JIŘÍ VLASTNÍK

V pondělí, 13. listopadu 2023, nás opustil Vratislav Ebr. Dožil se jednaosmdesáti let, která rozhodně nepromarnil. Stal se legendárním pražským knihkupcem, ale sám také autorem pozoruhodné literatury, sběratelem bibliofilií a psaného humoru, organizátorem kulturních akcí a happeningů, populárním moderátorem.

A především jako průvodce křtů knížek, značně výřečného, vždy sršícího humorem, jsem jej znal i já. Až dodatečně jsem pak poznával překvapující a temné zákulisí počátků jeho života. Možná otázky týkající se toho, jak se dokázal vyrovnat se skutečností, kdy ve svých šestnácti letech poznal tragický osud celé své rodiny, jak tyto věci dokázal vytěsnit ze své duše, byť asi jen navenek – možná tyto otázky jsou ještě důležitější, než ty týkající se jeho tvorby. Alespoň pro nás, kteří jsme šli životem vcelku přímočaře a těžko se do důsledku můžeme do těchto okolností vcítit. Ovšem nedokázal jsem se Vratislava na to zeptat, nenašel jsem odvahu. Ani když jsem ho asi před třemi měsíci doma navštívil. Bylo patrné, že už nemoci klepou na dveře, ale zdálo se, že u Vráti Ebra nemají šanci. Doslova sršel až dadaistickým humorem, chlubil se přírůstky bibliofilií, plány do budoucna. Komu by se pak chtělo vracet do dávných chmurných časů?

Narodil se 20. října 1942. Ovšem to datum není zaručené, zato jisté je místo narození – gestapácký kriminál na Pankráci. Maminka Vratislava, Františka, byla sestrou jednoho z atentátníků na Heydricha Josefa Valčíka. Celé rozsáhlé příbuzenstvo tak skončilo život v koncentráku, patnáct dětí bylo dáno do dětských domovů či vzdálenějším příbuzným. Paní Františka porodila Vratislava ve vězení a za pár měsíců putovala do Mauthausenu, kde ji popravili, stejně skončil i otec novorozence. Ten se dostal do kojeneckého ústavu v Krči. Až ve čtyřech letech jej potkalo trochu štěstí – ujala se ho rodina Ebrových, která o chlapce s láskou pečovala. A i když jako vědci měli se synkem jiné plány, splnili mu velké přání – přihlásili jej do Dismanova souboru a umožnili vyučit se knihkupcem. V šestnácti letech mu prozradili hořké tajemství jeho příchodu na svět. Kdo ví, jak by tehdy odpověděl na otázku – nebyla to příliš velká daň za zabití netvora?

Po knihovnické škole se Vratislav zkoušel dostat na DAMU, ovšem nebyl přijat. Zůstal tedy „jen“ knihkupcem. Prodavač knih – nezní to jako velká kariera. Ale Vráťa byl především fanatickým nadšencem tištěného slova, a tímto nadšením dokázal infikovat kupující – stal se knihkupeckou legendou. V „jeho“ prodejnách, ať v knihkupectví mladých v ulici Na Příkopech či v Československém spisovateli se daly sehnat nedostatkové tituly. Je třeba připomenout, že v osmdesátých letech přivedl na svět Arbesovo knihkupectví, kde se jen neprodávaly knihy, ale Vráťa zde naplno rozvinul své zamýšlené aktivity – křty knížek, besedy se spisovateli, happeningy. V klubu nedalekého Realistického divadla dokonce pořádal „literární“ plesy… A při tom všem posléze sám čím dál více ťukal do stroje. Psacího – spisovatel Ebr nikdy nepřešel na počítač. Knížek vydal na čtyři desítky. Často se jedná o sebraná moudra a veselosti, které „posbíral“ kolem sebe. Ostatně názvy jako Nejen bonmoty a citáty o knihách a čtenářích či třeba Čas ani prd nezastavíš, aneb Arbes by se divil jistě prozrazují mnohé. Nelze ovšem vynechat titul, který sepsal s Marií Formáčkovou: Narozen na popravišti… A i jeho současné dílko – Ebronoviny, které snad budou i nadále vycházet.

Kdo vlastně byl Vratislav Ebr, co bylo jeho podstatou? Pro mne humorista, humor byl další z jeho smyslů, byť třeba i drogou, kterou léčil bolavá místa na duši – nevím. Nadšenec životem, člověk, který se snažil „být u všeho“. Snad měl ještě více psát, aby odpověděl na nepoložené otázky. Neměl jednoduchý život – asi on a lidé s podobným osudem si nezaslouží prožívat stáří v tom marasmu, do kterého se svět viditelně řítí.