ALEXEJ MIKULÁŠEK

TOČITÉ SCHODY SCHÍZY A DALŠÍ ESEJE (s podtitulem O svobodu) přinášejí tři esejistické práce PhDr. Milana Blahynky, CSc., našeho předního literárního historika, kritika a esejisty především bohemistické orientace. Vyšly nejdříve časopisecky v týdeníku Unie českých spisovatelů (časopis Obrys-Kmen, nyní Literatura-Umění-Kultura). První z nich nazvaná Točité schody schízy aneb O obojakosti vyšla v LUKu 2020 (č. 42), druhá nazvaná Pocitová poroba a svoboda v tomtéž časopise, jen v roce 2022 (č. 47), poslední Teze o totalitě byly zveřejněny ještě pod hlavičkou Obrys-Kmen (č. 49) v roce 2011. Knihu vydalo olomoucké nakladatelství Davida Vody v edici „Rub“ v červenci minulého roku („Iuliomontium MMXXIII“), autor tento knižní svazek věnoval „Památce Jiřího Veselského“, předního moravského básníka, bez nadsázky napsáno – geniálního lyrika, Blahynkova v mnohém kongeniálního přítele a osobitého myslitele, spojeného s uměleckým Brnem, ale i Kyjovem na Moravě.

Nakladatelská anotace uvádí: V trojlístku provokativních esejů představuje se Milan Blahynka v novém kabátě. Přitom ale neodkládá svůj kunderovský baret, zpod nějž stále sleduje, jak slovesnost hodná svého jména nijak nezaostává ve skicování světa za sociologií a filozofií, ba je často předbíhá a dodává jim munici. Možná bychom jej mohli řadit k dnešním autorům tzv. libertariánského socialismu; k takovým jménům, jako je prominentní belgický filozof Philippe Van Parijs, propagátor známé ideje Základního nepodmíněného příjmu, který také definoval pojem real freedom. Neboť jak praví Blahynka: „Ani svobody, natož pocitové, není bez předešlé poroby.“

Esejismus (lehkonohá múza, ale nikoli apriorně povrchní) a „sociologický“ přesah, zřetel k estetické hodnotě stejně jako faktografická preciznost jsou příznačnými rysy vědecké, editorské i publicistické činnosti Milana Blahynky. „Literárnost“ autorova literárně kritického esejistického textu se projevuje už ve zvukovém plánu jazyka, např. v aliteraci slyšitelné kupř. v názvu první eseje („sch“), ale samozřejmě i významovém, v ironickém užití předložkových vazeb, srov. „díky“ (s. 23), spojek, srov. autokorekci „ačkoli (vlastně protože)“, v sémantické hře antinomie, např. „Jak ve Spojených státech, tak v nespojených státech“ (tamtéž) a samozřejmě v mnohých, mnohých jazykových narážkách, aluzích a přirovnáních, srov. např. „být, to jest jíst“ (s. 27). Bylo by jich opravdu, opravdu hodně, ale jejich rozbor a usouvztažnění by se jevily přece jen jako hodně akademické, pro většinu čtenářů nezáživné, nudné. Jen zdůrazněme, že tato „literárnost“ doprovází celou autorovu tvůrčí kritickou praxi, připomenu zde ještě „echo“ v názvu kunderovských, resp. kunderologických esejí, jež publikoval v tomtéž nakladatelství, avšak v roce 2020, a to pod názvem „Glosy k losu Člověka v době prokurátorů“.

Blahynka nezapře, že je náš největší žijící znalec české literární avantgardy dvacátých a třicátých let, a pochopitelně i jejích dědiců, např. v podobě poetiky divadel malých forem typu Semafor, „avantgardy známé i neznámé“. Odtud i jeho metafory: např. obraz „točitých schodů“, zakládající název eseje i celého svazku, je metaforickou asociací, je okamžitým nápadem spojen se schody jezdícími „do závratné výše“ (s. 27), následně pak se skutečnou fyzickou závratí a se závratností výše „výdajů na zdraví a zdravotnictví, na obrovský kšeft s dietami […]“ (tamtéž).

Jako by se literatura živila emanencí či významovou generativností jazyka samého, češtiny jako závratného a bohatého jazyka, ale je tomu tak jen na první pohled – individualizovaný jazyk je v Blahynkově díle vždy nástrojem poznání i výrazu, v konečné instanci je tedy „služebníkem“, nikoli „pánem“. Nejde o domněle samoúčelnou jazykovou kreaci: literární věda, která má coby předmět svého bádání jazyk v estetické funkci, nemůže rezignovat na tvůrčí metody literární tvorby (vedle jiných metod poznání, vedoucích zjevně k materiálovým a „pozitivně doložitelným“ výsledkům, nebo využívajících i exaktních, dokonce matematických metod), na druhou stranu není jazyk v žádném smyslu slova podceňován. Ostatně podceňování ambivalentnosti jazyka se mnohdy nevyplatí i jiným subjektům a autoritám, včetně politických a soudních.

Milan Blahynka patří k nemnoha badatelům, jimž se jistě právem říká, „chodící encyklopedie“. Podobně jako prof. Ivo Pospíšil (FF MU v Brně) je schopen vidět skutečnost přes „očko“ metafory, jen s tím rozdílem, že Ivo Pospíšil (patrně nejvýraznější osobnost brněnské školy rusistiky) užívá metafor spíše jako nástrojů „vědecké“, literárněteoretické práce (takovou metaforou je i „kapilární“ teorie světové literatury slovinského badatele Marka Juvana); M. Blahynka kreuje metafory s neklamně estetickým pozadím a funkcí. A především pro polysémii vlastní slovům, z nichž odvozujeme domněle jediný pojmový, nebo dokonce předepsaný a nezpochybňovaný, obsah.

V tomto smyslu jsou (pro mne jako čtenáře) klíčové závěrečné Teze o totalitě a totalitarismu, v níž správně vychází nejen z výzkumů Hannah Arendtové, jež minimálně doplňuje, ale kupř. i z lexikálního významu výrazu (Slovník jazyka českého z roku 1937 a Příruční slovník jazyka českého z let 1951 – 1953) a dospívá k závěrům, že totalita „je ve svém původním významu všeobecně rozšířená, často až manifestačně deklarovaná“ (s. 60), což spojuje s obecnou tendencí ke generalizaci a nadsázce (srov. výroky typu jsem celý tvůj, všichni si už přáli změnu etc.), že je „navzdory svému diskreditování a obecnému odsuzování hodnota stále žádoucí a vyžadovaná“ (s. 61), což dokládá nejen biblickými citacemi a výroky literárních postav, ale i požadavky šéfů na „jednotu“ a „věrnost“ totálnímu pracovnímu nasazení. Totalita „je prakticky nedosažitelná“, což si nepřipouští, a dokonce usilování „o ni je trvale nepoučitelné“ (s. 62), což je odvozováno z pojmu jako „organická totalita“, o niž usiluje „každý velký tvůrce“ (s. 63), umělec i vědec.

Další tezí jest, že existuje „dvojí úsilí o totalitu: k ovládání jako takovému a k osvobození skrze ovládnutí časově limitované“ (s. 64), přičemž podobně „jako voda nebo oheň rovněž úsilí o totalitu může člověku a lidstvu právě tak dobře sloužit, osvobozovat od břemen, jako naopak velice škodit, podmaňovat a ovládnout“ (tamtéž), odlišuje „bolševické úsilí, navzdory všemu a napáchaným zločinům,“ od „nacistického totalitarismu“ (s. 65).

Dále dovozuje, že o „druhu a míře totality bezděčně vypovídá korupce“ (s. 66) bující „v rádoby totalitě brzy děravější než cedník“ (tamtéž), v narážce na dogma souhlasu v režimu tzv. normalizace. „Totalita a totalitarismus se vůbec nestaly věcí minulosti“ (s. 69): stáváme se nevolníky „systému, který se za tohoto nečasu vnucuje důvěřivému občanu jako garant jeho volnosti, jeho svobody“ (s. 71).

Blahynka dospívá k závěru, že totalita „trvá v nové podobě a pod novým firemním názvem“ (s. 74) a spojuje ji s totalizující globalizací, mondializací, s absolutizací trhu, s absolutní mocí Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Mám však obavu, že dnes (esej byla publikována roku 2011) zřetelněji vystrkuje růžky přímou cenzurou, penalizací subverzivních stanovisek a mediálním hanobením jejich nositelů, kriminalizací jednání, jež je v rozporu s dogmaty demokraticky konstituované, ale dému zcizované a dému se vysmívající moci.

Svazek je opatřen ediční poznámkou i jmenným rejstříkem, na němž by nebylo tolik zvláštního, kdyby se v něm neobjevovala jména literárních postav a dokonce i autorů, na něž esejista jen naráží, ale přímo je neuvádí (na tzv. skrytá jména odkazují čísla v závorce). Dokonce nalezneme i lexémy jako „bůh“ a „Bůh“, vedle proroků dokonce i „otrok, otroci“. Nejde o běžný postup, ale o jeho funkčnosti nepochybuji.