VÁCLAV DUŠEK
Vločky se snášejí k vánočnímu svátku, slyš píseň lásky – tichá noc, svatá noc, a snad i zbraně ztichnou. Mrcha válka usne, mohla by na věky, tetka nenažraná! Pozorovatelny budoucnosti – špačkárny, obsazeny evropanskými strážci nutných pořádků. Jedovaté vyhlídky v dohledu.
Hranice, občané, někde ještě stále není korzo. Budujeme pilně žiletkové ploty, hluboké okopy, obrané zákopy, hrnou se k nám hladové party, nespokojená dítka Alláhova, ohrožení bytosti na životě, opuštění a utrápení. Pomáháme?! Výmluvy kardinálních pravdomluvců, politologické pohádky, neumíme účinně pomoci, zíráme k moři, vidíme plavidla s utečenci – panebože, doma si neumíme zajistit pořádek, sakryš, volám Alláhu Akbar! Nevěřící stávají se věřícími a naopak. Panebože, do čeho jsi duše dal? Břichopásci i napudrované dámy udílejí rady – k čemu? Proč žvanili královsky platíme, hrome, a pak se divíme, jakou rétoriku nedomrlosti vyřknou. S básníkem říkáme: V třicátém roce našeho žití, ne zbrklého, ne zmoudřelého, bylo nám na dno hanbu píti, a kdo strůjcem toho všeho? Nikdo jiný než evropanský patlal, co toho již dosti zmatlal! Vystaveni pokusům rádoby neúčinných znalců, zmítáme se v národních drobnostech, jdeme si po krku, šponujeme se ve falešné naději, že urveme konečně pořádný žvanec bohatství; ve světovém fóru nás konečně uznají, budou medaile, i řády – zatím doma zlořády, časté urážky, hovězí chování před veřejností, ostuda za humny: umí jen čéééésky! Průměr slaví a lidi to nebaví, ale pootevřeš papulu a hned: hele ho, trolla, putinovce! Paraziti se rozmohli a k tomu chudneme – no, jak a kdo, že? Skutečná chudoba nás míjí, zatím. Ke všemu se pomnožily štěnice… Doba je vážná. Hrozí nám válka, posledního spočinutí… Věřme, že kormidelníci dodrží pravidla sebezáchovy. V současné době se musíme vystříhat hysterických pokřiků samozvaných nositelů jedné pravdy. Mír! Jednat, trpělivě a bez postranních vrátek k úniku před zodpovědností. A vyvarovat se imbecilů hrajících si na spasitele. Z minulosti máme doložené zvratky národních špiček, dopustily se úkladné zrady, nehorázného zločinu, čas ranhojič obestřel samosoudy. Odpouštět je lidské! Běžte se bodnout, advokáti vrahů, a umyjte si ruce od krve. Vrah zůstane vrahem! Pamatujte, že odpustky nefungovaly. Zda-li milovníci Alláha věří ve svou pravdu samojedinou, budiž, pak pro ně mám překvapení, budou stát tváří v tvář milovanému a dočkají se trestu. Pohrdání, zapuzení! Krvelačná komanda fungují i díky těm, co dodávají pilně za nepředstavitelné peníze, ano, nebýt lačných obchodníků, pak by party vrahounů střílely leda praky! Unikátní žebříček šťastných vyhledejte v kopiích v justičních domech. Tajná ujednání nerozkryješ, pravda zkrátka nevítězí, to nevíš? Špinavost smrtonosného kšeftování nezná mezí.
Nedávejte dobrovolně hlavu na špalek. Přítel kat vyčkává. Nemýlí se, pracuje spolehlivě, dle plánů. Puch válečných vrahů zavání prozatím z daleka. Být připraven, toť vše, pravil dramatický klasik. Monstra svobody se tyčí pomyslně do nebes, bývají ale z jílu. My dáváme přednost malým cílům a pomíjivému štěstí – čtenáři hltají slinty pisálků, prý příběhy ze společnosti: Jaká má krmidla třeba Mici, nebo tahle Moidl, pokřtěna od strýce dona perverza v kutaně, koho všeho už měla, koho mít ještě bude. Figury pošramocené inteligence řičí v očekávané prázdnotě ducha. K čemu se soužit? Cintat rozumy pro vlažné voličské publikum ztráta času i riziko nenadálé pomsty uražených. Svět nemusí být krasohled. Nikdy nebyl a nebude. Pomíjivost je nenasycena. Hle, kdo říkal: probodli mé ruce a nohy a spočítali kosti mé, amen. Rozpálit naše srdce, přání nesplnitelné. Nu, je nám třeba mučedníků. Nesmírné dobro, nedostatkové zboží. Ráj skončil. U nás doma se mučednictví nepěstuje – byli tu naivní dobráci, avšak splakali nad výdělkem, protože v krajině líbezné je podezřelým každý, kdo pěstuje pravdomluvnost, pokoru a čistou lásku. Samozvanci, šílenci a podvodníci kalí čirou vodu – hlídají své nory, doupata neřesti, plné krmelce, podpořeni hojně politologickým potěrem. Kdysi se říkávalo: Ten nedá hubě zadarmo nažrat, z toho jistě něco bude. Armáda povídálků i nebezpečných čečetek roste. Marně hledáme index pravdomluvnosti. Čiperové zběsilí, kopytonové neurvalí, familiární šviháci, kamarádky Nanynky Kulichové, koblížky zmalované, pukající loutky, nenasytní darmojedi, trapní utřinosové, všichni vězící v bublině optimismu, že? Křivice z letitého vysedávání v lavici nezasloužených odměn neléčena, pojišťovny Našeho štěstí tuhle patálii neproplácí. Za blbost se platí, řekl kdysi kníže slova. Chceš-li odlehčit pošramocenému svědomí, objednej se briskně ke zpovědi, ale nezapomeň mluvit čistou pravdu bez příkras, zadívej se směle do minulosti, co vidíš? Spálené mosty, porušené přísahy, odporné smilstvo, i drobné krádeže, nevynucené lži – že by konečně pravda v přímém přenosu u nebeského soudu? Spatříš svůj románový život, hezké i nehezké chvilky. Zpovědní tajemství tě ochrání, možná i navždy. Ovšem necitelnost k nezaplacení. Pamatuj: Nám prý údajně nesvítá, ale smráká se a to beznadějně; kdysi řekl statečný básník, v době, kdy byli ještě skuteční básníci – kde hloh ni tráva nekvete, jen puch! Spoléháme úpěnlivě na Matku přírodu, že nás neopustí a tajně se otřásáme hnusem nad nedovzdělaností politických žvanilů – a je jich zarážející počet. Prskají otrávená moudra, žhavé pitomosti k neuhašení, nadouvají se u řečnických kecpultů, natřásají peří – ke všemu neštěstí vyjíždějí za humna a tam zanechávají jasné signály o nemocné inteligenci: Proboha živého, co to tam v tý zemi žije za lidi?! Kdo je pěstuje v zahrádce vesmíru? Nejsou trošku plevel v záhonu hojnosti? Vítáme partu brojící proti dezolátům, kdepak, musíme oddělit zrno od plev. Já vám řeknu, jak žijete déle, nestačíte se divit vývoji v našem regionu – před lety chlapci vybojovali v potu tváře modré knížky a porevolučně se kaji, že teď chtějí být v armádě, navrhuji jim vyhovět. Kulka sem, kulka tam, která čeká na tebe? Uvidíš, ani se nepostačíš divit. S lehkostí válčíme z otomanu, strach z nás čiší na míle daleko. Zlo bují, někteří očekávají i příchod Emanuela Parsifala. Uvítat změnu se chystají nespokojenci všeho druhu. Někteří říkají – šup s učitelem do blázince, a jiní mu bezmezně věří. Konečně, dneska si nemůžeš být jistý ani na vteřinu čímkoli, za humny volí radikální odpůrce evropského narcismu, pravda, pravda, pravda, ale jaká bude skutečnost?!
Nechte maličkých přijíti ke mně. To tak, spasitelský chuligáne, abys je nakazil láskou a pravdomluvností, pokorou a soucitem! My potřebujeme svět v plamenech, lidi v otroctví strachu, nenecháme je dívat se ani na oblohu když táhnou husy po obloze do teplých krajin. Nebezpečná svoboda, nemyslíte?! Dvě zimní vzpomínky na nebožtíka kamaráda, zajatce dobré nálady: u bufetu na otázku prodavače, proč si dává čtyři ruská vejce, najednou řekl: Hubím je hned v zárodku… Hokejovou sbornou upravil do útočné první řady – Animáma, Anitáta, Anisyn… Překládal Cosi fan tutte jako kdo to tu ťuká? Zemřel v samotě otravou plynem. Svoboda nosí i slzy, nepochopení, obavu z budoucího jara, přehlušit nejistotu není dáno každému mazlivci. Jak zabránit nedoučenosti podučitelů – páchají hřích před zraky nás všech, neočekávej, že se zardí – kdepak, v okamžiku ničení mladého ptáčka zpěváčka věří ve vlastní nedoceněné schopnosti. Paralýza postupuje svižně! Harpyje doučují polopravdy, bohapusté výmysly, lechtivé sny. Prý klika, že nás učí semetrika. Pak se divme, že bojovnice uloupených dnů svobodných prská polomoudra bez obav, že bude léčena v ústavu pro pomýlené. Ve funkcích, krom jiných politických kaskadérů, v rolích daných režisérskými trulanty – drzé pískle, otravný křáp, vychytralý otlema, falešný podivín, putykářský kňáchal, nádherné křupavé selátko, zatvrzelý syčák, něžné poupátko. Hry psané o pravdě, všeobecném nenásilí, stálém míru, zaměřené ostře proti jakékoli válce, nehorázným krutostem, tupé lhostejnosti, erbovní bohulibosti… Autorská početí pod dohledem dramaturgických ovádů. Imbecil ovládá významné barbarské kruhy. Dáš komusi funkci, frája naroste, sám sebe přeroste, a dohromady neudělá nic, krom škody. Částečná importace mozku zůstala vědeckým kruhům utajena. Hospitalizace, nepopsatelná fraktura genetiky, dutost z vládních velikánů činí škodící trulanty i vypočítavé mezulány. Kultura a pakultura vládne v tísnivých podmínkách budoucnosti bez finanční perspektivy. Ordinace v zaplevelené zahradě se již chystá pro náročné diváky – uvidí závažné zákroky, nutné destrukce, stálé obstrukce, chabá sexualita, upadající promiskuita, riskantní operace, úspěšné reoperace, navíc léčivé bahno, pitevna, fungující spalovací pícka, kolumbária v dohledu! Lempl mlátí hubou za naše peníze, ještě filuta nepracoval, jinak právnická nicka, klouček vydíráček. Poradci z malotřídek nastavují kariérní žebřík. Některým umazaným otrnulo. Vichřice ve školství, známý machr na ženský Jan Amos Komenský se v hrobě obrací. V Karáčí se o nás ani nešpitne, pro jistotu a ku zachování zdravého rozumu. Spejbl ministrem – všemu se diví, politický dobrák, kvetoucí bezduchost slaví úspěch. Jo, lidičkové, nedivte se věrchušce, všechno se přec daří, a kde nic, tu nic.
Vločky padají k zemi, chyť jednu, ochutnej. Přijdeš na jiné myšlenky. Milionkrát vzpomínaný, tolikrát citovaný, i zfilmovaný ti možná sestoupí shora… Abvún d-bá-šmája
Netkádaš šmachTejtej malkutach… hádej, kdo to byl, mluvil aramejsky, škodil učeností, pokorou a mírovými rozmluvami, skončil na kříži, pro nestálé lidi… Opravdu? Máme mučedníky Jana upáleného za pravdu, a Jana druhého, upálil se pro národ… Odevzdali životy ve víře v člověka. Běda! Tanec bídných potomků pokračuje, rozpínavá lhavost, dravčí úskočnost, úsměvné zrady, chytlavé loupeže – jedovaté vyhlídky neberou konce. Kádrování souputníků chystají vyděděnci práva a slušnosti – volátka napěchovaná, hlavy dunící, budeš-li očekávat změny, můžeš se změnit v morový sloup. V bezčasí měníme názory. Zlehka plyneme ku konci a voláme: Pomoc! Vesmírné ticho je všem jasnou odpovědí.