JAROSLAV ŠULC

Na otázku v nadpise je jediná možná odpověď: Ano, má ji mít. Průzkumy veřejného mínění v polovině volebního období Sněmovny Parlamentu ČR opakovaně totiž potvrzují dva trendy – jednak další ztráty stran fialové koaliční pětky (podle očekávání), ale též (bohužel) setrvalý stav nevolitelnosti rozštěpené levice – ani komunistů, ani sociálních demokratů. Takže na úkor vládní pravice zatím posilují obě opoziční parlamentní – hodně středové – strany: Jak hnutí ANO (s trvale se zvyšujícím náskokem), tak Strana přímé demokracie (přes trvající ostrakizaci).

Zatímco vládní koalice zjevně rezignuje na důsledné plnění klíčových bodů vlastního vládního prohlášení (a kupodivu se nechystá k jeho podstatné novele, případně k obměně ministrů) a jen v závětří bezpečné sto osmičkové převahy hlasů arogantně lavíruje, obě opoziční strany sice systematicky předkládají své představy o řešení nejrůznějších záležitostí – rozpočtem počínaje a vztahem k EU či NATO konče, ale zatím s nulovým efektem.

Pokud jde o mimoparlamentní levici, nedá se říci, že by snad jen bezradně přihlížela narůstání rizika, že zůstane v opozici dvě (v lepším případě) po sobě jdoucí volební období. Nicméně ani ona dosud nemá dostatečně propracovaný a přitažlivý program. Nicméně co je neméně tristní – že i kdyby ho měla, i tak ztratila způsob, jak by s ním mohla sympatizující voličskou obec systematicky seznamovat, neboť byla bohatou pravicí fakticky vytlačena z masově působících médií. Nemá ani vlastní deník s masovým nákladem, tím méně televizní či rozhlasový kanál, takže jí zatím nezbývá, než se spoléhat na levné provizorium v podobě nejrůznějších sociálních sítí. Přestože jsou jich desítky a jejich role narůstá, tak dosud mají – ve srovnání s provládními masmédii – podstatně užší záběr a dopad.

A tento hendikep se v době masových komunikací nutně musí projevit – zde v paběrkování levice. Právě mediální síla totiž pravici umožňuje nejen z velké části překrýt všechny nedostatky a chyby svého vládnutí, ale – využívajíc svého monopolu – si může beztrestně dovolit třeba ostentativně nezvat do vysílání/publikovat mnohé nezávislé odborníky, o nichž ví, že nebudou ochotni „zpívat“ podle vládních not.

Jakkoliv jsou důsledky vytěsnění levice a jejich představ o dalším směřování této země z masmédií hrozivé a jsou parodií na reálnou demokracii, je třeba hledat a najít způsob, jak tento nedostatek brzy vyrovnat a přetrumfnout! Čím jiným, než vytvořením tak přitažlivé demokraticky a sociálně spravedlivé vize, že se k běžným občanům její teze dříve či později dostanou a mnohé osloví natolik, že ji vezmou za vlastní.

Otevírá se staronový problém – jak by ta taková vize měla obsahově vypadat (kromě již zmíněných demokratických a sociálně jasně profilovaných rysů)?

Protože odbornou parketou autora textu – vzděláním a praxí národohospodáře – není ani politologie, ani mezinárodní politika, ani kultura či gender, ale ani dnes tak módní ekologická dramata, přesto nepochybuje, že většinu běžných občanů pořád zajímají především ty nejběžnější záležitosti.

Hlavně podmínky, za jakých budou žít oni sami a jejich rodina (v blízké i vzdálenější budoucnosti), zda bude zajímavá práce (a díky slušnému platu i dost peněz k živobytí), mít kde bydlet za rozumné peníze (lhostejno zda ve vlastním, či nájemním bytě), zda děti či vnoučata dostanou dobré vzdělání, jestli zůstane dostupná kvalitní lékařská péče a v případě nouze i sociální služby – o bezpečnosti ani nemluvě.

Jestliže totiž mluvíme o přitažlivé vizi pro drtivou většinu běžných lidí, pak vlastně mluvíme o ekonomické stránce zajištění zdravého a smysluplně prožívaného života „dolních deseti miliónů“.

Náročnější zadání však představuje dobré časové ukotvení vize. Filozofové mluví o efektu temporality, pod čímž můžeme chápat jakési optické zrychlení času. Nejde přitom o poruchu náramkových hodinek, ale o reflexi plynoucí z poznání, že se jaksi stále více událostí jakoby směstnává do stále kratší doby – jde jedna za druhou v rychlém sledu.

Vidět to je třeba na zkracování vývojových etap/fází takzvaných průmyslových revolucí. Tu první novodobou – založenou na využití páry – situujeme do sedmi dekád (mezi roky 1760 až 1830), druhou – typickou masovým nasazením strojů a tovární velkovýrobou – řadíme do nejméně celé druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Trvala tedy sice o něco déle než předchozí, ale již ta třetí, známá spíše jako revoluce vědeckotechnická, zabrala pouhé čtyři dekády.

Neboť již na konci 80. let se transformovala do revoluce čtvrté – digitální, kterou někdy označujeme jako průmyslovou revoluci 4.0. A nyní jsme svědky dalších technicko-technologických převratů včetně plošného nástupu umělé inteligence napříč obory a odvětvími. A jen tušíme, co by mohlo následovat.

Pro naše úvahy je však důležité než samotné technicko-technologické posuny sledovat jejich dalekosáhlé mimoekonomické dopady.

Především vývoj programového zacílení těch společenských tříd a vrstev, které sice většinou nejsou přímými iniciátory a nositeli transformace průmyslových revolucí do vyšších stádií (jejich subjektem), ale jejich objektem. Jakkoliv není možné popřít ještě v minulém století hojný fakt posilování dílčího podílnictví u „lidí práce“ na vytvářeném společenském bohatství (důkazem toho je vytváření silných sociálních států s konzumní společností ve vyspělých zemích, kde si zaměstnanci vybojovali snesitelný poměr mezi prací a kapitálem, zjednodušeně mzdami a zisky), v tomto století je nezpochybnitelná tendence jednak ke zrychlování majetkové diferenciace a k oslabování sociálního státu. Třeba od začátku pandemie Covid-19 – tedy za poslední dva roky – pouhé jedno procento těch nejbohatších lidí v celosvětové populaci (odhadem 80 milionů osob) mělo na celkovém růstu nového bohatství dvoutřetinový podíl a získalo dvakrát více majetku než zbývajících 99 procent.

Nemáme prostor se blíže věnovat historickému exkurzu programových zacílení protestů proti kapitálu – počínaje luddisty přes boje za důstojné podmínky klasického proletariátu z etap druhé a třetí průmyslové revoluce až po současnost (viz nedávný požadavek Českomoravské konfederace odborových svazů KONEC LEVNÉ PRÁCE). I tak to slouží jako inspirace pro formulaci naší dnešní vize. Ta musí být adekvátní současné a předjímat budoucí vývojovou fázi průmyslové revoluce.

Přestože je text psán primárně pro potřebu české levice – s neskromným cílem vytváření předpokladu její potřebné názorové integrace – je nutné (aspoň „telegraficky“, tedy jen v heslech) zmínit zásadní makroekonomické posuny v dílčím sektoru globální ekonomiky anglosaského světa, jehož jsme se stali součástí po roce 1989.

Lze konstatovat, že:

Skomírajícímu globálnímu kapitálu se – na začátku 90. let – dostalo oživující injekce v podobě (především) politického kolapsu zemí střední a východní Evropy (SVE) včetně býv. SSSR. Tím se mu otevřel prostor k nečekané expanzi do tohoto dříve ekonomicky těžko přístupného prostoru. V souběhu s osvojováním si přínosů 4. průmyslové revoluce se i díky tomu na dvě dekády oddálilo vyhasínání přínosů neoklasického modelu současného kapitalismu.

Exploatace zemí SVE probíhala na bázi prosazení neoliberální doktríny volného pohybu zboží, lidí a kapitálu. Tedy rapidního oslabení pozice státu (a státního vlastnictví) též účastí zahraničního kapitálu v privatizaci nejen lukrativních firem, celých oborů a odvětví (v ČR především finančnictví, tj. komerčního a investičního bankovnictví a pojišťovnictví), ale také strategické infrastruktury – energie, vody apod.

Tyto strategické investice nyní umožňují globálnímu kapitálu jen ze zemí SVE legálně vyvádět v průměru dlouhodobě asi 10% ročního zisku z vloženého kapitálu (a pravděpodobně dalších 6–8 % kanály neregistrovanými platebními bilancemi těchto zemí).

Ale ani tyto dodatečné finanční zdroje plynoucí jak nadnárodním firmám, tak státním rozpočtům nejsou schopny zastavit dlouhodobou tendenci k útlumu ekonomické aktivity v zemích G20, resp. členů OECD.

Právě na dlouhodobé tendenci ke snižování ekonomického výkonu úhrnu skupiny 38 nejvyspělejších zemí je tak zřejmé, že se neoliberální ekonomický model (nastartovaný někdy v 80. letech především v podobě thatcherismu a reaganomiky a poté plošně poté v podobě tzv. globalizace) již rychle vyčerpává.

Údaje o souhrnných každoročních přírůstcích reálného HDP zemí OECD je možné (podle výše reálných ročních přírůstků) za poslední 2,5 dekády rozdělit do tří etap, a to:

V letech 1998 až 2000 bylo tempo ekonomického růstu sice již pomalé, ale ještě stabilně dosahovalo každoročně asi 2,3 %.

Poté však následovala celá dekáda systematických meziročních poklesů přírůstků asi o 0,1 až 0,2 procentních bodů. V důsledku toho postupně mezi roky 2001 až 2010 došlo k celkovému snížení roční dynamiky z 2,3 % na pouhých 0,7 % v roce 2010.

Po odeznění globální finanční krize se meziroční přírůstky HDP sice v celé minulé dekádě nepatrně zotavily, ale fakticky stagnují jen na hodnotách okolo 1,3 % ročně. A tak tomu bude i letos, či příští rok, a to v kombinaci s poměrně vysokou inflací a vysokým zadlužením jak států, tak firem či domácností.

A protože jádro užití hrubého domácího produktu všech zemí tvoří spotřeba domácností, je nasnadě, že jeho takto dlouhodobě mizivé přírůstky fakticky znamenají dlouhodobou stagnaci životní úrovně drtivé většiny domácností – a potažmo i impulz k narůstání sociálního napětí a politického neklidu. To je situace, se kterou se domácnosti ve vyspělých zemích v posledních sto letech (od let Velké hospodářské krize konce 20. let minulého století) prakticky nikdy nesetkaly. To platí i pro ČR.

Jestli tak dnes dorůstajícím generacím hrozí, že se budou mít v životě hůře než jejich rodiče, pak to přirozeně generuje vcelku obecnou poptávku po východiscích. A je zřejmé, že protikladná řešení budou předkládána jak kapitálovými globálními oligarchy, tak jejich oběťmi.

Nezabývejme se však detailněji strategiemi, které se asi bude snažit praktikovat globální kapitál. Jen poznamenejme, že nejspíše budou rámovány ve stejné logice a mantinelech jako minule: Překonat – a za jakoukoliv cenu a za použití libovolných prostředků – s minimálními náklady i současnou krizi a udržet si své majetkové pozice a z toho plynoucí všemožná privilegia co možná nejdéle (viz třeba diskuse globálních hráčů na fórech Davosu).

Nás však nutně více zajímá podoba adekvátní strategie – nepochybně variantní – té druhé – naší strany, tahající pořád ještě za kratší konec provazu.

Jednu z nich však můžeme dopředu diskvalifikovat, a sice strategii globální protikapitálové revoluce = násilného ozbrojeného převratu. Modelově na způsob toho, jakého byl svět svědkem před více než sto lety v Rusku. Ne, že by i tato varianta neměla své historicky se objevující stoupence (počínaje Lvem Trockým přes Ernesta Che Guevaru až po současné militantní ultraradikály), ale hlavně ne proto, že by to také mohlo zazvonit posledním umíráčkem celé lidské populaci v důsledku ničivé síly moderních zbraní. Těmi disponuje právě globální kapitál a jeho deep state.

Jestliže tudy cesta – doufejme – nepovede, i pak jsou na stole přinejmenším dvě varianty.

Ta prvá by měla reagovat na ty odnože 4. průmyslové revoluce, které již v současnosti v důsledku exploze informačních technologií umožňují vskutku totální kontrolu ani ne tak myšlení, jako spíše reálného chování minimálně dvou třetin lidí ve vyspělejších zemích. Komplexní – či spíše totální – kontrola většiny občanů je již nějakou dobu umožněna automatizovaným sběrem a zpracováním obrovských souborů dat/informací, a to průřezově z řady hledisek. Jsou to například informace o výši a struktuře příjmu (prostřednictvím daňových přiznání), o objemu a detailní struktuře výdajů (prostřednictvím plateb kartou/mobilem v supermarketech, či výpisy z bankovních kont apod.), o zdravotním stavu (ze screeningů při vyšetření) atd. Máme zde plošné pokrytí ulic většiny měst kamerami, kdy ze snímků obličeje, způsobu chůze atd. je možné dobrým software určit identitu (často on-line). Mít informaci o pohybu lidí/vozidel v daném čase a prostoru dává dosud málo tušené možnosti jejich využití/zneužití, a to nejen pro opodstatněné potřeby kriminalistů.

Pokud by se snad prosadila koncepce regulace nového „zeleného“ životního způsobu jednotlivce třeba podle nyní tak módního regulativu „délky uhlíkové stopy“ (generované v závislosti na objemu a struktuře celkovém konzumu zboží a služeb v daném období u konkrétního člověka), pak by byl už jen krok třeba k regulaci výše a struktury jeho výdajů (bez ohledu na stav jeho bankovního konta a jeho individuální potřeby či přání) – a fakticky krok k renesanci přídělového systému. To v lepším případě, v tom horším přechodem na strategií depopulace (viz eseje a vystoupení Petra Robejška, Petra Saka či Petra Staňka a dalších) pod záminkou, že lidí je na planetě nadbytek a ta už to není schopna unést a je načase zabránit jejímu kolapsu.

V takovém případě – který nemůže levice ignorovat – by se musela konstrukce vize, čelící této doslova sadistické variantě řešení krize současného kapitalismu, opírat o výsledky práce mnoha fundovaných expertů a mezioborových týmů. Již nyní však existuje řada konceptů (mnohdy bohužel viditelně idealistických a utopických), jak rizikům plynoucím z této alternativy čelit.

Nejde jen o problematický institut nepodmíněného základního příjmu, umožňující se vymanit ze závislosti na zaměstnavateli/kapitálu, ale třeba o renesanci myšlenky dobrovolného sdružování se v regionech a mikroregionech (moderní forma tradičního družstevnictví – kampeličkářství). Sem patří též preference nakupování u lokálních producentů, samozásobitelství a vůbec celá participativní ekonomika (viz některé práce Ilony Švihlíkové), či lokální komunitní hospodaření.

Souběžnou větví této podoby reakce ze strany disentně se chovajícího obyvatelstva může být vědomé ignorování tlaku oficiální mediální masáže k určitému typu chování v krizových situacích (kdy nelze vyloučit, že jsou uměle vyvolány s cílem vytvářet strach ve společnosti). Klasickým příkladem může být nedávno rychle narůstající revolta proti výzvám si nechat (v rámci čelení covidové pandemii) aplikovat příslušné protilátky očkováním. A bez ohledu na to, zda se antivaxerské hnutí zakládalo na reálných faktech či mýtech (Luis Pasteur se musel v hrobě obracet).

Jsme v nebezpečné fázi, kdy ve snaze systematicky manipulovat se společností vyvoláváním strachu je jí předkládán celý seriál zneklidňujících informací (nyní je to hlavně hrozba válkou jako záminka prosazení extrémního růstu výdajů na obranu, a to na úkor všech ostatních).

Přestože naprosto nelze vyloučit, že se řešení krize budou „mužové Davoského fóra“ snažit celoplanetárně tlačit právě tímto děsivým směrem (a co jiného je pro evropské země koncept Green Dealu?), tak se mu dál nevěnujme jednoduše proto, že – zatím – neumíme vyhodnotit všechny faktory a souvislosti. Spokojme se zatím s vědomím, že toto riziko existuje, víme o něm a budeme jeho vývoj bedlivě monitorovat – a nepochybně nejen my zde v České republice.

Svou pozornost však nyní v největší stručnosti (když podrobnější rozbor je zájemcům rovněž k dispozici na www.prvnizpravy.cz) obrátíme na riziko mnohem bezprostřednější pro obyvatele této republiky – na zhoubné dopady nefunkčnosti vlády současné pětikoalice v ekonomické oblasti a na formulaci návrhů, jak jim čelit. Což není nic jiného, než pokus o nástin tezí výše avizované demokratické a sociálně citlivé vize rozvoje této země.

Je nutné „vytknout před závorku“ poznatek, že tato země v současnosti čelí souběhu (minimálně) tří vzájemně se podmiňujících makroekonomických krizí – inflaci, zastavení ekonomického růstu a hluboké nerovnováze veřejných rozpočtů. A klíčovým požadavkem vize je zadání se z těchto krizí způsobem co možná nejracionálnějším a konsensuálním v dohledné době vymanit.

Pokud jde o mimořádně rychlý růst cenové hladiny, jde nejen o zdražování zboží a služeb a pokles kupní síly peněz (není divu, že prodeje už půldruhého roku nerostou a životní úroveň průměrné domácnosti se vrátila asi o deset let dozadu, narůstá chudoba), lze se nadít, že nejhorší již máme za sebou a že se roční růst cen (především spotřebitelských) může v dohledné době vrátit pod pětiprocentní hranici, ne-li (v optimistické variantě) i níže.

V každém případě součástí vize musí být tlak na vládu, aby našla způsoby, jak nepřipustit pád pod hranici příjmové chudoby u co nejvíce domácností (maximem by mělo být 10–12 %).

Méně optimismu skýtá pohled na možnost obnovení ekonomického růstu: impulzy od více než třetiny finančně vyhladovělých domácností nelze očekávat. Podobný pesimismus nabízí pohled na nízkou efektivnost investic, případně na problematickou poptávku po českém zboží v zahraničí (zejména vzhledem k tristnímu stavu našich klíčových obchodních partnerů a významnému zablokování obchodní výměny směrem na východ kvůli embargu a sankcím z české strany). Hodně však bude záviset na vývoji cen energetických nositelů coby důležitého faktoru konkurenceschopnosti našeho zboží.

Ve vizi je nutné zakotvit požadavek, aby – při předpokládané stagnaci ekonomického výstupu (HDP) – byl zásadně pozměněn daňový mix (coby nástroj přerozdělování společenského bohatství) směrem k celkově nižšímu zdaňování práce a vyššímu zdaňování kapitálu, a to v nejbližší době aspoň v poměru 50:50. Vymanění se z krize nesmí jít na úkor domácností se středními a nízkými příjmy, tam peníze nejsou, jsou jinde. Ale to již přímo souvisí s řešením vysokých rozpočtových schodků.

Odstraňovat nerovnováhu veřejných financí je nezbytné kombinací kroků jak na příjmové, tak na výdajové straně. To pořadí slov není náhodné – indikuje těžiště změn. Snížení schodků by se mělo odehrávat z cca tří čtvrtin na straně posílení příjmové strany, zbylá čtvrtina by se měla najít v redukci zbytných výdajů.

Převedeno do řeči čísel, a vezměme za realistickou dobu nápravy řádově do konce tohoto desetiletí (aktuálně 1,5 délky řádného volebního období vlády), by snižování schodku asi o 60 až 80 mld. Kč ročně znamenalo každoroční navyšování příjmů asi o 45 až 60 mld. Kč, zbytek nutno ušetřit na výdajích. Tam je nezbytné provést detailní audit, kde prostor na úspory je a kde není.

Vize by se mohla opírat o reálné zkušenosti z nedávné doby, kdy by bylo možné – na základě vyčíslení rozsahu poklesu příjmů v minulých letech neuváženým rozhodnutím Parlamentu – jen jednorázovým návratem k dříve obvyklému daňovému výnosu získávaného v době platnosti systému superhrubé mzdy zajistit státnímu rozpočtu ročně asi 100 mld. Kč, získaných od těch, ke kterým byly nedávno přisunuty. Další desítky miliard korun v příjmech lze snadno nalézt v anulování rozhodnutí zrušit systém elektronické evidence tržeb. Je to zvyšování daní, nebo jen revize mylných rozhodnutí a návrat na osvědčená pravidla v situaci, kdy nyní nejspíše každá desátá vydělaná koruna – asi tak 300 mil. Kč – mizí nezdaněna v šedé ekonomice?

Vize musí obsahovat též požadavek stlačovat rozpočtové schodky do konce této dekády pod jednoprocentní hranici (vůči hrubému domácímu produktu). Jakkoliv jde o zadání extrémně ambiciózní – zejména objektivně (v situaci ekonomické stagnace vysychají zdroje příjmů a bobtnají výdaje), ale i subjektivně (hodně mocných aktérů se bude bránit oklešťování svých dnešních prebend), tak nepochybně je v možnostech této země.