MARIE VESELÁ

Jihlávka

Nad řekou Jihlávkou,

na malé skále,

roste tam osladič,

pěšina lesem

už zarostla,

jen modrý zvonek

zvoní tam stále.

Polštáře mechu

tlumí mé kroky,

mé dětství

už dávno je pryč,

já ale nad řekou

sklánět

budu se dále.

Řeka Niyodo

Je hluboká,

modrá řeka Niyodo,

oblaka květů

plují nad ní

růžové sny

plují po ní,

jak malé člunky

s lampiónky,

odnáší voda světlušky

nocí k ránu,

voda, co život vzývá

odnáší světlušky

bez křídel

do oceánu,

kéž bychom

i my,

jsouce zbaveni

křídel,

dokázali svítit

než doplujem.

Alej kaštanů

Za májových podvečerů

svítily na cestu,

ve voňavém šeru,

pod strání, s odrazem měsíce

plynula řeka.

Rozechvění

a sladkost chvíle,

tušení,

že někdo čeká

a my nevíme kde,

ale víme to

s jistotou,

vždyť v předtuše

i sám večer smeká.

Báseň o bílém šeříku

Má duše té tvé

chtěla cosi říci,

když po dlouhé době

padal déšť.

Čistá myšlenka

až v době

omývané deštěm,

jako kapka zaťukala

na čelo,

bílé perutě andělské

a náruč vůně,

až k závrati nebes,

mé srdce stůně.

U pramene Aloisky

Bylo to ráno,

uprostřed léta,

les slastně protáhl se

po nočním dešti,

obláčky plují oblohou,

krásný den věští.

Nejsi tu se mnou

a přece vnímám

jak věnčí tě dubu

listoví,

tvou tvář,

tvou hlavu,

já to vím a les,

ten nikomu to

nepoví.

Nedělní zvony

Kam jste všichni odešli,

vy všichni,

co jsem vás milovala,

od řeky přilétá vítr,

přináší listí

z topolů,

dopisy od vás,

je to tak dávno,

co jsme byli

pospolu.

Jsou vzkazy andělů,

letí z těch věží,

výš už dohlédnu

jen stěží, stěží.

Vánoční

Až jednou

přiletí vítr

a odnese mé

opožděné dopisy,

budou tam

má láskyplná

přání.

Budou tam

má všechna

díkuvzdání,

co jsem vám

nestačila říci,

vítr mé vzpomínky

vezme do své náruče

a cestu

zasypávat bude

sníh a já dál

půjdu sama

v závějích.

Sasanky

Jak je ti

v sasankovém lese,

tolik andělského peří

nebe už neunese.

Neunese, pírka krouží

a touží

po zemi,

proč nezeptáš se

sasanek,

proč nezeptáš se,

jak je mi.

První láska

Po půl století,

pomačkané stránky,

chci ohni svěřit,

vzpomínám

na to podletí

a nechci věřit

na stráň

plnou bříz,

na rozkvetlou lupinu

ve vysoké trávě,

na vyplašené holuby

a copy na mé hlavě

i na obzor,

co ztratil

náhle rovnováhu.

Opuštěný dům

Stále častěji myslím

na ten starý dům,

kde dávno nikdo

nebydlí,

ani vlaštovky,

co ukryly by ho

pod křídly.

Starý dům,

kde rozpadá se krov,

slepá okna

hledí k lesům

a já bych ráda

vzala za kliku

a řekla

pár teplých lidských slov

Filodendron

Nad psacím stolem

se rozpínal

jako baldachýn

a pod ním model

hradu Veveří,

stěží

už své

vzpomínce uvěřím,

v tichu

mne objímala

tma

ale naše ruce

se přesto

našly.

Křivatec

Kdo ti dal to

jméno, vždyť

rosteš a vstáváš,

nic na tobě

není

a nebude

pokřiveno.

Pobledlá květinko,

tam u dubů,

pod strání,

pro všechny,

kdo pod křížem

jdou,

jsi kvítek

k vzývání.

Dívka s perlou

(Vermeer van Delft )

Slza-perla,

která sklouzla

z tázavých očí,

proč?

ptaly se oči,

plné kouzla.

Otázku nedořekla,

otázka ze rtů

nesplynula,

perla byla bílá,

jako chvíle

tichá, milá.

Na tmavém pozadí

dokonalá

harmonie,

jako doznívající

akord,

co dozněl

a někde

stále žije.