, jenž se s Václavem Havlem osobně nikdy nesetkal, a přesto se jejich životní osudy dotýkaly a do jisté míry i prolínaly.

Náš oslavenec – říkejme mu třeba Miroslav Kiebitz – se narodil o sedm let později než Václav Havel a to mnohem chudším rodičům. Miroslavův otec (také Miroslav) pocházel z ryze proletářské rodiny, ale časem se vypracoval na úředníka a po válce dokonce na bookmakera, zatímco Miroslavova matka Marie se narodila sudetskému brusiči skla a jeho ženě, která se starala nejen o svého muže a tři děti, ale i o čtyři manželovy dělníky a tři učedníky.

Marie vychodila nejprve obecnou školu, kde jí němečtí spolužáci nadávali tscechische Schweine, potom tak zvanou měšťanku a nakonec se v České Lípě vyučila dámskou krejčovou u německé mistrové provdané za Čecha, načež se vydala zkusit štěstí do Prahy. Nějakou dobu pracovala v módním salonu Podolská, ale když se krátce před válkou seznámila v taneční kavárně Valdek s Miroslavem Kiebitzem, za kterého se o něco později na Staroměstské radnici provdala, zařídil jí manžel v jejich bytě malý módní salon.

A právě tady se začaly osudy Václava Havla a Miroslava Kiebitze protínat jako dráha tunguzského meteoritu s drahou nějaké malé a bezvýznamné létavice. U Podolské totiž šily všechny pražské dámy, které chtěly patřit ke smetánce, jenže ty spořivější z nich si nechávaly u Podolské ušít šaty či kostýmek z jedné látky a u Kiebitzové zase z jiné. Rozdíl v ceně byl nezanedbatelný, a protože náklady na ty garderoby platili jejich manželé, kterým na pár korunách nezáleželo, jelikož obchodovali v milionech, leckteré dámě tak rozdíl v ceně modelů od Podolské a Kibicové zůstal v kabelce. Samozřejmě, že to chtělo jistou diskrétnost, kterou si dámy kupovaly tučným spropitným pro dělnice či učednice, jež jim hotové modely doručovaly.

Živnost Miroslavovy matky tak utěšeně vzkvétala i za Protektorátu Böhmen und Mähren, ovšem jen do jejího prvního porodu a posledního výstřelu wehrmachtu.

Po válce se sice ke své živnosti na čas vrátila, ale tak zvané únorové vítězství pracujícího lidu zpřetrhalo stehy její šťastné budoucnosti a zastavilo její šicí stroj, který byl bohužel slyšet i u bdělých a ostražitých sousedů.

A protože podobně dopadl také Miroslavův otec se svou sázkovou kanceláří a měnová reforma v třiapadesátém roce je připravila o zbytek peněz, dílem uložených v bance a dílem uschovaných v trezoru za Šetelíkovým obrazem, který visel v jejich obývacím pokoji, mohlo by se zdát, že už není o čem vyprávět.

Ale co se zdá, je sen, a pátek nešťastný je den.

Přeskočme tedy nejen zlá padesátá, ale i zlatá šedesátá léta a nezdržujme se ani tak zvaným normalizačním bezčasím, uprostřed kterého Miroslava navždy opustil jeho otec, zatím co on sám nečekaně stoupal vzhůru, a přenesme se rovnou na přelom listopadu a prosince roku 1989, a to konkrétně do jednopokojového bytu na Vinohradech, ve kterém poté, co se její jediný syn podruhé oženil a dosáhl vrcholu své nevyžádané kariéry, trávila svůj podzim života Miroslavova matka.

„Řekni mi, Slávku, co se to děje?“ zeptala se svého syna, který jí tak jako každý týden přivezl nákup a předal mírně upravené vyúčtování, protože trvala na tom, že si své nákupy bude platit sama. „Mně se zdá, že je teď všechno nějak levnější!“

„To víš, mami,“ řekl Slávek, který se dřív s matkou o politice radši nebavil. „Začíná nová doba! Třeba se dočkáš i toho, že ti vrátí tu tvou živnost.“

„Nemluv nesmysly!“ mávla matka odmítavě rukou. „Já už bych dneska ten šicí stroj ani neušlapala.“

„Tak si koupíš elektrickej! A budeš šít jako za mlada!“

„Nemluv hlouposti! Mně ten můj důchod bohatě stačí. Radši mi řekni, kdo je to ten Havel, kterýho je teď plná televize? Von je mi nějakej povědomej. Není on náhodou z nějaký bohatý rodiny!“

„To ti bůh řek, že je! Jejich rodině patřil celej Barrandov i palác Lucerna na Václaváku.“

„No jasně!“ plácla se matka do čela, za kterým se jí rozsvítilo. „Já pořád, že ho odněkud znám. Ale Havlovi měli kluky dva. Jednoho takovýho hezkýho, štíhlýho a chytrýho – ten vždycky musel návštěvám recitovat básničky, zatímco toho druhýho spíš trochu upozaďovali, protože byl nazrzlej, při těle a navíc ráčkoval. Tak kterej z těch dvou to je?“

„No nejspíš ten druhej, co ráčkuje, ne? Ale jak ty to můžeš proboha vědět?“

„Protože jsem pro jejich mámu šila. Takže jsem k nim musela jezdit zkoušet pani Havlový rozešitý věci. Ta by ke mně do mýho salonku ve čtvrtým patře na zkoušku nešla. Co kdyby ji tam někdo viděl?“

„No jo, no. Pro koho tys taky nešila, že jo?“ mávl Slávek rukou.

Ale to neměl dělat. Když za týden zase přivezl matce další objednaný nákup, v pokoji na stole už stála harmonika, jak jeho matka říkala velké sloze s papírovými kapsami, ve kterých uchovávala všechny své dokumenty, účty a jiné papírové stopy svého života.

„Tak tady to máš!“ řekla a podávala mu nevelký papírový vějířek. Nebyly to však žádné bankovky, nýbrž ústřižky peněžních poukázek, kterými jí firma Bratři Havlové, Barrandov platila za kostýmy, paleta, malé večerní, koktejlky či dlouhé společenské šaty.

„Tak to, mami, zírám!“ přiznal její syn. „A omlouvám se ti! Tos mě teda vážně dostala!“

„No dobře. Ale teď mi teda laskavě řekni, jestli už víš, kterej z těch dvou Havlovic kluků to je a proč je furt v televizi?“

„Ten nazrzlej, mami, co trochu ráčkuje. To on údajně udělal celou tu naši revoluci, i když já si myslím, že mu s tím někdo nezištně pomoh. I s tím, že z něj teď bude náš příští prezident.“

„Já to věděla! A nechceš, abych mu zavolala? Že by ti nějak pomoh. Neříkej mi, že ty teď nebudeš mít žádný problémy. Co když přijdeš o práci?“

„Tak o tu, kterou jsem dělal posledních devět měsíců, přijdu určitě. Už jsem dal výpověď. Dítě je donošený, tak co? Ale já si vůbec nejsem jistej, že se mi to rozeřvaný děcko bude líbit a že bych mu chtěl dělat kojnou.“

Pravda, to si ještě myslel, že na něj někde budou čekat s otevřenou náručí. Vždyť poslední dobou se mu mnozí vtírali jak pleťové mléko. Dokonce i sám Václav Havel ho před časem párkrát kontaktoval. Jednou mu po telefonu pochválil jeho knížky a podruhé mu prostřednictvím svého jmenovce, který se ovšem už dávno přejmenoval na Šaška, vzkázal, že kdyby umožnil návrat jeho her na česká jeviště, jako to udělal u her Topolových, vzdal by se své politické činnosti. Čemuž sice Kiebitz nevěřil, ale přesto to zkusil. Jenomže to, co se nepodařilo socialismu, který se holedbal, že své protivníky nejen že dožene, ale i předežene, se nakonec podařilo kapitalismu. A to tak, že proklatě rychle.

Jeden ze spisovatelů, svolaných před několika měsíci na dobříšský zámek, mu sice po jeho vystoupení ještě poklepával na rameno se slovy: „Dobře jsi jim to řek, ty náš příští prezidente,“ ale už zanedlouho většina těch, kteří k němu chodívali leštit kliky, přecházela na druhou stranu ulice, aby se s ním nemusela potkat, a dcera onoho autora sci-fi, prorokujícího mu hradní budoucnost, když ji náhodou potkal a pozdravil, mu řekla: „Nezlobte se, ale asi jste si mě s někým spletl!“

A léta běží, vážení, jak se kdysi dávno jmenoval jeden televizní pořad. Někteří bohatnou a jiní chudnou, z přátel se stávají nepřátelé a naopak, drátěné zátarasy na hranicích zmizely, takže do země přichází čím dál tím víc běženců, některé ceny rostou a jiné naopak, banány někdy už bývají levnější než brambory, takže by stačilo, kdyby se je Češi naučili jíst i k pečeným kuřatům a smaženým řízkům, prostě pohoda, klídek, tabáček.

A náš Miroslav Kiebitz? Ten je rád, že je rád. Kdysi dávno uvěřil Johnu Kennedymu, že politika je jediné dobrodružství, které je ve dvacátém století hodno skutečného muže. Jenže z toho už dávno vystřízlivěl. Stejně jako z opojení tvrzením, že nejsme jako oni.

Začátkem 70. let dělal kulisáka v tehdejším Tylově divadle v Praze a jeho parťákem byl bývalý tiskový tajemník klubu politických vězňů K231. Dvacet let nato se někdejší tiskový tajemník K231 stal generálem a šéfem vojenské kontrarozvědky a za svého zástupce si vybral mladého komunistu a úspěšného absolventa kurzu pro kontráše.

Pár let nato se bývalý rozvědčík stal jedním ze šéfů NATO, a teď, kdy už se pomalu blížíme k závěru našeho vyprávění, byl zvolen prezidentem České republiky.

No řekněte sami, není to radost? A tak připomenutím rozmarného inzerátu, se kterým jsme začínali, budeme i končit. Nebo by to snad na závěr chtělo citát někoho, kdo psal dějiny ve velkém? Jak je libo. Císař Napoleon Bonaparte kdysi řekl, že každý voják nosí ve své torně maršálskou hůl!

K tomu už mohu dodat jen jedno: Pokud ovšem není vůl a umí převlékat uniformy.

Narozeninová jízda tramvají

Jmenuji se Miroslav Motýl. Narodil jsem se za druhé světové války a jako malé dítě jsem zažil ostřelování Prahy německým dělostřelectvem i její bombardování americkým letectvem. Obojí se podepsalo na mé mizerné imunitě a četných alergiích.

Když mi bylo třináct, poslala mě plicní lékařka, která mně neúspěšně léčila těžké astma, do dětské léčebny na Štrbské Pleso. Ve Vysokých Tatrách jsem pak strávil celé čtyři měsíce. Kromě toho, že jsem se tam naučil slovensky, což mi později pomohlo u maturity z češtiny, se mi tam za papírovou tříkorunu dostalo od cikánky v pestrobarevné sukni a se spoustou zlatých ozdob předpovědi, že se nedožiju třicítky. Ale to zlato bylo nejspíš kočičí a vědmy mi nervy neničí. Takže jsem nad tím mávl rukou.

Jenže o rok později, to už mi bylo čtrnáct let, mi praskl žaludeční vřed, o kterém do té doby nikdo nevěděl. Záchranka mě odvezla do nemocnice, kde mě doktoři vytáhli hrobníkovi z lopaty. Ale když mě pak vraceli rodičům, řekli jim, aby vzhledem k mým četným diagnózám – už tenkrát o mně mluvili jako o polymorbidním pacientovi – nepočítali s tím, že bych se dožil nějakého vysokého věku.

Rodiče mi to přiznali až mnohem později. A zase mě to nijak zvlášť nerozhodilo. Prostě jsem začal žít na plné pecky, abych si ten svůj krátký život aspoň trochu užil. Jako postpuberťák jsem na vandrech roztrhal nejedny kecky a vypil nemálo rumu a piv. Ale už ne s ohříváčkem, se kterým jsem musel jako dítě popíjet limonády. Místo vincentky jsem inhaloval cigaretový kouř a časem jsem se zapojil do sexuální revoluce, která tenkrát vítězně táhla Evropou i vysněnou Amerikou.

Až po třicítce jsem se začal pomalu ale jistě měnit. Přestal jsem kouřit a začal rybařit, z piva a rumu jsem přešel na víno a gruzíňák a protože jsem se už podruhé oženil a pořídil si další děti, skončil jsem s mejdany, zanevřel na pěší vandry i autostop a koupil si své první auto. Trabanta, co jiného.

Prostě mě potkalo něco podobného, co potkává mé jmenovce z říše hmyzu, jenže v opačném pořadí. Bohémský motýl se zakuklil a z jeho kukly po čase vylezla docela obyčejná housenka, která se už nepokoušela létat, ale držela se u země a snažila se na sebe moc neupozorňovat. Což se jí celkem dařilo. Byla opatrná, vyhýbala se nejprve družstevním a později i panským lánům a jejich jedovatým postřikům a nikam se radši moc necpala.

Když v ní ovšem nějaký entomolog našel zalíbení a chtěl ji přesadit někam do tepla, nebránila se tomu. A tak se nakonec stal malý zázrak. Ve svazáckém inkubátoru se znovu zakuklila a tentokrát se z ní vylíhla kádrová rezerva. Barevně nic moc, žádné paví oko, spíš takový lyšaj smrtihlav, který sice trochu lekal pověrčivé osoby se špatným svědomím, ale už si ho nikdo netroufl přibít hřebíkem na nějaký ten trám. Což se lyšajům občas stává.

Jenže pak přišel měsíc listopad, po kterém leckdo na hubu pad, a po něm zima, co se většině lidí jevila jako nové jaro. Já byl tenkrát sametově donucený k šetrné hibernaci, která ovšem netrvala jen jednu zimu úzkosti, ale celé dva roky. A nakonec se i na mě usmálo štěstí a bratři Slováci mi hodili záchranné lano. Dokonce dvojité.

A tak pouhý rok nato, když jsem se blížil k padesátce, se mě zmocnila nezřízená pejcha a já se rozhodl vystrčit hlavu ze své vnitřní emigrace. Dneska už samozřejmě vím, že jsem si měl dát radši pár facek. Jenže pozdě bycha honit a na poplach zvonit!

Svého času mě pozval jeden mladý básník na svou svatbu, která se konala v historické tramvaji pražského dopravního podniku, kde tenkrát pracoval jako tramvajový řidič, a mě nenapadlo nic lepšího než stejným způsobem oslavit své padesáté narozeniny.

Objednal jsem si starou tramvaj o dvou vozech, občerstvení, dva muzikanty, z nichž jeden učil naši dvanáctiletou dceru hrát na flétnu, ale sám hrál na saxofon, a asi padesáti lidem jsem rozeslal pozvánky s trasou plánované jízdy a stanicemi, na kterých si mohli s pozvánkou v jedné a nějakou tou lahví ve druhé ruce mou tramvaj stopnout. Všechno šlo jako po másle, obložené chlebíčky mizely rychleji než dubnový sníh a lahve vína a destilátů pomalu vysychaly. Asi tak po hodině došlo na půlhodinovou přestávku na točně mezi Stromovkou a Výstavištěm, odkud to bylo k nejbližšímu kiosku, co by kamenem dohodil, a k restauraci na nejbližším rohu ještě míň. Kdo chtěl, mohl si tam odskočit a třeba i natankovat nějaké ty pohonné hmoty s vyšším oktanovým číslem.

A pak vypuklo něco jako nečekaná kulturní vložka. Mezi mými hosty byla i jistá umělecká dvojice, která si tajně připravila obdobu kdysi oblíbených fiktivních svatebních telegramů, přizpůsobenou ovšem mým narozeninám, a začala je předčítat. Celkem jich bylo asi padesát a já si je pak dost dlouho schovával. Ale před takovými deseti či dvanácti lety jsem je při stěhování někde potratil. V paměti mi uvízly všeho všudy tři, ale o ty se s vámi nezištně podělím:

Škoda, žes nebyl disident!

Václav Havel, prezident

Vzpomínám, jak se máš asi!

Generál Lorenc z basy

Pazdravljáju stichotvorec!

Boris Jelcin, Ruskij dvorec

Nebyl jsem prostě žádné ořezávátko. Ale ani ta nejostřejší tužka v penále, jak se dnes s oblibou říká. Rok na to mě pozval na oslavu svých padesátin známý prozaik a dramatik, jehož manželka se v té době nějakým řízením osudu ocitla v čele konsorcia těch zbrojařských firem, které po pacifistickém úklidu staronového prezidenta v Čechách a na Moravě zbyly. A když jsem po asi dvou hodinách konzumace zabíjačkových specialit a plzeňského piva procházel vstupní halou na wé cé, zavolal si mě oslavenec k sobě, aby mi představil tajemníka ruského velvyslanectví, který do Prahy přišel až po odchodu posledního sovětského vojáka z území naší republiky, a zeptal se mě: „Znáš ty se s Gríšou Melechovem?“

A já, který jsem na exteritoriální půdu sovětské ani ruské ambasády nikdy v životě nevstoupil, jsem mu odpověděl: „Neznám. Já znám jen Gríšu Melechova z Tichého Donu.“

Velvyslanecký tajemník se usmál a řekl: „Tavó ja tóže znájut. No mi nikakyje rodstveniky.“ A když viděl, že v ruštině trochu tápu, dodal bezvadnou češtinou: „Toho já znám také. Ale nejsme žádní příbuzní.“

Vzápětí se obrátil zpátky k mému dobrému známému a zeptal se ho už zase rusky: „A kdě, Aljoša, tvajá supruga?“

„V Berlině. A závtra vazmožno v Bruseli. Rabóta, znaješ?“

A tajemník ruské ambasády se pousmál a řekl: „Nu, Aljoša, u každoj modernoj ženščiny kakoj to kamplex! I u tvajej Nataši vajenno-pramyšlenyj kamplex!“

Od té doby jsem si na ten náš kratičký rozhovor mockrát vzpomněl. Poprvé když vypukla druhá válka v Iráku, ta slavná pouštní bouře rozpoutaná Blairem a Bushem juniorem pod falešnou záminkou, že Sadám Husajn má chemické zbraně a chce s nimi napadnout Velkou Británii. Podruhé když se rozhořela válka v Afghánistánu a potřetí při občanské válce v bývalé Jugoslávii. I když tím pořadím si už nejsem jist. Ale pak už jsem všechny ty války v Libyi, Sýrii, na Ukrajině a jinde přestal počítat.

Naposledy mi ten dávný rozhovor vedený v jedné z pražských švejkovských restaurací vytanul na mysli, když naši noví představitelé zjistili, že jsme v minulosti trestuhodně zanedbali národní obranyschopnost. Budování armády, dálnic i výrobu či nákup zbraní.

A došlo mi, že za to vlastně může můj někdejší idol, autor Zahradní slavnosti, Vyrozumění a Ztížené možnosti soustředění, první polistopadový prezident tehdy ještě Československé socialistické republiky Václav Havel. Ten, který z důvodu co nejrychlejšího převzetí moci skládal svůj prezidentský slib ještě na socialistickou ústavu a který záhy nato a v zájmu NATO zahájil demontáž největších československých zbrojovek. Někdejší výrobci tanků v Novém Městě nad Váhom, ale i jiní, by mohli vyprávět.

Inu, nadarmo se neříká, že cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmysly. A nám už nezbývá než doufat, že je tomu i obráceně. Že cesta dlážděná úmysly špatnými nám usnadní cestu do nebe, kde nás už čekají s otevřenou náručí.