MILAN BLAHYNKA

Nejnovější svou knížku OD JEŠTĚRŮ K ROBOTŮM (Nový prostor, z. ú., Praha 2022, 180 s.), jejíž vydání odmítlo podle autora dvacet „nejvznešenějších“ českých nakladatelství, nazývá Jan Stern se svou oblíbenou nadsázkou „zločinem z vášně“. Dovoluje si v ní v chronologickém pořadí tu obrátit naruby, tu zesměšnit, vždy v převodu na svou míru, události ve vývoji lidstva, události, které má za zlomové, počínaje 66 miliony let před n. l. až po rok 2060. A činí tak maximálně hovorovým zábavným stylem, syceným slangovými výrazy a obraty, jistě v zájmu čtivosti co nejobecnější a většinou vtipně.

Alespoň jeden doklad: Věstonickou Venuši nazývá „moravskou maminou“, když si předtím nemyslí, „že by tenkrát byly holky takto festovní“, a soudí, že „spíš byly zocelené dlouhými pochody a šlank“. To jen „dávný praumělec tehdy něco naddimenzoval, zvýraznil, nafouknul, přehnal. A objevil tak první princip umění. Podle mne proto, že zároveň objevil princip druhý, komplementární. Ta moravská mamina nemá přece obličej.“

Sterna vůbec nenapadá možnost, že by praumělec na zachycení tváře neměl čas („času měli tenkrát habaděj“, a hned vyrukuje se svou solidní znalostí předdějinných dějin umění: „Ani jiné pravěké Venuše tvář nemají.“ Zkrátka uplatnil se druhý princip tvorby: „popření; zamlčení čehosi“. Následuje závěr: „Takto umění vzniklo: když si kluci na Moravě i jinde všimli, že když něco na skutečnosti zvýrazní na úkor toho, že něco jiného z ní popřou, vzniká cosi uhrančivého.“

U Sterna však není mnohý závěr definitivní. Jeho výklad pokračuje:

„Vezměte si třeba Monu Lisu. Monča tam sedí, tak podivně klidně se usmívá, a to je všechno. Proč to lidi fascinuje? Sigmund Freud tvrdil, že ten úsměv je úsměvem kojící matky. Smáli se mu za to, ale když se na ten obraz dobře podíváte, nevešlo by se do těch rukou miminko? Nepatří tam? Není uhrančivost toho výjevu v tom, že bylo ‚vygumováno‘, zatímco mateřský klid byl naopak nafouknut? Není právě tohle napětí ten důvod, proč musí v Louvru střežit tu tuctovou holku víc než Lugaši Růžového pantera?

On Leo da Vinci vůbec rád gumoval. Díky čemuž mohla vzniknout Šifra mistra Leonarda, jak si asi pamatujete.

Nebo si vemte ten Munchův Výkřik. Nějaký pán jde po mostě, drží si hlavu v dlaních, koulí očima a děsivě křičí. Jenže je vygumováno, proč by vlastně měl křičet. Za ním jsou krásné červánky, řeka je nádherně modrá a čistá, páni, co špacírují v pozadí, jsou v klidu a přátelsky rozprávějí. I ten můstek je dřevěný, mohlo by se to klidně odehrát ve středověku, že. My přesto víme, že neodehrává. Protože ten pán se něčeho děsí, a my všichni víme, že ten děs nepatří křižáckým výpravám, ale světu tam vepředu, kde řeky už nejsou čisté a červánky vyrábí zásadně jen struska.

Nebo ta Vermeerova Dívka s perlou (…)

Anebo Švejk. Co je v něm nápadně popřeno? Vygumováno? No přece ta všudypřítomná jatka, bolest, hrůza, zmařené mladé životy. A to vše přehluší, přetřou, pohltí nekonečné kecy o vinárnách v Nuslích a o pánovi z Okrouhlic, který se urazil, když mu v Německém Brodě řekli, že je krajta tygrovitá. Jednoduché jak věstonické konve, že. Ale pořád to funguje.“

Předlouhý citát, jehož text Stern komentuje uspokojením, že „základní princip umění jsme plně obnažili“, nutí k pár poznámkám.

Co vše Stern vyvodil z pohledu na Věstonickou Venuši, nazýval Nezval „vykořistěním jabloňové větvičky“, a z toho přirozeně plyne, že Stern se dobírá pravdy jako bájící básník. Mimochodem přitom navádí čtenáře na způsob, jak se dívat na obrazy a taky příběhy.

Citovaný text také prozrazuje, jak je Stern stále Sigiho, vždyť tak jmenuje jinde Freuda svým právem jeho kritického znalce, obdivovatele i popírače. Citovaný text, který po hladině ležérního vyprávění lehce skáče po všech možných staletích jako oblázek šikovně hozený plochou dráhou letu na zrcadlo rybníka nebo jezera za bezvětří, dále přímo vybízí k otázkám, např. proč Stern mluví o dávném praumělci, klucích na Moravě, da Vincim atd., proč nepíše vyváženě gendrově, proč nepomyslel, že moravskou maminu možná nemá na kontě žádný praumělec, ale praumělkyně nudící se v jeskyni, zatímco chlapi loví a možná se jinde miliskují s holkami, nudícími se zase v jiné jeskyni. Taková praumělkyně měla přirozeně pivku na těhotnou Venuši, jež ji sekýrovala, a tak ji zkarikovala a upřela jí nejen nos mezi očima, ale i oči, ústa a bojovně vystrčenou bradu.

Básnickou metodou „vykořistění jabloňové větvičky“ Stern vykořistil v celé své knížce kdejakou zdánlivou nicotnost, taky slavnou historku o tom, jak seminárka, kterou o Flaubertovi napsal Milan Kundera za svou ženu Věru, zaneprázdněnou výrobou chlebíčků pro ohlášenou návštěvu, neobstála před učeným panem profesorem, který všemi úlohami paní Věry byl předtím nadšen. Věra a Milan se moc nasmáli a historka začala kolovat jako pouhá „roztomilá literární anekdota“. Jen Jan Stern z ní vyčetl, jak do morku kostí je Milan Kundera Středoevropan, jak jeho pohled na jiné evropské a světové autory je právě proto nutně jiný a objevný a jak se mu rozumí jen zjednodušeně mimo rodnou zemi.

V předposlední kapitole knihy nazývá Stern dvě koncepce filozofie práce, které vymysleli „ti dva, Sigi s Karlem“ (tedy Freud a Marx), „opravdu tím nejlepším myšlením o práci, co máme“, srovnává je a výklad uzavírá s tím, „že ty dvě největší filozofie práce jsou neslučitelné“.

Ale nakažen už Sternovou adorací změny a pozitivního významu omylů musím napsat, že Stern místy zapomíná, že je také básník, neví-li nebo nechce vědět, že jedním z principů poezie je usilování o nemožné. A přemýšlí-li o hrozícím osudu kultury, umění, člověka pod lavinou umělé inteligence, přece dobře ví, že často i nemožné je možné.