PAVEL KALVACH

Ano, s krajinou po levici, prchající nazad, křižujeme široké dálnice se čtyřmi proudy na každé straně, klastry mrakodrapů v jednotlivých městečkách, letíme přes majestátní řeku, nad dlouhými ovocnými sady, svištíme z Pekingu na jih, k pobřeží Čínského moře. Tam, kde z nedávné rybářské vesnice vyrostlo třímilionové Rizhao.

Obě mé mladičké čínské průvodkyně mně ochotně přenechávají místo u okna – ať se stařeček potěší dětinskou radostí! Náklon v dlouhých zatáčkách musí být přesně sladěn s rychlostí vlaku, takže jej dodržuje i hladina kávy.

Nejrychlejší jízdenky na vlak byly již čtrnáct dní vyprodány, takže jsme se museli spokojit s druhou lacinější kategorií, za 51 dolarů na 715 kilometrů jízdy. Potrvá nám pět hodin.

Apoteóza odhodlané práce v nejvyšší odevzdané píli se mi zjevuje na každém kroku.

Nejen rychlé vlaky a široké silnice, dvaceti- a třicetipatrové věžáky, kde parkování na ulicích již skončilo, také pruhy precizně stříhaných keřů podél silnic. Z nich vystupují stromořadí, oddělující užší pruh pro kola a mopedy. Záhony a okrasně sestřihané túje vnucují hádanku, kdo to všechno ošetřuje. Kdo to zalévá, kdo hlídá tu naprostou čistotu nádraží, nemocnic, hotelů?

Pohostinnost mých přátel byla tak velká, že jsem se ani nedostal do metra. To, co mě lákalo z internetu, jsem si nemohl ověřit v reálu. Velká čínská města mají síť metra velmi praktickou. Rozsahem městských linek předhonila největší světová metra - Moskvu na 10., Londýn na 11. a New York na 12. místě. Prvních devět míst zaujímají města čínská. Peking má 370 stanic.

Že se v metru nesvezu, se mi ukázalo také z finančních důvodů. Majitel kreditkarty může nejvýše spoléhat, že si něco zaplatí v mezinárodním hotelu. Všude jinde je taková platba zastaralá a platí se pouze telefonem s QR kódem. To mi bylo málo platné i v situaci, kdy mi byl čínský mobil na mých čtrnáct dní přidělen.

Pohostinnost čtyř čínských nemocnic, které jsem navštívil, byla závratná. Pro její vynalézavost a upřímnost zde není prostor.

Jen pár zmínek z provozu: „Jak dlouho se u vás v nemocnici čeká na termín CT?“ „No, když to není akutní, tak asi 2-3 hodiny“. „Kde je ta nemocnice, kterou jsem u vás navštívil v roce 2011?“ „Pavilony zmizely, neurologie je nyní ve 22. patře nové budovy. Provedeme tě zahradou s jezírkem, fontánou a lekníny na jejich místě.“ „Proč jste v práci, když je dnes národní svátek?“ „Protože pacientů je moc a nestíháme to v pracovní době.“ „Kolik máte dovolené?“ „Nárok asi tak 14 dní, ale vzít si dokážeme nejvýše tak 5 – 6 dní.“ „Jak dlouhé termíny čekají pacienty pro odborná vyšetření? U nás často dvouměsíční a vím, že v Anglii jsou také tříměsíční.“ „Tak to zde není možné, to by si pacienti stěžovali. Na neurologii je vyšetřen nemocný v den indikace, nejvýše následující.“ „Jak to, že je třímilionové město v noci tak naprosto tiché?“ „Víš, lidé vědí, že ráno se jde do práce, tak chodí po desáté hodině spát.“

Zde jsem si ovšem uvědomoval, že město má jen nepatrný mezinárodní provoz, takže jeho noční život nemůžeme srovnávat s Prahou.

Zajímaly mě úkazy lidského pokroku, solidarity, kázně a soudržnosti. Trhání kalhot na kolenou je věcí neznámou, švindl a hulvátství značně nevídanou.

„Jaká je u vás kriminalita?“ „Zanedbatelná! My máme poměrně dosti kamer, takže kdo by něco ukradl, je už očekáván policií dřív, než to donese domů. My víme, že se tomu smějete a vytýkáte nám to. Ale solidním lidem záleží více na pořádku než na tom, že by byli při něčem přistiženi. Proto také osamělá dívka může jít městem v libovolnou noční hodinu zcela bez obav.“

Tetováž jsem viděl pouze v televizi. Ani na pláži jsem žádnou nezahlédl. „Kdo se u vás tetuje? A přijde tato móda v budoucnosti?“ „Celkem nikdo a taková móda ani nepřijde.“ Abych nikoho nerozzuřil, ponechávám dovětek v německém originálu, jak naše konverzace probíhala: „Anständige Leute machen das nicht!“

Kladl jsem si samozřejmě otázku, „z čeho pramení ta spokojenost a celkové pracovní i společenské nadšení tohoto národa?“ Samozřejmě to žene obdivuhodně vzestupný trend blahobytu.

Světové statistiky uvádějí, že od roku 1970, kdy kulminovala v USA kupní síla obvyklé mzdy, se dále již hojnost spotřeby nezvýšila; v posledních letech naopak klesá. Za stejnou dobu se kupní síla čínského platu zvýšila 27x.

Dále je to nepochybně historický vývoj dlouho trýzněného národa.

Pohlédneme-li na poslední čtyři století, je zde věčné trápení válek, nájezdů a okupací. Co ubránila Velká Čínská zeď (dlouhá 6000 km) proti mongolským kočovníkům, nestačilo proti agresím anglických a dalších evropských nebo japonských okupantů. Nakonec též vnitřní revoluce zbědovaného národa se podepsaly na dlouhých utrpeních.

Ještě v 17. století patřila Čína svým životním standardem k nejvíce prosperujícím národům. Království středu bylo plné inovací a vynálezů.

O sto let později však již za Evropou silně zaostávala. Po Portugalcích, hlavních obchodnících ve století šestnáctém, po Holanďanech, kteří je následovali a později po Angličanech, přicházelo z Evropy novější a novější zboží. Angličané tak činili hlavně přes British East India Company, která obchodovala se Thirteen Hongs, obchodní komorou v Guangzhou; v jediném městě, v němž přehnaně obranné císařství povolovalo po roce 1759 obchod se zámořím.

K exportu se pak po předchozím hedvábí a porcelánu přidal čaj, po němž rostla v Británii obrovská poptávka. Na začátku 19. století se do Británie dováželo ročně 23 milionů liber ročně. Těžily z toho oba státy; 10 % ročního důchodu Británie pocházelo z čaje. V Číně ještě v tuto dobu přetrvávalo přesvědčení, že jsou svým královstvím středu nejlepší na světě a ostatní jsou barbaři.

Britové, vědomi si potřeby do Číny také exportovat, vyslali delegaci svého prvního ambasadora, 1st Earl Macartneye (1737–1806). Ten se svou delegací předstoupil před císaře Qianlonga v roce 1793.

Celkově mise neuspěla. Třiaosmdesátiletý císař odpověděl: „Nebeská říše vlastní všechny věci v užitečném nadbytku a uvnitř jejích hranic jí nechybí žádný produkt. Není proto žádná potřeba dovozu výrobků zevních barbarů výměnou za naše vlastní zboží.“

Brzy se však poměry změnily a obchod se stal fenoménem, který ukončil vznešenou izolaci Království středu.

V 19. století již zavládly pro Čínu z anglické dotěrnosti zlé časy. V letech 1840–1842 se vedla první opiová válka. Britové ji také mínili jako potvrzení své dominance na světových oceánech a rozšíření mezí svého obchodu poté, co porazili své rivaly v napoleonských válkách. Číňanům to potvrzovalo, že jejich mínění o Evropanech jako barbarech bylo výstižné.

Derivát máku, opium, bylo v Číně známé již dlouho, avšak k účelům medicínským. V 17. století se rozšířilo kouření opia v tabáku a později pak již čistého opia v dýmce. Narkotické účinky, zbavující vší tělesné i duševní bolesti, se staly addikcí. Císař Yongzheng proto v roce 1729 prodej opia zakázal.

Prohibice zasáhla dealery a lidi, provozující opiové brlohy. V roce 1799 byla droga zakázána úplně, a to až do roku 1860.

Mezitím dobývali Britové úspěšně Indii a zaváděli tam plantáže máku; opiem pak hradili exporty z Číny. Čína svou výrobu opia neměla.

British East India Company získala monopol na výrobu a export opia z Indie. Z Kalkaty se vozilo opium v bednách po 60–65 kg, s vědomím, že jednotliví obchodníci je propašují do Číny. Za Yongzhenga činil dovoz 200 beden ročně, za Qianglonga již 1000 beden, za Jiaqinga (vládl 1796–1820) již 4000 beden a za jeho následovníka, císaře Daoguanga (vládl 1820–1850), již 30 000 beden ročně.

Daoguang nemohl déle přihlížet rozkladu společnosti z široké narkománie. Pověřil Lin Zexu (1785–1850) aby tuto metlu společnosti zlikvidoval. Ten zakročil nemilosrdně a zkonfiskoval 20 000 beden v Guangzhou; nechal je naházet do moře.

V roce 1800 byla cena jedné bedny 1000 dolarů.

Lin Zexu se omluvil Duchu moře ve své veřejné modlitbě a na závěr jej oslovil vzrušeným prohlášením: „Zkroť bestiální povahu cizinců a nauč je poznat opět Boha.“

Pak napsal dopis císařovně Viktorii (vládla 1837–1901), v němž obvinil její poddané, kteří se dopouštějí vážného zla na čínském národu: „Třída zrádných barbarů, kteří vyrábějí opium, pašují je k prodeji a podvádějí naše zblblé lidi, kterým ničí těla, aby z toho dobyli zisku… Sám nekouřit a přitom prodávat opium ke svedení posedlých davů Království středu – to je ochrana vlastního života za současného svádění ostatních k smrti, vlastní obohacování za současné škody ostatním. Takové jednání je odporné citům lidských bytostí a nelze je tolerovat na cestách Božích…“

Tato upřímná slova se ovšem přes britské diplomatické panstvo k císařovně nedostala, a naopak je vyprovokovala k diplomacii torpédoborců. Rok 1840 tedy přinesl střetnutí válečnické velmoci pokročilých palných zbraní proti kohortám prostých a nezkušených obránců, kteří již 200 let s nikým neválčili.

Po vítězství se Angličanům snadno uzavírala mírová smlouva v Nankingu, která vnutila dynastii Qing potupné podmínky: Hong Kong byl Británií zabaven a uvolněn zpět teprve pro Čínskou lidovou republiku v roce 1997. S ním bylo pro anglický obchod otevřeno ještě pět dalších přístavů – Guangzhou, Xiamen, Fuzhou, Ningbo a Shanghai.

Císař musel zaplatit Britské říši 21 milionů uncí stříbra, angličtí občané v Číně byli povýšeni nad čínské zákony a zodpovídali se pouze anglickým. Anglie si rezervovala právo privilegované země, která získá tytéž výhody, které by byly kdy uděleny jiné zemi.

Za dalších patnáct let okupovali v roce 1860 Francouzi a Britové i Peking.

Západní infiltrace tak lákala další podnikatele z Evropy, kteří využívali svých exteritoriálních privilegií k výhodnému obchodu. Vyslanectví a konzuláty se množily, křesťanští misionáři pronikali zemí.

Západní bezohlednost zrestaurovala obchod s opiem a jeho legalizace od roku 1860 způsobila, že na konci 19. století je kouřilo 30 milionů Číňanů; jedna desetina celé tehdejší populace. Z nich polovina se zmítala v závislosti.

V druhé polovině devatenáctého století se evropské mocnosti snažily ve své nenasytnosti parcelovat Čínu pro své zájmy. Prosazovaly otevírání dalších přístavů pro svůj obchod a vyhledávaly záminky ke konfliktům kolem různých „pirátských“ příhod v pobřežních vodách. Spustily druhou opiovou válku a pustošily čínské vnitrozemí.

Vynucené dohody z Tientsinu zajistily Británii, Rusku, Francii a Spojeným státům konzuláty v Pekingu, který byl do té doby ještě uzavřeným městem. Dohody také zajišťovaly volnou plavbu evropských lodí po řece Yangtze, právo cizincům volně cestovat po Číně a vysilující akvizice ve stříbře z Číny do evropských bank.

V září 1860 byla armáda císaře Xianfenga, bránící Peking, zničena anglo-francouzskými jednotkami a druhá opiová válka ukončena opět legalizací opia.

Evropská drzost rozeznala síly lidového hnutí Taiping, ovládajícího jižní Čínu. Proto vyzbrojily evropské mocnosti potupenou císařskou armádu zbraněmi, aby spravedlnost jižního rolnického povstání mohla být po jedenácti letech potřena. Odhaduje se, že tyto konflikty v kombinaci s hladomory stály život 20 – 30 milionů lidí.

První tři čtvrtiny dvacátého století byly opět obdobím utrpení a ponížení. Japonské vojenské oddíly týraly lidi nejen na pobřežích, ale také hluboko ve vnitrozemí.

Od místní babičky jsem vyslechl zprávu o zničující utrpení, když museli před Japonci utíkat ze svých domovů do hor a skrývat se v jeskyních, aby se zachránili před znásilněním a oprátkami na krku.

Po zlomení moci císařů následovaly občanské války.

Ve fanatických dobách „dlouhého pochodu“ k prosazení komunistické moci Mao Ce-tunga se měl lid mimo jiné smiřovat s opuštěním svých nejcennějších filosofických tradic konfucianismu.

Lao-c i Konfucius založili pro svůj národ v dávných dobách před Kristem učení smířlivosti, vzájemné lásky a pomoci, které je v tomto lidu hluboce usídleno. Ani třeštění násilného materialismu je nestačilo vykořenit. Dnes je konečně znovu tato konfuciánská filosofie přijata a veřejně velebena.

Po staletích nastala zlatá doba tohoto národa. Dokonce i Si Tin-pching obrací pozornost národa k filosofii, když pronáší nauku, že blahobyt materiální není tím, co by se mělo finálně zbožňovat.

Konfuciovo rodiště a bohaté památky v Qufu jsou dnes uctívány a vracejí národu potěšení z ušlechtilé filosofie a národní tolerantní povahy.

Čína dnes postoupila na první místo v hierarchii nejmocnějších a nejprogresivnějších států. Važme si toho, že toto místo patří národu lidí skromných, nadšených a dobromyslných.