JIŘÍ JÍROVEC

Přečetl jsem si totiž vzkaz, který Ivan Vyskočil poslal těm, kteří u nás rozněcují nenávist a připravují války:

Najednou se mi jako film v hlavě začala promítat taková událost. V koncentračním táboře Osvětim nyní vědci zkoumají původ těch věcí, které tam leží, po bývalých lidských obětech jako memento hrůzy. Mimo jiné i hromady dětských botiček. Zkoušejí vybírat jednotlivé kousky a snaží se dobrat, komu asi patřily. Stalo se, že narazili na malou botičku, ve které byla ještě zastrčena ponožka. Esesáčtí dozorci se zvráceným humorem totiž lidem z transportů namluvili, že jdou do sprchy. A najednou jsem viděl tu scénu, která mi rve srdce a nedá spát. Viděl jsem to malé lidské štěně, jak se svléká a pečlivě si ukládá ponožky do botiček, aby je nehledalo, až se bude zase oblékat a hlavně, hlavně – aby se maminka nezlobila, že ztratilo ponožky. A vůbec ho nenapadá, že maminka se už zlobit nebude a že ani ono už nebude hledat ponožky. To děcko chuďátko netuší, že jde na smrt.

Je to výzva i nám ostatním, abychom slouhům, kteří místo duše mají tlamu, řekli: „V tomhle s vámi nejedeme.“

Jenže rozvrácený národ a znepřátelené rodiny se toho těžko odváží. Nejsou lidi ani myšlenka, která by je spojovala.

Bez Svatoplukových prutů jsme snadno ovladatelní.