FRANTIŠEK UHER
Pročítat nové básnické sbírky je zajisté takové menší dobrodružství. Něco jako plavba po klidném moři, které se občas vzedme, ale jenom výjimečně zabouří. Častější jsou zklamání, s nadějí očekávaná sbírka se mění v loď, která uvízla na mělčině. Budiž řečeno, že pouze ojediněle jde o totální umělecké ztroskotání. To již ovšem není skutečná poezie, pouze jakési více či méně nápadité nebo vtipné říkánky. Je však třeba brát ohledy, učení z nebe nepadají, i nejlepšímu kuchaři se někdy něco připálí, pekaři těsto patřičně nevykyne. A buďme objektivní, poezie je emotivní záležitost, někdy ani dobrá poezie všechny čtenáře neosloví. Přednost dostává nikoli přísně definující líc a rub pohledu. Z jiskry se plamínek pokaždé nezrodí, někdy jenom zadoutná. V takových případech není nezbytné troubit na poplach. Třeba negativní recenzí. Pozornost zaměřme opačným směrem. Už proto, abychom oslovili příznivce poezie, upozornili, která sbírka skutečně stojí za pozornost. Nesporné talenty se však přehlédnout nedají.
Stejně jako jejich další vývoj, který ovlivňují mnohé aspekty. Včetně těch, které mají k literatuře daleko.
Osobitým básníkem s poměrně výraznou perspektivou je Vojtěch Beránek, který se představil sbírkou FOTOPAST (nakl. Bílý vigvam-Provost, 2023, 80 str., s poněkud rozpačitými polaroidy Dante Daniela Hartla). Beránek otvírá sbírku úspornou básní Plnovous, která čtenáře upoutá, nechtěně nastavuje vlastní tvorbě laťku poměrně vysoko. Oprávněně, Beránek je originální naveskrz optimistickým laděním svých veršů, aniž by obcházel životní křovinatá úskalí. Píše poezii, která se vyhýbá přítmí, poezii jasnou a srozumitelnou, plnou denního světla. Až se mu někde daří intenzitu světla zesílit, zacílit směrem, který otvírá obzory, dodává síly a lesku. Proto jsem Beránkovo přeargumentovat světlo použil v názvu zamyšlení nad jeho sbírkou. Dokáže dodat nejednomu poněkud omšelému výrazu odlišný úhel pohledu, zasadit běžnou květinu slova tak, že upoutá pozornost. Viz básně Každej den, Návštěva, Betonový krystal.
Výraznou předností Beránkovy poezie je snaha sbírat střípky rozličných postřehů a usoukat z nich pernou strukturu, která umocňuje (možná nezáměrnou) tendenci limitovat okamžiky zaujetí, vysílat do prostoru tiché výkřiky, které jsou plodnou půdou pro vystižení pozoruhodných okamžiků, ozřejmují básnické zaujetí v kompaktní rovině, podložené návazností, tušením přerodu, střízlivým věcným viděním mnohých nenápadných úkazů. Vojtěch Beránek se tím ovšem neuspokojuje, vyjadřuje to veršem se rozhodl přestat bejt slepej. Což se mu daří, aniž by se pokoušel bubnovat na poplach, mířit na vytýčený cíl. Oslovuje komplexně, pokouší se vidět i to, co je nepominutelným impulsem. Charakter Beránkovy imaginace vystihují verše za celej život se dá nenažít ani jeden den. Zajisté lze prominout jisté módní razantní výrazy, právě v poezii často dosahující opačného účinku, než bylo záměrem.
Pokud se postavíme s básníkem do řady, staneme v početném průvodu hledačů, uvědomíme si, že přes veškerá životní úskalí i životní prosluněné pláně neustále cosi hledáme. Cosi mimo nás, cosi kolem sebe, cosi v sobě. Vojtěch Beránek je svou poezií na nejlepší cestě nejen hledat, ale také nacházet, dávat hladkým oblázkům dostupnou míru lesku, a zároveň vnímat jejich původní drsný povrch, s nímž se musíme v mnoha směrech neustále vyrovnávat. Řečeno s básníkem, nechtít utíkat do mít kde není světlo.