MILAN BLAHYNKA

Už jsem to nad jednou jeho knihou napsal, a ač se nerad opakuji, nic jiného mi nad Mysliveckými povídkami (tak zní podtitul v tiráži neuvedený) DAŇKY HLAVA NEBOLÍ (Euromedia Group, Praha 2022, edice Brána; ilustrace František Flégl, obálka Ivan Brůha, 176 s.), vlastně nezbývá. Ať už Aleš Dostál, chovatel jednoho psího plemene, píše o psech, ať už jako myslivec a revírník má na mušce vysokou i „nízkou“ (omlouvám se za nemyslivecký výraz pro faunu v oboře, v lese, na polích, lukách i ve vzduchu a výraz nerybářský ve vodě), vždy píše i o lidech.

K oprávněnému opakování mě osměluje sám Dostál. V povídce U rybníků si vypravěč honí triko: „Jsem na tomhle místě necelý rok a už je za mnou něco vidět. Už mám pomník.“

Jak vědí čtenáři jedné z předešlých Dostálových knih, její vypravěč si po celý život připomínal zásadu svého vysokoškolského učitele: myslivec si staví pomník svým dílem. Nuže, v knize o Daňcích se Dostál „opakuje“, ale je to zvláštní opakování; opakování s výstrahou. Ukáže se, že pýcha předchází pád, že pomník chvatně postavený je zvláštní: vypravěč si postavil pomník třetím rybníkem, který usilovně zřídil na základě omylu pamětníka; chlubivý vypravěč si představuje, že „až se bude za pět let obnovovat lesnická mapa“, nechá „změnit i místní název. Měli bychom se naučit ctít odkaz předků“.

Jenže den před slavnostní kolaudací třetího rybníku se vypravěč dovídá, že se mu pamětník před svou smrtí omlouvá: spletl se, zaměnil dva rybníky za tři modříny.

Co v takové situaci? Nabízí se třetí rybník v zájmu úcty k „odkazu předků“ prostě zasypat, ale to by bylo jen formální naplnění zásady „ctít odkaz předků“, a vypravěč se rozhoduje naplnit zásadu předků zatajením, že užitečný a krásný třetí rybník vzešel z poctivé nadšené práce bez ohledu na to, že tam předtím neexistoval.

Nejen tato povídka, ale celá kniha Daňky hlava nebolí je „myslivecká“ kniha dílem pravé lidskosti, jaká se naštěstí nerozpakuje překračovat zvyky, příkazy i zákazy a někdy i nerozumné zákony.

Dostálovo poslední dílo je na tom principu, totiž na celoživotní zkušenosti myslivce a rybáře celé až vyzývavě postaveno. Je to už v názvu: daňka v říji, který je „pro trochu lásky ochoten položit život“ a lopatami svého paroží dovede rozebrat oplocení „jako teriér králičí pletivo na dvířkách králíkárny“, snad nebolí, když uspán ketaminem na rozdíl od uspaného člověka s uskřinutou kýlou, se probouzí bez bolesti hlavy. No nebolí, jistě ne tolik jako člověka, který pro trochu lásky ke svobodě nebo ke svému dílu také jde hlavou proti zdi, proti každému oplocení, ale přece jen jde.

Dostála, úspěšného podnikatele už před listopadem, nelze podezřívat z nostalgie po poměrech před listopadem 1989, ale protože je to autor věrný poezii, tedy oboru, který má ve vínku závazek služby lidskosti, nepřekvapuje například v citované už povídce U rybníků pasáží: „Bylo to zvláštní, v socialismu jsem si hrál na svém rybníčku, zkoušel jsem, jak by chutnal pocit soukromého vlastnictví, v začínajícím kapitalismu chci vrátit krajině její původní podobu a nevadí mi, že mi nebude patřit. / Něco jako kapitalismus s lidskou tváří.“

Pro vypravěče stejně jako pro jeho učitele jsou nade vše Zákony myslivecké etiky (tak zní už název jedné z nejlepších povídek knihy), ale ještě nad nimi dominuje zákon maximální lidskosti, která se nevylučuje, ale přímo podmiňuje s maximální úctou k přírodě a jejímu řádu; ten Dostál ctí a míří bez ohledu obzvláště na primitivně naivní módní obránce přírody.

V povídce Boží rybník si nebere servítky v odstavcích, jimiž si bere na paškál domněle vysoce etický odvrat od přírodních kožešin:

„Kun skalních je ovšem už ve vesnici víc než myší, protože jsme je přestali lovit a chytat. Stačila jedna hysterická blondýna, křestním jménem Brigita, aby se zhroutil trh s kožešinami v půlce světa. (…) Mířil jsem na hlavičku, abych kožku příliš nepoškodil. Možná se ještě vrátí doba lovců kožešin, když se teď BB ve svém pokročilém věku začala věnovat imigrantům, ale nebojuje za jejich hájení, spíš naopak.“

Pravá lidskost je, jak zkušený autor dobře ví, skromná. Člověk se může a má učit od živé přírody. „Předseda byl chytrý jako starý kapr.“

A k lidskosti patří – psal o tom už sám Vančura – humor, který neznamená smát se od ucha k uchu, ale lépe vědět. Tak lépe o ní ví Aleš Dostál – a přesvědčí se o tom i starý veterinář a mladičká androložka v povídce Chvála starých otců.

Kniha samých překvapení, samých paradoxů, snad ani nemůže končit jinak než povídkou, v níž starý ostřílený střelec myslivec, zestárlý vypravěč, který vždy toužil skolit medvěda a stále ostře vidí, při výpravě za svou poslední trofejí ušetří „dětinského kontejnerového medvěda Detvana“ – toho neuvěřitelně, a aniž to přizná, schválně mine.

Projev podivné pozdní lidskosti ve vztahu k lovné zvěři? Ani náhodou. Už v povídce Šohajův konec se čte: „Je velmi snadné jít ulovit bezejmenného jelena siku, ale těžké zastřelit Šohaje.

Jak snadno se dá ke zvířeti přilnout, když má jméno jako někdo blízký.“