TOMÁŠ SYROVÁTKA

Při cestách naší zemí vidíme mnoho barokních staveb často monstrosní velikosti, většinou v soukromých rukách. Je udivující neobyčejné bohatství, které celé stavby, ale hlavně vnitřní vybavení představují. V Čechách jsou spousty zámků a zámečků a tyto barokní stavby nalézáme v každé větší obci. Jestliže nespatříme v obci zámek, tak nalezneme jistě barokní kostel, nebo obojí. Takováto hustota barokních zámků a barokních kostelů v okolních zemích není. Při návštěvě památné stavby jsme průvodci upozorňováni na mimořádně jedinečný a luxusní dřevěný nábytek, sklo, porcelán, obrazy, tapety, štukovou výzdobu a výmalbu stěn a stropů. Luxusní jsou i architektura, okna, schodiště, parky, kašny, celé okolí.

Korektní je upozornit také na okolnosti, jak stavby vznikaly. Lidově řečeno nespadly z nebe. Tyto barokní stavby vznikaly převážně v době pobělohorské neboli v době baroka. Tehdy většinou nová cizí šlechta, pro okolní obyvatele vrchnost, si vše snadno pro svůj blahobyt stavěla a zařizovala.

Je správné zdůraznit obří lidský kontrast v době baroka. Obyvatelé země tj. více než 90 % neurozených, a mimo vyššího duchovenstva, se dostali do tuhého nevolnictví, které se v pobělohorské době blížilo otroctví. Byli povinni robotou na panském, v létě i šest dní v týdnu a 12 až 16 hodin denně. Polní práce, stavební práce, přeprava nákladů, šlechta mohla robotu zvyšovat. Nevolníci navíc platili daně ze svých pronajatých políček, platili také desátek z vlastní úrody církvi. Byli pánům poddáni v celém člověčenství, byli pánův majetek, a to dědičně. Nemohli se stěhovat, uzavírat sňatek, dát děti do učení bez souhlasu svého pána. Šlechta nad nimi měla soudní právo, nevolníka mohla uvěznit, nechat bít holí, zavřít do klády, kde byly otvory pro ruce a krk anebo ještě hůře s nimi nakládat. Podle zaznamenaných pravidel „robotíř při rukovní práci měl o něco dýl než hovado vytrvati“. Ze strachu prostý lid pracuje.

Dřívější česká protestantská šlechta zacházela s poddanými mírněji a lidštěji, ale podlehla v zápase s vítěznými Habsburky a následně nevolníci žili pod cizí, německy mluvící šlechtou Habsburky dosazenou. Často to byli původně vojáci povýšení Habsburky do panského stavu. Jezuité vypovězení ze země během českého protestantského povstání roku 1618 se do země triumfálně vrátili ihned po bitvě na Bílé Hoře. Prováděli násilnou rekatolizaci. S pomocí vojska a neslýchaných ukrutností podporovali cizáckou šlechtu. Vesnice musela vojsko živit, dokud nebyl zlomen odpor nekatolíků.

Jezuitům se rychle podařilo ve svých kolejích vychovat z většinou šlechtických synků nesmiřitelné fanatiky a nevraživé nepřátele jinověrců. Začali bezohledný útok vůči nekatolické většině národa. Jezuitské koleje zakládala i šlechta, například Rožmberkové, Pernštejnové, Lobkovicové. Kardinál Dietrichštejn roku 1621 prohlásil jezuity za nedotknutelné a posvátné osoby, jejichž urážka se trestá smrtí.

Katoličtí Habsburkové považovali obyvatele českých zemí za protestantské kacíře a prováděli jejich germanizaci, ožebračování až k nenávisti. Práce v okovech, vyhnanství, věznění, smrt, to byly prostředky, jimiž se v osmnáctém století šířilo katolické náboženství mezi našimi předky.

Přesto český člověk ožebračený válkou a připravený o všechna práva pánem a knězem, hrdinsky s nadlidskou silou odolával nutnosti vzdát se zděděné víry. Z těchto lidí se stali zachránci českého národa. Tato staletá krutá minulost, utrpení v nevolnictví, to vše se ještě dnes odráží v tradicích a paměti ve vztahu k šlechtě a církvi.

Roku 1781 císař Josef II. vyhlásil toleranční patent a zrušil nevolnictví. Bylo ukončeno mučení, žalářování, popravy, pronásledování evangelíků. Bylo možné se stěhovat, uzavírat manželství, ale zbylo poddanství. Josef II. chtěl zvýšit ekonomiku země pro válečné konflikty. Jeho matka Marie Terezie, horlivá katolička, prohrála války s německým císařem o Slezsko, Kladsko a další území. Josef II. ale zrušil toleranci k neněmeckým jazykům v říši a dále záznamy, úřady a školy, vše mělo být německy. Až roku 1848 po povstáních v Paříži, Vídni a v Praze bylo zrušeno poddanství a poddaní si mohli koupit půdu od šlechty a církve na dvacetileté splátky.

Karel Havlíček Borovský napsal: „Despocie světská vždy považuje despocii církevní za svého nejprospěšnějšího spojence. Duchovní hlásali, vrchnost je lidem Bohem daná. Národ se po desetiletích tuhé práce stával hospodářsky soběstačným.“ Francouzský historik Ernst Denis napsal: „Češi přežili nejhroznější zkoušky a nezahynuli. Hrdinným úsilím vůle roztrhali prostěradla, do nichž byla zahalena mrtvola národa, dříve než byla uzavřena do hrobu. Pro svobodu lidskou Hus zahynul na hranici, bratři Jednoty zakusili zármutek vyhnanství, Dobrovský, Jungmann a Palacký pracovali, zápasili a strádali.“

České národní obrození začínalo hlavně obrozením českého jazyka už v době Josefa II. Při uvolnění života kolem roku 1848 pochopil obrození i český venkov. Údajně služka Anna Chadimová v Kostelci nad Labem na píseň „Strejček nimra koupil šimla“ začala dělat nezvyklé kroky. Přihlížející učitel Josef Neruda si nápěv zaznamenal do not. Vznikl temperamentní lidový tanec původně zvaný maděra, později polka. Díky více skladbám a písním k tanci se polka šířila nejdříve kolem Hradce Králové. Stala se symbolem národního obrození, tancovala se později i v Praze na bálech. Název je snad ze sympatií k polskému povstání roku 1830, nebo podle polovičního rytmu. Polku významně proslavil Bedřich Smetana. Inspirovala Johanna Strausse st., který byl zvědavý na polku a přijel do Čech. Mnoho skladeb a písní pro polku napsal František Kmoch, například Kolíne, Kolíne. V rytmu polky se tancují i jeho mnohé sokolské pochodové písně. Složil i píseň Lví silou, kterou mají v repertoáru vojenské hudby. Polka se rozšířila po světě díky českým emigrantům a nesmrtelnost jí zajistila nejznámější polka ve světě Škoda lásky od Jaromíra Vejvody ze Zbraslavi. Anglicky Roll out of the barel, Vyvalte sudy. Venkovské tancovačky se zpívanou polkou byly součástí českého národního obrození. Během habsburské despocie proběhlo v Čechách mnoho lidových povstání.

Ani za krutých podmínek nepřestala v lidech touha po získání svobody. Historickou realitu nelze z dějepisu vymazat, protože existuje v mnoha románech Aloise Jiráska nebo například Václava Beneše Třebízského v románu Z těžkých dob. Chodské povstání s Janem Sladkým Kozinou, Kubata dal hlavu za Blata, když byl popraven s dalšími vůdci povstání na Hluboké, sedláci u Chlumce roku 1775 byli bezbranní proti vojsku s puškami… Byla to povstání beznadějná a neúspěšná, za vším byla malá informovanost lidí. Tak to ale bývá, kruté podmínky vyvolávají beznadějná povstání. Proto vzniklo i povstání Spartakových otroků proti Římu. Z hladu vznikla i Francouzská revoluce, kdy Marie Antoinette, dcera Marie Terezie pravila: „Když lidi nemají chleba a bouří se, tak ať jedí koláče.“ Karel Havlíček Borovský psal do Pražských novin, později založil Národní noviny, po jejich zastavení vydával týdeník Slovan, psal Kutnohorské epištoly. Znal politickou neinformovanost lidí a svými články chtěl vše napravit. Tím se stal protivníkem Vídně. Také v osudové chvíli první světové války dokázali Češi bojovat a trpět za svobodu lidskou a národní.