MILAN BLAHYNKA
Svébytný a příkladně svéhlavý, úžasně pracovitý a výkonný Petr Žantovský, absolvent pražské Univerzity Karlovy, na níž vystudoval žurnalistiku, na Katolické univerzitě v Ružomberku pak získal doktorát z historie a teorie médií, a habilitoval se na Panevropské VŠ v Bratislavě v oboru masmédií, rád překvapuje.
Tentokrát přichází s knihou devětadvaceti portrétů (27 básníků a 2 prozaiků) PIJÁCI SLUNCE aneb eseje o české poezii a básnících 20. století (vydala Vysoká škola kreativní komunikace, Praha 2023; doslov Jan Šulc, 143 s.). Název autor odvodil ze Zeyerova výroku, že by na otázku, co dělá, odpověděl, že pije slunce. Zeyer zemřel na samém prahu 20. století, ale jeho výrok výstižně definuje smysl básnické práce autorů, o nichž se Petr Žantovský rozepsal.
Jsou mezi nimi hvězdy první velikosti, Biebl, Ivan Blatný, Dyk, Halas, Holan, Hora, Hrubín, Kainar, Kolář, Mikulášek, Nezval, Orten, Seifert, Skácel, Šotola, Zahradníček a dvě osobnosti české prózy, ale i autoři, o nichž platí, že Žantovský, jak píše ve Slově úvodem, „podřídil výběr básníků ryze osobnímu vkusu se samozřejmým ohledem na význam jejich díla pro vybraný čas, kdy poezie měla ještě větší váhu než televizní skeč a plný košík ze shopping centra“.
Díky ryze osobnímu vkusu představuje Žantovský čtenářům jako pozoruhodné básníky i Klementa Bochořáka, Ivo Fleischmanna, Josefa Hanzíka, Jaroslava Holoubka, Jaromíra Hořce, Václava Hraběte, Karla Kryla, Zdeňka Rotrekla, Ivana Slavíka, Josefa Šimona a Pavla Vrbu. Někteří z nich měli (např. Hanzlík, Kryl, Šimon) své sezóny slávy, ale pak upadli nebo upadají do zapomnění, Žantovskému se však daří jako i u dalších najít verše, které nezemřely s dnem. A tu se rád přiznávám, že si (až na tři čtyři z nich) díky Žantovskému koriguju svůj dosavadní spíše odmítavý pohled na jejich podíl na naší poezii. Žantovský doslova objevuje (jistě nejenom mně) básníka např. v autorovi písňových textů Pavlu Vrbovi. Žádný jiný dnešní arbiter elegantiarum nedosahuje v podobném objevování takové přesvědčivosti jako Petr Žantovský.
Jak jsem naznačil už v předešlém odstavci, Žantovský vyniká invencí ve vyhmátnutí toho, co dělá poezii poezií, velmi často i tam, kde píše o básnících vzdálenějších jeho srdci, jako je podle mého názoru na rozdíl od Hory, Halase, Zahradníčka Nezval. Nalézá šťastnu rukou, co i jemu z jeho díla učarovalo a co má nadčasovou platnost. Rovněž ví, jak přesně dovedou psát mnozí básníci o své poezii a dává jim slovo. Jeho eseje vděčí za přesvědčivost koneckonců tomu, že sám je básník a soudí vždy zásadně podle své osobní zkušenosti. Ta se tu a tam např. u Ivana Slavíka nekryje s mou, ale většinou naopak až překvapivě shoduje. Obdivuju Žantovského stať o Václavu Erbenovi. Výjimečně ovšem občas nemohu dát za pravdu některým jeho závěrům jako „paměť je nejlepší učitelkou rozumu a rádkyní srdce“ – paměť vyvádívá pěkné kousky.
Nevím, zda v tom byl záměr, ale všechny eseje jsou o autorech, jejichž dílo je už uzavřeno. Bylo by snadné smutnit nad tím, že v knize nejsou eseje o dalších nepominutelných básnících, Žantovský jich sám jmenuje celou řadu, rád bych uvítal esej o Wenzlovi, Holubovi, Kuběnovi, Veselském, ze stále tvořících o Jiřím Suchém nebo o Jaromíru Nohavicovi, Lydii Romanské, Jaromíru Šlosarovi, Lubomíru Brožkovi, Miroslavu Koupilovi a Dušanu Spáčilovi. Ze své generace Žantovský pojednal jen o již zesnulých, o Šimonovi a Holoubkovi; možná v další knize dojde na dosud velmi živé, svěží, plodné, aktuální, na Sýse, Žáčka, Černíka. Kéž se tak stane.